Na netu šlo o svatováclavských dnech číst mnohé. Mainstream ale veskrze mlčel o národním svátku, svatý Václav online prostorem moc nerezonoval, natož připomínání si jeho významu právě v dnešní době rozkladu hodnot, na kterých naše státnost vznikala a stála. Avšak, stojí ještě? Zato nás média zásobovala různou směsicí hrůz a apokalyptických zpráv, nebo blbostí o jakémsi demonstrujícím aktivistovi, co chce do politiky. 

Jsem si téměř jistá, že níže převzatý text mnozí z vás nečetli, jeho časoprostor se zdá být na hony daleko našim všedním starostem, těžko uchopitelný a… čert ví, jak se v problematice vyznat. Opak je ale pravdou. 

A vůbec nejde o fakt, že se v otázce situace v Západní Africe těžko vyznat, však ani analytici a politologové nemají mnohdy jednotný náhled - chybnou není otázka výkladu, pravdy nebo predikce situace v násilím zmítané kontinentu, ale pocit, že se nás to netýká.  

Odborníci na migraci, ti, co netleskají, nezvou a nepodporují destruktivní Merkelovské nastavování druhé tváře - ti, kterým není v médiích dáván velký prostor, ale jejichž bezpečnostní zprávy cloumají těmi chytřejšími v jednotlivých zemích Evropy, vidí problém ani ne tak v tom, kdo v Africe vládne, ale co potom. Na výběr jsou jen špatná řešení - ekonomický, potravinový (především nedostatek vody) a sociální kolaps kontinentu je jen nezastavitelnou budoucností, kterou bude doprovázet… pohyb nejchudších a nejzbědovanějších stamilionů. Dají se na pochod (pokud se tak již nestalo) samovolně i s pomocí islamistických skupin. Píšeme ne o stovkách v malých člunech, ale o statisících i za pomoci lodí bílých z neziskových nátlakových organizací placených miliardáři se skrytými zájmy. Cíl jejich cesty je jeden. Leží deset, patnáct kilometrů po moři od pobřeží Maroka a o něco dále z Lybie. 

A protože je válka v Západní Africe válkou bez konce, bude bez konce (co do počtu migrantů) i fronta na gumové čluny, pokud to mohu napsat levně a obrazněji. Pohyb mas v této části kontinentu bude mít efekt uvolněné zátky v přetlakové nádobě, stáhne a z kontinentu vytáhne i ty, kteří by o cestě do Evropy dnes ani nepřemýšleli, jak jim jsou (stále ještě) severní přístavy daleko. Afrika není jen západní.  

Veškeré středověké zlo, širokospektrální islamistické zlo, které můžeme pozorovat na černém kontinentu, je zlem dnes již nezvladatelným. Naše forma a způsoby vlády, společenských pravidel a hospodaření, jsou tam neaplikovatelné a tudíž… Zvláštní je, že na svém „naše“ odmítají, ale „za naším“ k nám utíkají. Avšak, je to opravdu tak? Utíkají za naším způsobem života, nebo utíkají za jídlem a penězi, aby poté jednoduše jejich způsob života rozprostřeli starou Evropou, kontinentem, který se neumí bránit, nemá sílu, ale disponuje naopak vítajícími zvrhlíky, hady, které si hřejeme na prsou a dokonce na výsluní našich světů, a jejichž pomocí dochází k neodvratitelné islamizaci Evropy. Zlo přijde z dalekého jihu, ano, ale dveře mu otevíráme my.  

Níže přebírám velmi zajímavý rozhovor, který do problematiky sice nepřináší objevné rozměry, nedává žádné zásadní odpovědi, jen jednu… najděte si ji uvnitř. Je to ona odpověď na otázku, co by se stalo, kdyby se Francouzi stáhli. Až se tedy stáhnou, nastane nejen kolaps systému, ale onen efekt uvolněné pověstné zátky na migračním hrdle, který vyšle do pohybu stovky milionů lidí. A nenamlouvejme si, že se jedná o empatické vysokoškoláky nám kulturně a způsobem života, včetně chápání jeho samotné hodnoty, jakkoli blízkých. 
... 
„Hrozí kolaps západní Afriky, míní analytik…

Šedesátka českých vojáků by se měla v nejbližších týdnech zapojit do bojů proti islamistům na jihu Mali. Co je tam čeká? A jak hodnotit dosavadní výsledky francouzské strategie? „Z vojenského hlediska je do jisté míry úspěšná, ale z hlediska zajištění míru a vytvoření stabilního prostředí ne,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz britský analytik Andrew E. Yaw Tchie.

Francouzská armáda bojuje s islamisty v Sahelu už sedm let. Útoků v poslední době však stále přibývá. Jak hodnotíte francouzskou strategii?

