Mám se omlouvat? | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Mám se omlouvat?

Zveřejněno 2.3.2018

Já vím, že asi někoho naštvu…, ale vy znáte moje názory, čtete to tu, čtete moje knížky a víte, jak mne toto téma dovede rozvášnit :-), jak se mnou cvičí stále větší a nebezpečnější přivlastňování si dětí státem, jak se umím zdravě nasrat tím, že se dětem n.e.d.o.s.t.á.v.á. rodičovské lásky a pozornosti v dostatečné míře. A za dostatečnou nepovažuju tu „míru“ při dělání snídaně v půl sedmý, ani tu cestou tramvají ze školky v osmnáct nula nula, ani tu: pusa na dobrou noc, už je pozdě, po  stále večernějším příchodů rodičů z povinností… Povinností? 

Já vím, že mnohé z vás naštvu, možná někoho urazím (ale to bude jen nepochopením se, mojí neobratností se vyjádřit, ne záměrem…), vím, že vlastně téměř všichni dáváte děti do školek a všichni do škol, a já si dovolím lamentovat, malovat černě a… čert ví, co ještě, ale nejde mi to jinak. Lhala bych. Já jsem holka ze „školní docházky“, nejsem ani horší, ani lepší, než mnohé z vás, jsme jen… dle mého názoru, produktem doby, produktem škol. A to ještě nebyly ani náhodou v takovém stavu, jako dnes (pokud pomineme obsah některých předmětů). A já prostě nechci z indiánek produkt škol, ani Systému, ale produkt Blanky & Pavla. Produkt rodičů. Prosím, zkuste text níže chápat v této optice, zkuste mne chápat… 

Dnes jsem se dostala do křížku ohledně slova „socializace“. My se ho doma téměř bojíme a se strachem vyhlížíme nerudnou úřednici, co na nás bude řvát, že v lese ne, že do davu, že maminky názory jsou bludné, protože nejsou orazítkované jinou úřednicí. Co je horší, než socializace podle školního (ne)řádu, výkladu českých politiků a některých sociálních inženýrů?! Ptám se obratem a prosím v druhé větě, nechte nás žít, zapomeňte na nás! 

Jako fakt, že tohle: Moje dcery mají trávit nejkrásnější dny a nekonečně dlouhé roky svého života zavřené v místnosti se skupinkou jedinců stejného věku, které jsme si jako sparring partnery nevybrali, z nich mnohé bychom pro děti za jejich kamarády, naše blízké sousedy ani každodenní spolustolovníky nechtěli! Mají se přizpůsobovat inkluzi, pokoušející spojit nespojitelné, mají trpět čekáním na nejpomalejší, mají trpět…? Víte, že většinu vyučující hodiny nemalá část žáků čeká… Čeká a nudí se. Pročekají osm let. Neučí se, neblázněte, prostě čučí… Kdo děti doma učí, ví, že stačí intenzivní 3 půlhoďky. Bez cest do školky, bez vstávání za tmy. Kdesi u potoka, na louce, v lesíčku... či doma u krbu. 

Musí sedět nehnutě větší část dne, a prosit o možnost vyčůrat se. Některé děti se stydí, jiné toho zneužívají. A pak se na ně opět čeká, aby se nepřišlo o probíranou látku. Mají jíst to, co uvařil ten, kdo se snaží na přípravě dětské stravy mega šetřit, vařit moc ani neumí a je mu fuk, co děti opravdu potřebují. A přísahám, že to nejsou nekvalitní ledvinky s rozvařenou rýží, nejlevnější těstoviny s omáčkou pochybného původu… a další perly školních jídelen, co potřebují! Copak nemáme všichni vzpomínky na tu mučírnu s dohlížitelkou od rány, co s rukama v bok supí u třesoucího se dítka!, než polkne poslední studené sousto? 

O přestávce se pak žáci odreagují, príma, čekají je bitky na chodbě, šikanování na hřišti, chvástání se značkovým tím a oním, sdělování dojmů z tristních nováckých seriálů či zakázaných stránek na síti, čeká je kouření na záchodě, osahávání v šatně, trénování lhaní a zdokonalování se ve „splývání s davem“, ve výmluvách a neschopnosti převzít zodpovědnost za vlastní konání. Tohle je ideální socializace? Pokud budeme všichni tvrdit, že se to v naší škole neděje, a naše děti to nepotkávají, pak kde se berou ty smutné výsledky průzkumů a odstrašující zprávy dětských psychologů?

