E-lišky další závod a utonulý polárník | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

E-lišky další závod a utonulý polárník

Zveřejněno 9.5.2020

Nic těžšího není, než běžet závod jen proti času. Pro vytrvalce, běžce ultra dlouhých tratí, jako bývával její tatínek, to ale není nic zvláštního. Tráví tak většinu svých dnů a stovek kilometrů… Minulý týden sice nemohla Eli s nikým závodit, ale snažila se přesto letět na plný kule. Děti neumí taktizovat. Malé děti neznají „tempo“, ve kterém běžet, jeho rozložení. Prostě buď letí, nebo se courají. Eliška letěla. 

Virtuální běh na jeden kilometr. Jako šestiletá spadá do jediné dětské kategorie závodu: 7 až 14 let. No, moc spravedlivě to nezní, ale nač si stěžovat! Zabrat je třeba! Opět silnice od zámku směr zámek Orlík, krásné počasí, žádná auta. A jak nejmenší atletka dopadla? 

Eli dosáhla při svém prvním měřeném závodu na jeden kilometr času 4,47. Podle její trenérky se jedná o úžasný čas, podle dohledatelných evropských výsledků je to ještě lepší, a podle výsledků pořadatelů byla naše prvorozená 27. z 333 běžkyň! Dokonalý? Mohlo to být rychlejší, jasně :-) Ale ne, dělám si legraci, letěla jako šíp a ve své věkové kategorii byla první! Pár fotek? 

Před E-liškou nebyla žádná slečna stejného či nižšího věku!  

A ten polárník? 
Před téměř čtyřiceti lety polykal pan P. svoji pravidelnou denní dávku kilometrů kdesi v křivoklátských hvozdech. Silničky toho kraje ještě nebyly zahlcené auty, dorostenec měl před sebou vidinu velkých závodů, nic jiného ho nezajímalo. Měl vzor. Kvůli němu začal běhat. Míra Stuchlík. Ultravytrvalec, tělocvikář, železný muž, blázen. Kdesi u Kublova se protnuly jejich trasy. Zastaví se, pozdraví, jeden druhému rychle poví, kam a kolik se běží. Pan P. mi tento příběh vyprávěl v květnu už několikrát. 

Na jeho potvrzení, že dnes naběhá padesát a že je vše ok, M. Stuchlík odpoví: „máš velký morál, a to je vytrvalce základ“. V dalších letech společně absolvovali nejednoho železného muže, přebíhali republiku a také jednu polopoušť na východě. Fotku z toho mají malé indiánky v pokojíčku :-) Pak se pánové rozloučili. Každý šel životem jinudy, hodně jinudy. Pan P. říkává, že mu trvalo ještě nějakou dobu, než pochopil, co mu tím chtěl tenkrát jeho guru povědět.  

M. Stuchlík po revoluci odjel na Českou antarktickou stanici na ostrově Nelson. Po půl roce samoty mezi ledem a ledovcem, a nějaké době s dalším novým polárníkem, kterého zacvičoval, nasednou oba na kánoi a jedou na korejskou základnu 12 kilometrů Antarktickým oceánem, správněji Jižním Atlantským oceánem. Už je nikdo nikdy neuvidí. Po letech se najdou jen jejich osobní věci. A kánoe. V roce 1992 to bylo, tuším. A byl to květen. Pan P. na to vzpomíná s každou jeho oslavou narozenin. 

 

Komentáře

Zatím zde nejsou žádné komentáře. Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit