Blanka Milfaitová | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Běh

Běžkyně

Lezla jsem po skalách, létala s křídlem, lyžovala dolů z kopce i horizontálně, včetně běžek kolečkových. Na kole jsem projela všechna možná dolomitská sedla a nemalý kus Evropy. Atletika mě bavila moc a moc, nebýt trenéra úchyláka, a další sporty k tomu. Vlastně jsem nikdy na zadku neseděla a nejednou to bylo o hubu. Sport mi nahrazoval mnohé. Ale žádný sport mi nedal to, co běh. A nic mi jako běh nechybí. Je to také jediný sport, ve kterém jsem našla odvahu si zazávodit. Krosy, městské běhy, střední tratě, běhám tam, kam mě můj muž přihlásí :-) Dokonce jsem běhávala v den předávání medailí na Mistrovství světa v marmeládách závody vedoucí přes panství zámku, kde se Worlds marmalade Awards koná. Doprovodný program! Zablácená a upocená z krosu pro zlatou za vaření. No jo.

Běhám i na expedicích, snažím se v každé zemi. Pravda, už to není každodenní radost, ale spíše potěšení, když je čas. Přesto se občas mihnu na nějakých závodech. Tu pro čistý běh, jindy jsem startérem, pak zase předávám ceny. Běžela jsem závody v šestém měsíci s pupíkem a měla u toho pocit, že běhat se dá, může i musí prostě pořád. Příběhy, které cestou zažívám, jsou součástí obou knih. Některé vtipné, jiné úplně bezpečné nejsou, ale nějak se ne a ne zastavit. Dobrovolně.

Dnes je to trochu náročnější, podnikání ve dvou zemích souběžně, dvě děti, dennodenní psaní na můj web a donedávna na sociální sítě, letos vydávám knížku a v příštím roce též. Do všech knih si sama fotím. No, alespoň nemusím žehlit. Ale ne, nežehlí muž, jen prostě… doma nežehlíme. Nic to nemění na faktu, že koncem léta budu startovat na vysokohorském běhu na Tre cime di Lavaredo v Dolomitech. Je to strašný převýšení, ukrutný závod, ale nemohu se dočkat :-)

O jednom tréninku v Africe:

Divoké vyschlé vádí, tu a tam kaktus či palma, několik keřů s nebezpečně dlouhými trny. Sluníčko se opře do zátylku, přístroj připnutý k zápěstí zapisuje směr, rychlost i tep, také časy dosažené na každý kilometr a hlídá tepovou i krokovou frekvenci. E-liška spinká, je pod dohledem tatínka a já mohu dvě hodiny letět k obzoru… a zase zpět. Po prvních kilometrech jsem spokojená, cítím se dobře a krajina okolo je stále drsnější a přitom tak přátelská. Fakt mě to baví. Vysílačka, kterou mám na boku spolu s lahvičkami na vodu je zticha. Kontroluji spojení, funguje. Pevnost zmizela z dohledu, všude je neuvěřitelné ticho a klid. Až… až na ten divný dusot, kroky. Mnoho párů nohou a jsou u mě. Nevím, kde se vzali, je jich pět, tak patnáctiletých, jeden ke dvacítce. Smějí se, mávají na mě, natahují ruce k dotyku. Opětuji pozdravy ve francouzštině, oni se přidávají a další kilometry běží se mnou. Nejsem z toho právě nadšená, od karavanu jsem přes pět kilometrů, vyběhla jsem si odpočinout a teď tu mám sparingpartnery, se kterými jsem nepočítala. Navíc začínám cítit jejich pohledy přesně tam, kde mi to dobře nedělá. A mám pocit, že vím, o čem si povídají. V těchto krajích je holka v upnutých krátkých legínách a běžecké podprsence úkaz opakující se tak jednou… za deset let. Kdykoli se otočím, zvednou oči z mého pozadí a přitrouble se šklebí. Mám je půl metru za sebou, chvilkami cítím jejich dech. Zastavila jsem. Ne, říkám důrazně francouzsky, anglicky i česky. Ne a ne a ne. Konec. Já běžím tam a vy kam chcete, ale NE se mnou. To jsem neměla dělat. Úsměvy zmizely, ale pánové ne. Udělám krok. Oni též. Kamkoli. Všude jsou za mnou. OK, rozeběhnu se a uteču jim. Nejde to. Začínají být dotěrní, pokřikují jen arabsky a teď už mám jistotu, že to kamarádské není. V ten moment se z vysílačky ozve cosi o zkoušce spojení, a jak prý mě to běží. Téměř jsem na ni zapomněla. Dokonce jsem si ji (opět) ani nechtěla brát. Ten hlas mě zklidnil. Je to sice asi sedm kilometrů k autu, ale nejsem v tom sama! Mám problém, jsou tu ti kluci, co nás celý den z křoví očumovali. Asi jsem to neměla říkat, možná jsem potřebovala uklidnit, ale oni asi pochopili. Zastavili se, já na chvilku též, abych nabrala dech. Ukazují na vysílačku v mé ruce a mě nenapadne nic jiného, než svoji stížnost a prosbu zopakovat v angličtině. Důrazně. A naprosto nelogicky ukazuji na jejich hlouček, jakoby ta vysílačka měla schopnost přenést obraz. Jako bych si myslela, že je pan P. uvidí.

Výkřiky se stupňují, myslím, že vysílačka a onen hlas v ní je to, co je rozzuřilo. Ten nejstarší přešel do plynulé angličtiny a zasypal mě snůškou těch nejhorších urážek – vyběhla jsem. Mám výhodu, bojím se. A tak peláším křoví nekřoví, a druhou výhodou je, že oni mají jen škrpále či sandály. Po chvilce vidím přítele, jak mi běží v ústrety. Jak jsem se později dověděla, E-lišku svěřil postarším Němcům, kteří tábořili vedle nás, a vyrazil. Naštěstí si parta pronásledovatelů všimla, že mě běží pomoc dříve, než pan P spatřil je. Čert ví, co by se stalo, kdyby to bylo obráceně. Mladíci zakřičí posledních pár sprosťáren a zmizí stejně rychle, jako se objevili.