Šikana vládne celému systému. Od školek. A škola bez šikany neexistuje. Třídou se jako laviny ženou situace naprostého zoufalství, marnosti a zuřivé, a jemnou dětskou duši deklasující, konkurenční boje… o cenu a kvalitu hraček, oblečení, bot, bicyklů, šminek, telefonů a dovolených s rodinami. Běda tomu, kdo u moře letos nebyl! Hanba tomu, kdo byl jen v Bulharsku  a na pranýř jménem „dětské pohrdání“ s tím, kdo byl jen v Jeseníkách!  A jenom na týden! 

Ostrakizace nabývá obludných rozměrů a vede nejedno dítě k sebevraždě. Ano, to je sice jen špička ledovce, ale přiznejme si, celý ledovec je nebezpečný! A i kdyby to bylo jen jedno dítě, i kdyby jen jedno…!

Děti se naučí i další „drobnosti“, které rodič musí poté velmi náročně sanovat, překřikovat (či před nimi rezignovat), počínaje vulgárním slovníkem v kategorii umakartových čel po absolutní ztrátu respektu k autoritám. Je špičkou ledovce konzumace drog i alkoholu na druhém stupni? A kde se na ledovci nachází drobné krádeže, situace generující vypůjčování peněz a s tím spojené zadlužování? Podle posledních průzkumů je škola také jedním z nejjistějších míst, kde kluci i holčičky „přičuchnou“ k sexuálnímu obtěžování toho nejhrubšího zrna, ať již jako oběti, nebo ti aktivní aktéři. Strach z vypadnutí z party, vnucená touha nevybočovat, obava nebýt vysmívanou… mnohdy donutí žákyně v pokleku na záchodkách spolužákům… podržet alespoň otevřenou pusu! 

Pozor, přátelé, nic z toho výše není moje invence, ale výsledky empirických průzkumů. 

To je socializace? Ano, podle systému a mnohých, co tuto pasáž čtou, ano, ano a ano. Buď tomu věří, nebo přivírají oči, strkají hlavu do písku a dělají, že jich a jejich školy se to netýká. Pardon, ale s touto na Milfaitku nechoďte, já si to nevymyslela. Můj muž má již dospělou dceru. Když byla na základní škole, přišla domů s tím, že spolužák ji předkládal takové návrhy, že bylo stydno i dospělému je opakovat. Muž nelenil, požádal školu o nápravu. Efekt nula. V tu dobu žil mimo Čr. Vrátil se a za rodiči milého spolužáka zašel domů. Matka toho vejlupka bránila, jak to šlo… můj synáček? Nemožné! Muž si nechal zavolat i otce a řekl mu věci, kterými si muži dokazují, kdo je silnější. A řekl mu o dost víc. Otec strachy na přihlížejícího syna udeřil a ejhle, ten se ke všemu přiznal. Muž ještě dodal, že příště to bude horší a pak odjel. Vyřešil to? Ne. Nic nevyřešil. Nevěřím tomu, že chování toho malého agresora došlo změny. A nevěřím ani tomu, že tohle je cesta. 

Tak, jako já si musím hledat roky informace o domácí škole, nástrahách a podmínkách, o tom, co to vezme a dá, měl by každý rodič intenzivně pátrat po tom, co běžná škola představuje pro jeho potomky. Zda věřím, že nejsou výjimky? Ale kdeže! Jistě, jsou. A je jich díky Bohu hodně. Ale to není uspokojující, protože i kdyby jen jedno… i kdyby jen jedno dětí ve škole trpělo a Milfajtka se v 99% argumentů kolosálně mýlila, i pak je třeba bojovat! 

My nemáme to štěstí, že si domácí školu můžeme dovolit, to není sakra o štěstí, ale o rozhodnutí žít jinak, o prioritách, o dřině, která to celé obklopuje, abychom mohli, ano, abychom mohli to vše, o čem píšu, uvést do praxe. 

Na té pětimetrové modřínové fošně na baru El Morbin v Dolomitech, pod kterou právě píšu tento text, je na konci vyrytého "prohlášení" mojí rodiny o tom, čemu věříme, napsáno: mohu jít ještě výše a dále, ale nikdy ne zpět. 

Z laboratoře jménem život pozdravuje králík pokusný x 4.  

Komentáře

Zatím zde nejsou žádné komentáře. Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit