Odstěhovala jsem se ze Srní do Pohoří na Šumavě, abych mohla žít na samotě, obklopena jen rodinou, lesy a nejčistším vzduchem mé země, ale také tmou tak dokonalou, až jeden nevěří…, když o letních nocích na zahradě hlavu zaklání, aby mu nic, ale nic z té krásy nahoře neuniklo. Můj příběh je jiný, ano, oceňuji, že v mé obci jsme s E-liškou jediné stále obyvatelky, a s nadšením přijímám, že se k nám nikdo trvale žít nežene. Stejně by to nedal. Samota tu má domov.

Jsou ale místa, kam by obyvatele chtěli lákat. Tvrdí to. Nemají čím a na co, ale tuze moc by chtěli. Škole hrozí zavření pro nedostatek dětí, v krámu mají plesnivou zeleninu a starej salám na hromádce s ještě starším zákuskem, kultura na nule, vyžití sportovní, komunitní či… pod nulou. No hospoda slušná, ale to je trochu málo pro šťastný život mladé rodiny. Nejsou tu služby, obchody, řemeslníci, soukromé firmy, co dají práci a přivedou klienty, turisty, není tu nic. Obec nepomáhá ani v tomto směru - živnostníky ani podnikatele, střední třídu, sůl růstu a prosperity místa, nepodporuje!

A jak moc si tu obec přála nové mladé rodiny? Moc! Nabízí všehovšudy… nic. Až na předražené pozemky za bratru 2 100 Kč za metr. Za menší pozemek na dům tři a půl mega. Bez domečku. Bez zázemí. Bez práce vůkol. Pobídka k osídlení obce Srní jako prase. Výsledek? Dva domy na víkend pro lufťáky, možná tři, za poslední roky. Výsledek z druhé strany? Z obce zmizelo za několik let 30% obyvatel! Naprosto zničující! Devastace sociální struktury obce probíhá sice pomalu, ale jistě; plíživě, ale dokonale.  Z 368 na 245 duší! A pomazaným hlavám je to fuk, postesknou si, jak to stojí za prd a dál se zajímají o jediné. O košili. Kabát tu je povinností, ne zájmem. Mimochodem, z horní Šumavy, ze všech obcí okolo, se Srní vylidnilo nejvíce!

Že už jsem o tom kdysi psala? No jistě, ale štve mě to pořád stejně. Snad ještě více nyní, když na Srní, kde mám kavárnu, několik měsíců v roce přebývám.

Ještě jednou: přes dva tisíce za metr pozemku, který nenabízí „víc“, než šumavský vzduch. Ten má hodnotu nepochybně nedozírnou, leč práci nedá, dlouhodobě dnešní mladé nezabaví, rodinu nenakrmí, na důchod a daně nepřidá, a jistotu z něj máte jedinou - zdraví v plusu. Je to štěstí? Samo, že ano! Je to hodně!  Avšak, „štěstí je krásná věc, ale prachy, prachy si za něj nekoupíš“, jak se vtipně zpívá v jednom starém songu. Štěstí sem mladé aktivní rodiny s dětmi prostě nepřitáhlo.

Vojenské lesy a statky, zemědělské družstvo, pily, park, ale i Solo Sušice a další velcí zaměstnavatelé v perimetru jedné hodiny dojezdu buď již neexistují, případně práce dávají málo, či místním nedávají vůbec, protože protěžují zaměstnávání (najímání) agenturních pracantů z daleka, co za půl ničeho makají, dokud mohou. A pak je nahradí jiní, bez kořenů, bez propojení budoucnosti vlastní s místem, bez zájmu o veřejný prostor.

Co z toho pramení? Za jednu generaci, bohužel, tu bude hodně starých domů k prodeji. Vybydlených, neudržovaných. Nebude tu slyšet dětský smích. Obec právě vrazila půl milionu do střechy místní školy, chvályhodné. Loví děti v okolních obcích, aby škola mohla být vůbec otevřená, chvályhodné. Je to ale jako nevyléčitelnou nemoc „opravovat“ celaskonem. Lidi to k nám nepřivede a jednou přijde rok bez prvňáčků. Začátek konce.

………………………….

Na fotografii vidíte cestu ze Srní na Mechov a dále na Prášily, kde nic, tu nic… Jen uprostřed fotografie velký dům, zájezdní hostinec. Stojí na místě dodnes. Opuštěný. Stejný úhel pohledu by dnes poskytovala naše okna v kavárně, nebýt těch příšerných pistáciových bytovek, které výhled hyzdí.

Na druhé fotografii pak vidíme Srní jako na dlani, a pod šipkou novostavbu původní pošty, dnešní Slunečnou kavárnu!