Hrdina | Blanka Milfaitová | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Hrdina

Zveřejněno 15.11.2017

Dlouze jsme si povídali. V koutku kavárny Slavia. Ve chvilkách, kdy jsme měli klid od novinářů, kdy milá paní armádní mluvčí byla s generálem Pavlem dávat rozhovor, a nikdo nerušil. Povídali jsme si potichu. Byl bojovníkem a nikdo to o něm nemusel vědět, říkal. Hrdina to byl a nikomu to nevyprávěl. Jakoby se i styděl na tom společném focení dvaceti nejvýznamnějších Čechů roku 2014.
 
Někteří mi utkvěli v paměti, chirurg Pomahač, jehož pozorná manželka mě pomáhala při nepřestávajícím kašli, horolezec Jaroš či tenistka Kvitová, nebo chlapci, kteří zachránili život druhému. Také pan generál Pavel, se kterým jsme prohodili pár slov a pořídili si společnou fotku. Charizmatický chlap. Na některé přítomné si už nevzpomenu, jiné bych s nadšením vytěsnila, třeba troubu novináře z Blesku, co mi vnucoval donekonečna otázku, proč na sebe pořád tím kašlem upozorňuju, nebo novinářku, dokonce autorku kuchařek, která s námi všemi dělala rozhovory, a nesedla mi ona, ani ta vtíravost..
Vím dodnes, že jsem se divila, proč tam jsem já. Mezi takovými vzácnými lidmi. Na druhou stranu, vtipně jsem byla při samotném „aranžování“ umístěna mezi Kabáty po levé ruce, a po pravé mi postavili…brr, čerta. Koniáše.
 
Přes všechno to nové, slavností a povznášející, byla jsem nesvá a nejraději si povídala s druhým nesvým... Jeho příběh jsem si zapamatovala. Voják Jaroslav. Veterán z Kosova, Iráku a Afghánistánu. Tenkrát, ačkoli těžce zraněný, stále bojoval a kryl druhy v boji. Myslím, že nikdo z nás si to z klidu a bezpečí našich domovů neumíme představit, a žádný film ani kniha neumí přiblížit to, co ti kluci zažili a cítili…
 
Měla jsem strach v tom mrazivém dnu s ním i mluvit, byl myšlenkami jinde, nepřítomný, zadumaný či smutný, ale nemohla jsem od našeho stolu odejít. Zůstal by tam sám s tím jeho pohledem kamsi a pocitem, že je někde, kde být ani nechce. Občas se na mě usmál. Pak jsme se šli slavnostně fotit a dnes jsem si přečetla, že zemřel. Byli jsme stejně staří.

Komentáře

Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit

(15.11.2017 23:22:35)
Obrovský respekt! Tyhle kluky a holky obdivuju. Já měl dneska tak blbej den...když si ale člověk uvědomí, co ten kluk si musel prožít a že se na to dal dobrovolně... Vlastně děkuju za ten blbej den, protože vím, že se až tak nic strašnýho nestalo a mám šanci, že zítra bude líp. A taky ,že kurva bude!!
(15.11.2017 23:44:08)
No vidíš, napsala bych to úplně stejně... prostě žádnej blbej den není dost blbej na to, aby jeden říkal, že je blbej. Ten den. A proto ano, obrovský respekt. My můžeme totiž v klidu a pohodlí kuchyně nadávat na blbý dny. Mnozí jiní už ne. Howgh.
(15.11.2017 21:12:11)
Divná doba, umírá nějak moc vzácných lidí!
(15.11.2017 21:17:40)
Smutné jsou dvě věci, že pod tou vzácností si každý představuje něco jiného, že chybí základní respekt, úcta a schopnost poklonění se. A pak ten věk... některých odchodů :-(