Děti a aktivní sport | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Děti a aktivní sport

Zveřejněno 7.1.2020

„Rodiče mnohdy pokládají drobné úspěchy vlastních dětí za talent a netuší, že je jen malý předpoklad, že se jejich dítě dostane až na samotný vrchol.“ Pokud si tohle přečtete, jste alespoň trochu sebekritičtí a navigujete potomka k výkonnostnímu sportu, můžete to rovnou zabalit.

Promluvil totiž odborník. Teoretik. Potlačil tak základní teorii úspěšných, že píle, trénink a cílevědomost jsou více, jak prostý statický talent.  

Dnes se budu zamýšlet nad sportováním malých dětí, budu psát o roli rodičů i o tom, proč jsme se i my rozhodli vést potomky cestou aktivního sportování s přesahem do závodních aktivit. Proč jsme nenechali vše volnému vývoji, nebo jen tak plavat? Proč si myslím, že to, co děláme, má smysl? Někteří se ptáte, zda je to ok, že šestiletka pravidelně trénuje (ač rozličné sporty a převážně formou zábavy), zda je ok, že v tom mají ruce rodiče a… že máme plán na příštích dvacet let :-) Zkuste se začíst. Nemusíte souhlasit, ale budete mít naše odpovědi. Díky! 

Kdyby podobné demotivující a snahy rodičů pošlapávající prohlášení z úvodního odstavce akceptovali (namátkou) tito rodiče ranně sportujících dětí, nikdy by svět nepoznal české mistry jménem Ledecká, sestry Fruhvirtovy, jedna i druhá Plíšková, nebo třeba Zacha, Holík a další. Je levné dnes (poté, co dokazují) napsat: jednalo se o výjimečné talenty! Bylo by 100x pravdivější potvrdit, že si svoje místo na slunci vydřeli. A vydřeli. Bez úporného spoléhání se na talent.  

Muž má ze svého sportu bohaté zkušenosti se soupeřením s talenty, sám spíše políben pílí a vůlí, než tím tolik opěvovaným talentem. Nejeden z jeho soupeřů vítězil ve stádiu, kdy stačilo být jen a pouze talentem, ale jakmile se závodníci přehoupli do kategorie výkonnostní, s každodenním dvoufázovým tréninkem od pěti ráno, právě opěvovaný talent se pomalu ztrácel, až na ztrátu motivace „protože talentovaný najednou nebyl i úspěšný“ sportování vzdal.  

Absolutní legenda tohoto zásadního postoje, důkaz vítězství nekonečné dřiny nad čistě jen vlohou, hokejista Jágr, stvrzuje moje přesvědčení slovy: „Mnohem důležitější je práce“.  A dodává: „Poznal jsem spoustu hráčů, kteří měli větší talent než já, ale nedali hokeji všechno“. I samotná atletka Kratochvílová potvrzuje: já vážně nebyla výjimečný talent. A její rekord je snad nepolapitelný! 

Pokud si k Jágrově pravdě přidáme moderní pohled na talent jako takový a začneme ho konečně vnímat jako veličinu nestatickou, co se rozvíjí v letech i ve výkonu (zde je nutno připomenout, že talent opravdu neznamená momentální výkon), máme před sebou opět potřebu dennodenního drilu. Usilovný trénink je důležitější než přirozené nadání, američtí sportovci a jejich trenéři o tom ví své, dávají této hodnotě dvakrát větší (statistika) význam než my. A výsledky jsou patrné. Zaklínání se talentem je spoléhání se na dar, na to, že něco TO udělá za mě. 

Některé zahraniční odborné studie hovoří dokonce o tom, že rozhodnější než výjimečné vlohy, jsou pro kladný a dlouhodobý rozvoj sportovní specializace soubory na sebe navazujících drobných úspěchů (například vítězství v lokálních závodech, pochvala od trenéra, palec nahoru od konkurenta, poplácání po ramenou od rodiče), odevzdání se cíli (mít rád svůj sport nejen jako disciplínu, ale jako životní postoj), a objem tréninku a kvalita podpory ze strany trenérů a rodičů.  

Na druhé straně je často slyšet, že rodiče jsou těmi nejhoršími trenéry. Stejně často to říkají teoretici, rodiče neúspěšných dětí či někteří trenéři, kteří tímto přicházejí o práci, která už je tak špatně placená, pokud vůbec. Ale jistě je nutno souhlasit v momentě, kdy si přemotivovaný rodič léčí mindráky skrze sportovní kariéru dětí, nebo když rodiče mají vrcholový sport potomků jen za svoji vlastní slušnou obživu. Ale to si troufám říci, jsou výjimečné případy. Jistě můžeme diskutovat o odbornosti trenéra-rodiče, ale pokud mu velmi záleží na kvalitě přípravy, jde cestou samostudia, odborné literatury, návodových videí, konzultacemi s úspěšnými a konfrontací na závodech. Kladných případů máme mnoho a mají extrémně dobré výsledky. Koneckonců, podobným způsobem jako rodiče, se připravují i trenéři nižších tříd :-) 

Rodič navíc představuje neoddiskutovatelnou přidanou hodnotu, je zdrojem zásadní pozitivní energie a každodenní motivace, poskytuje komplexní podporu svým dětem, počínaje stimulací zájmů o disciplínu, až po opravdové sdílení dětského nadšení z pohybu, z naučení se nové metody, úkonu nebo tréninkové formy, z prvních a dalších závodních úspěchů.  Je to rodič, kdo zná malého závodníka dokonale, každý jeho pohyb, nadechnutí či pohled, jistě ho bude lépe vnímat než profesionál, který za peníze dohlíží na dětí deset a více. Z poslední doby nás v tomto kontextu potěšila informace o přestupu fenomenální české běžkařky Havlíčkové od špičkových trenérů k novému: k otci. Spolupráci rodinného tandemu si nemůže vynachválit. „Táta na mě koukne a ví, jsme na stejné vlně“.

V Čechách na jednu stranu fandíme dětským hvězdám, které v dospělé úspěšně dozrávají, tak trochu závidíme jim i jejich rodičům, na druhou stranu ty samé rodiče odsuzujeme, že malé děti drilují, intenzivně trénují a odtahují tak od „dětství dnešních dětí“. Co si za tím představit? Tavení českým školním systémem (malé sportovce většinou učí rodiče doma), každodenní nesmyslné lítání z kroužku na kroužek a na další, kterým si kompenzujeme absenci času pro vlastní děti, či lenošení u televize, špatná strava, mobily, nároková mentalita, čučení hodiny do počítače, divné party a porno na sociálních sítích?!  To je to dětství, ze kterého malý sportovec pod drobnohledem rodičů „utíká“? Díky bohu! 

Rozhlédněte se, vyrůstají generace bez povinností, pravidel a respektu, bez poznání, že je třeba dřít, aby čehokoli bylo. Vyrůstají lemplové, tlusťoši a nešikové, ale pokud někdo vyjde z řady, je třeba na něj ukázat a plivnout. Pomluvit. Odsoudit. 

Dát dětem řád, méně hraček a více rodičovského aktivního času, dát dětem poznání, že pokud od světa cokoli chtějí, a mohou chtít opravdu mnoho, musí též mnoho a ještě více světu nabídnout. To je prazáklad všeho. 

Dát dítěti správný rytmus povinností a odpovědnosti, rozvíjet jeho schopnosti, samozřejmě hledat a pilovat talent a zdokonalovat um, s tím se chce dnes dřít málokdo. 

A protože zmizel dril vojenský, a místo chlapů máme načesané slečínky s vouskem, a protože zmizel i dril sportovní, tréninkový, máme okolo sebe nejvíce poseroutků, mamánků a nešikovných střev v historii lidstva. Máme nejtlustší dospělé v historii a Nemocnice na Bulovce (například) oznamuje extrémní trable s dětskou obezitou již od předškolního věku. 

Dlužno též dodat, že sportující děti se lépe stravují, než ty nesportující. Citovaná pediatrička říká: „U školáků pak strava prostě není pravidelná. Nesnídají, na dopolední svačinu nemají čas, oběd v jídelně často vrátí, že jim nechutná. Jakmile skončí škola, jdou do rychlého občerstvení, doma vyplení ledničku, pak snědí k večeři dospělou porci, pokud chtějí vůbec večeřet, a ještě se u televize dojídají.“

A bude hůř. Bojíme se dát dětem povel k výkonu, pevnou rukou je vést džunglí rozplizlého světa zavetešeného všemožnými průvodci důrazného pošlapávání starých pravd a tradic. Nejsme schopní požadovat důsledně plnění slibů, limitů i kvality v jakémkoli oboru lidské činnosti, natož u dětských sportovců. 

Sportovní ředitel tenisového svazu potvrzuje totéž, jako lidé z cyklistického svazu, na dotaz, zda jsou rodiče šílení, když se obětují kariérám sportovních dětí a jsou jim trenéry i manažery a rodiči souběžně: „Bez nadšení a obětování se rodičů od raného věku dítěte, nikdo do špičky neprorazí. „Stojí vás to peníze, čas. Zajišťujete a zařizujete řadu věcí, vozíte dítě na tréninky, doprovázíte na turnaje. Podporujete ho a povzbuzujete, což platí po celém světě. Ale jedině tak lze něčeho dosáhnout“. 