Z vojenského hlediska byla do jisté míry úspěšná. Francouzi dokázali na začátku zastavit násilí na severu Mali a vyhnat některé islamistické skupiny. Nad rámec vojenských otázek ale úspěšní nebyli. Nedaří se jim nastartovat mírový proces, urovnávat místní konflikty, zajistit sociální soudržnost. 

Hlavním problémem jejich přístupu je, že se na situaci v Sahelu koukají pouze jako na vojenský problém a nemají kapacity budovat nebo posilovat existující sociální systémy. 
Malijský stát měl své problémy už předtím, ale dnes je natolik závislý na Francouzích, že je sám řešit nedokáže. Francie mu přišla na pomoc, ale vytvořila tím úplně nový problém. Z hlediska zajištění míru a vytvoření stabilního prostředí zásah francouzské armády úspěšný není.

V Západní Africe dnes operuje hned několik islamistických skupin. Co jsou zač? Jsou skutečně napojené na Islámský stát nebo al-Káidu, nebo to jsou jen bandité na motorkách pod vlajkou džihádu?

Některé skupiny jako například Islámský stát v regionu Sahara jsou skutečně napojené na IS. Je to ale složitější, protože tyto skupiny hodně těží z místních problémů a využívají lokálních křivd k verbování bojovníků. Proto je tak těžké odhadnut, o co jim jde a čeho jsou schopny. 
Krize v Sahelu
Bezpečnostní krize v regionu odstartovala v roce 2012, kdy se islamisté dali dohromady s tuaregy a spojenými silami obsadili sever Mali. Když vytáhli na hlavní město Bamako, zasáhla francouzská armáda. 

Situace se však horší. Boje a teroristické útoky v Mali, Nigeru a Burkina Fasu si jen za poslední rok vyžádaly čtyři tisíce lidských životů. Za čtyři roky se tak roční bilance mrtvých zpětinásobila.  V regionu je nyní asi 5 100 francouzských vojáků, v Mali v rámci výcvikové mise EU působí i sto dvacet českých vojáků. Od října by se do bojů mělo zapojit i šedesát českých vojáků z 601. skupiny speciálních sil, kteří budou součástí úkolového uskupení Takuba v rámci francouzské vojenské operace Barkhane.

Jisté je pouze jedno: jejich cílem je šířit chaos. Je jim jasné, že území zatím udržet nedokážou. Proto se snaží rozptýlit mezi civilisty, nabírat mezi nimi lidi a rozšiřovat svůj vliv na další území. To je vlastně klasická maoistická taktika. Takto si počínali maoisté v Číně, Nepálu nebo Světlá stezka v Peru. Vetřeli se mezi civilisty, rozdmýchávali mezi nimi nespokojenost a snažili se je dostat na svoji stranu.

Dnes jsme svědky toho, jak se islamisté šíří až na pobřeží Guinejského zálivu. V Pobřeží slonoviny zaznamenali za posledních pět měsíců čtyři útoky, další se odehrály v Togu. Pronikají až k hranici Senegalu. I proto Francie iniciovala vznik úkolového uskupení Takuba (více zde).

Když hovoříme o Takubě, podařilo se prezidentovi Macronovi dát dohromady dostatečně širokou mezinárodní koalici? Proč vojáky do bojových misí neposlaly i velké evropské země jako Německo nebo Británie?

On se o to stále snaží, ale asi bude muset přitlačit. Některé evropské země zřejmě vnímají zapojení do bojových operací jako příliš riskantní. Němci a Britové dávají najevo, že to podporují, ale jenom z dálky. Nebo například Norsko. Také mělo poslat vojáky, ale na začátku letošního roku to nakonec odmítlo. Nebyla pro to podpora v parlamentu. 

Země jako Estonsko či Česká republika do toho podle mě jdou, protože usilují o větší vliv a chtějí v europarlamentu získat podporu pro své jiné cíle. Ale velcí hráči jako Německo nebo Británie chtějí v Sahelu hrát jen politickou roli. Možná i proto, že vidí, jaký je to průšvih a domnívají se, že plné vojenské angažmá za to nestojí.

Konflikt v Mali, ale i Burkina Fasu či Nigeru je poháněn i etnickým napětím a lokálními spory o vodu a pastviny. Nehrozí riziko, že se čeští vojáci zapletou do nějakého kmenového sporu, kterému nebudou moci rozumět?

To riziko tu bude vždy. Podle mě však české jednotky nebudou rozmístěny samy, ale po boku Francouzů. Každopádně bude velmi zajímavé sledovat, jak si poradí s lokálními a etnickými problémy. 

Vědí, jak se chovat ve frankofonní Africe? Pochopí místní kontext? Dokážou jednat s místními lidmi? Nebudou situaci jen zhoršovat? Dokážou včas vyhodnotit, že hrozí útok? Jak si poradí s jazykovou bariérou mezi nimi a místními, mezi nimi a francouzskými jednotkami?

O francouzské operaci v Sahelu se čím dál častěji píše jako o válce bez konce. Dokonce i šéf generálního štábu, generál François Lecointre, přiznal, že úplné vojenské vítězství není v blízké budoucnosti možné. Jaké jsou tedy realistické cíle, kterých může Francie v Západní Africe dosáhnout?

Realistickým cílem je vytvořit prostor pro státy G5 (pět zemí Západní Afriky: Mali, Niger, Burkina Faso, Čad a Mauretánie, pozn. red.), aby si samy dokázaly zajistit bezpečnost. 
Dá se toho rychle dosáhnout? Ne. Dá se toho dosáhnout v dlouhodobém horizontu? Ano. Otázkou je, za jakou cenu. Kolik starých křivd se během toho rozdmýchá, kolik nových problémů to způsobí?

Při podobné intervenci totiž vždy musíte řešit i spoustu civilních otázek: zajišťovat právo, urovnávat spory, budovat občanskou správu. Vojáci mají jediný cíl: vytvořit stabilní prostředí. Ale ostatní problémy, jako jsou etnické spory, korupce, ekonomický kolaps – nic z toho neřeší. Proto se nebojím toho, jestli se Francouzi dokážou vypořádat s džihádistickým skupinami, ale kolik dalších problémů během toho způsobí.

Jak na vojenské angažmá v Západní Africe hledí francouzská veřejnost?

Francouzi toho ještě nemají plné zuby jako třeba mají Američané po krk Afghánistánu a Iráku. Francie situaci v Sahelu vidí jako dlouhodobou hrozbu pro svoji bezpečnost, která ovlivňuje například i migrační krizi. Problémem je, že se pro dlouhodobý problém snaží najít rychlé řešení. Jestli se věci budou vyvíjet jako dosud, tak je jen otázkou času, kdy francouzské veřejnosti dojde trpělivost.

V Mali uběhl měsíc do vojenského puče. Svržený prezident Keita odletěl do Spojených arabských emirátů, vojáci stále vyjednávají o předání moci civilní vládě. Co vlastně bylo příčinou puče a proč se mezi veřejností těšil takové podpoře?

Ty důvody byly dva. Tím prvním byla nespokojenost mezi řadovými důstojníky, kteří dnes tvoří hlavní představitele vojenské junty. Armáda totiž v poslední době utrpěla v boji s džihádisty a islamistickými skupinami těžké ztráty, především na severu Mali. 

Druhým důvodem byla bující korupce a rozsáhlé podvody během nedávných voleb, které vyvolaly mohutné protesty. Vlivní imámové se sjednotili a požadovali odchod prezidenta Keity. Proto se převrat těšil tak velké podpoře lidí.

Jak se situace bude vyvíjet dál?

Junta nyní vyjednává s pěti opozičními skupinami. Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) požaduje, aby vojáci už příští rok předali moc civilní vládě. Ale junta chce delší přechodné období, osmnáct měsíců. Stále se čeká na přesnou podobu dohody mezi vojáky a představiteli veřejnosti. Předpokládá se, že junta ještě nějakou dobu zůstane u moci.

Co převrat znamená pro francouzské vojenské angažmá v Sahelu?

Podle mě nic. Objevily se informace, že když se důstojníci chopili moci, tak první, koho kontaktovali, byli Francouzi. Je zajímavé, že Emmanuel Macron převrat výslovně neodsoudil. 

Jeho reakce v podstatě byla: „Co se stalo, stalo se. Je čas jít dál“. Ani ostatní země moc neprotestovaly. Francie je dominantním hráčem a ostatní země, které do regionu v rámci uskupení Takuba posílají vojáky – tedy Švédsko, Česko či Estonsko – drží linii.

Představme si, že by se Francie dnes z regionu kompletně stáhla. Co by se stalo?

Myslím, že celá Západní Afrika by zkolabovala. Islámský stát na Sahaře by se propojil s Islámským státem v Západní Africe a Boko Haram v Nigérii. Islamisté by ovládli Niger, Čad, ale i Benin a Togo a pronikli by do Pobřeží slonoviny. Ohrožovali by země jako Ghana, pak by přišla na řadu Ghana a Gambie. Senegal by se asi udržel jako poslední. Každopádně by to byl naprostý kulturní kolaps Západní Afriky.

Mojí hlavní starostí je, že v tomto regionu se v nejbližší době konají troje velmi kontroverzní volby, po nichž se může situace zhoršit. Hlasovat se bude v Pobřeží slonoviny, Guinee a Burkina Fasu, kde si tamní prezidenti pokouší upevnit moc. Způsob, jakým to dělají, představuje pro islamistické skupiny příležitost využít rozhořčení obyvatel.“
Převzato z idnes