Zírám z okna. Je skoro půlnoc dne sedmého července. Den Barčiných narozenin. Dnes jsem ji přála jen po telefonu, opět jsme daleko od domova, daleko od indiánek, opět ve velkém městě spřádám plány, honím smlouvy a chystám se na další krok… No ano, na další krok k té obří změně, novince a bombě, o které jsem nedávno psala, že ji v červenci prozradím.  

Stojím nahatá u okna v devátém patře hotelu a Prahu mám jako na dlani. Rozhlednu na Petříně, Pražský hrad, sídliště v dáli, odkud k nám na Pohoří přijela před téměř šesti lety Baruška, pak vidím mnoho kostelů pražských i Strahovský klášter, potemnělé parky a tisíce světélek v domech a domovech lidí, kteří jistě jsou, či si přejí býti, v Praze šťastnými. 

Stojím potichu, Marmeládový princ spinká a muž můj, a to vím na 100%, jen spaní hraje. Po sedmi letech stále. Jistě mne před oknem pozoruje, siluetu na tmavomodrém pozadí nebe nad hlavním městem, a za chvilku se zeptá, na co myslím a jestli nechci raději k němu. Hra barev. Těch venku nad střechami a silnicemi velkoměsta, ale i těch uvnitř našich srdcí. Za týden oslavíme narozky prvorozené a také sedm let od prvního rande. Nejkrásnější barvy mého života oproti pohledu na noční Prahu. 

Každý z nás koukáme na něco jiného, ten pohled je přitažlivý, to ano (myslím jak město v pozadí, tak jistě také moje pozadí v očích pana P.), ale ten můj a pro mne tolik cizí, tolik zmatený a pokud to na plnou hubu napsat mohu, pak plný strachu. Bojím se velkých měst. Často i lidí tam. 

Pozoruji břevnovský vjezd do Blanky, myslím, že se tak jmenuje a jako kdybych viděla díru do Pekla, do světa, které děsí, do prostoru, jenž by nás zničil a nakonec zabil všudypřítomnou zbytečnou rychlostí, stále rostoucí agresivitou, absurdní nevšímavostí, temným hučením milionů různých motorů a vzduchem, co chybí. Spolkne tě, pokud se do ní díváš dlouho a upřeně, každá černá díra do pekla. A jedno, že ta moje pod hotelem má barvu zlatavou a mihotají se v ní světla, snad od pekelných plamenů…

A nakonec? Nakonec se otevře i někde ve tvém nitru, v srdci nebo duši.

Ještě jednu noc musím dát.