S tímhle muž straší spolustolovníky, ty náhodné i zvané návštěvy, okolojdoucí, také třeba řemeslníky, které pozve ke stolu. Na kus špeku jednou, na hostinu k velké tabuli po druhé. Nebo jen na odpolední koláče od Barušky. Běda tomu, kdo se k jídlu nemá, podruhé pozvání nepřijde! 

Někdo se tomu směje, jiný marně bojuje jen proto, aby se pak s radostní stejně přidal, hodně z vás tu hru přijímá, někdo se i urazil… 

U stolu všichni, děti i velcí, bohatí i chudí, maminka i zaměstnanci jedí to, co pán domu. Tak to bylo ve společnosti od věků. V naší rodině to tak zůstává. V Římě Římanem, to je pravidlo tisícileté a u nás nemá šanci jeho jakákoli úprava. Přesto tvrdost mého muže někdy přijímám se zatnutými zuby, ačkoli vím, že je to správné. Jen ta společnost okolo to neumí nejednou pobrat, akceptovat. Učíme té tvrdosti i naše děti od prvních dnů. Jí se bez řečí, jí se to, co na stole a co jí otec. A ejhle, funguje to. 

S Christinou, cukrářskou francouzskou ikonou, jsme společně projedli 3 dny. Mnoho jídel a mnoho restaurací. Byl to pro mne i mého muže zážitek, který v jeden moment a nevědomky Christine posunula do kategorie tzv. historické pravdy :-) 

Vypráví mi příběh. Architekt jí staví novou výrobnu a předělává dům na kraji vesničky v malebném Alsasku. Ona na něj nemá moc času, jezdí po světě, peče a čokoláduje - pak se jeden den zastaví doma a říká, pojďme ke stolu. Dáme si čaj, kávu, nějaké moje pečení, promluvíme o práci. On odmítne cokoli pozřít. Ne, není nemocný, nemá nějakou chytrou dietu, nebo objektivní důvod jiný. Prostě nechci, odpoví. Sedí a čučí, jak se ládují ostatní. Je nervózní a… 

Druhý den opět mají řešit plány domu, opět s celou její rodinou se sesednou okolo velkého stolu, jak je dobrým zvykem. Baští se, pije káva, a pan architekt opět odmítne a tváří se jako… (to slovo sem psát ani nechci, ale řekla ho). Christine po chvilce vzhlédne k architektovi, poděkujeme mu za jeho dosavadní práci, je velmi milá, usmívá se, a požádá o závěrečnou fakturu k práci doposud odvedené. Pak dodá, „kdo se mnou nesdílí stůl, odmítne k němu pozvání, a tváří se jako vy, nebude tedy u mého stolu“. „Nebude ani v mém domě, sbohem.“ 

Už vím, že mohu moje názory komukoli a na cokoli svobodně povědět, nedávno jsem tu o tom psala pojednání o strachu. Už vím, že nejsem post na facebooku, abych potřebovala lajk od každého, a nejsem ani tím, kdo u vlastního stolu chce pozorovat lidi, co si toho stolu a přísedících neváží a přečkávají jen proto, že jsou placeni. 

Je to vrtoch? Ne. Je to úcta k sama sobě. Je to respekt, který i já dávám druhým. Nechovám se k vám, jak nechci, aby se chovali druzí k nám. 

Muž, ostatně jako vždy, pozoruje přes rameno, co píšu. Přečte si to a dodá, šetři slov, ženo, je zbytečný to obšírně vysvětlovat, stačí přeci jen napsat: můj dům, můj hrad.