Role rodičů je všestranná a nenahraditelná: psychosociální interakce, motivace, emoce, vnímání, myšlení, rozhodování, hodnotová orientace, komunikace… kdo jiný, než rodina, by měl těmto pojmům dávat obsah? Můj muž se s podporou rodičů v jeho aktivní sportovní činnosti nesetkal, a dnes velmi lituje promrhaných možností, které se nabízely. Jeden příklad za všechny, jako úspěšný dorostenecký atlet dostal nabídku k nejlepšímu rychlobruslařskému trenérovi s pozvánkou do reprezentace. Rodina ale nezareagovala kladně. Kdo by se tomu prý měl čas věnovat.  

Uvědomujeme si jistě všichni to okřídlené: kdyby mě naši dali na housle, fráninu nebo pinčes, a drželi mě tam, v těch jalovejch letech i za pomoci několika kopanců, to bych byl dneska borec, to bych jim dnes děkoval a něco uměl. Ano, jedná se o větu únikovou, obehranou, levnou, jistě, ale tak pravdivou!  

V dětských kategoriích vidíme na různých vesnických závodech nespočet malých šikulů, co jen na základě vrozených dispozic, bez jakéhokoliv specializovaného tréninku předčí své vrstevníky. S věkem a povinnostmi a dalšími zájmy se jejich počet expresní rychlostí ztenčuje.  Ve vyšších kategoriích dorostenců a možná ještě juniorů je pár jedinců schopných závodit v mezinárodní konkurenci. Pár, odborníci je umí i vyjmenovat. A to je sakra málo. Jak doznívá podpora rodiny, tak doznívá motivace rodinou a také respekt k nařízení rodičů. Svoboda přináší konec. Čelit mezinárodní konkurenci, soupeřům ze zahraničí v čerstvě dospělém věku, už v Čechách v mnoha sportech opravdu nemáme téměř nikoho.

Trochu jsem se rozepsala o sportování dětí. Velmi specifické téma, a třeba vás ani moc nezajímá. Pro nás je zásadním, je také plné polopravd a fabulací a jen pokud do něj vejdete, strčíte nos, a začnete se v něm intenzivně pohybovat, můžete začít chápat. Je to silné téma spojené s celkovou výchovou a přístupem k životu. Nás se prostě dotýká velmi. Oba sportovci, muž aktivní i manažersky a trenérsky, závody absolvujeme i pořádáme, dcery vedeme ke sportu všeobecně, Elišku cíleně k atletice a běžkám. Tam máme nejblíže srdcem i lokalitou a možnostmi. Potkáváme jiné rodiče, sportující i ne, potkáváme různé názory od naprostých laiků po profesionální sportovce či trenéry a metodiky. A je jich nespočet. Těch názorů. 

Z několika si jeden může i cosi vzít, může poupravit ten svůj, ale musí si dát velkého majzla, aby se nepropadl do spirály pravd těch druhých. 

Na závěr mohu napsat, že přístup dětí (rodičů) ke sportu, odráží stav společnosti a kvalitu výchovy nejen té školní. 

Komentáře

Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit

(8.1.2020 10:58:23)

Ahoj Blani,

 vysvětleno,vypsáno, není co dodat. Náš Honzík to má stejně jako vaše Eli. S radostí dře svoje sporty. Je štíhlý a nadšený. Hodně zdaru a zdraví všem. Nenechte se otrávit a jeďte to svoje. babimami Helena

(8.1.2020 11:48:07)

Děkujeme Helenko, nás už můžou otrávit jen houby, protože ten můj na ně moc nevidí a rád po nich jde :-)  Držím ve všem palce a ať Honzík jde stále kupředu :-) 

(8.1.2020 04:11:20)

Opet souhlas Blani.Vetsina rodicu se ozve,nemame na to cas.Ano,je to velice narocne na cas,ale kdyz se chce,tak to jde.U nas,vnucka miluje volejbal,neni vysoka,ale jde ji to.Oba rodice pracuji,vraceji se pozde,presto maminka (zdravotni sestra u odbor.lekare)po skonceni 2x tydne vyzvedava dceru na treninku a domu se vraceji kolem 6.30 vecer....jidlo,home work,ostatni sourozenci atd.Sobota turnaje,...zima vsichni lyzujeme,leto plavani,turistika.Zaver..vsichni jsou Happy a proste to jde.A stejne maji cas na to priblble..ja to nazyvam mackanim knofliku.Ale preci neni to stale.To jen priklad jednoho meho vnoucete.

 

 

 

 

 

 

 

(8.1.2020 08:37:42)

Držím palce, jde především o to, aby dítě vydrželo tento rytmus v momentě, kdy už není malé a objektivně má i jiné zájmy... i díky komunitě okolo. Hlavně to platí o děvčatech. Posílám pozdravy z šedi a mlhy :-)