Musíme jít a… žít | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Musíme jít a… žít

Zveřejněno 23.3.2020

Winston Churchill prý kdysi řekl, že když procházíš peklem, nesmíš se zastavit. To, co se děje ve světě dnes, možná už předpokojem pekla je. A severní Itálie, kde máme druhý domov, naše děti na zdi obrázky, nezastlanou postel, zaparkované sny, práci, pstruhy a tunu povinností, a bohužel ztrácející se obří investice - jak jinak to tam dnes nazvat, než peklem na zemi?! 

Do skutečně špatného stavu země za Alpami, druhé nejhorší ekonomiky západní Evropy, do nebohatého kraje pod Marmoladou… vstoupil v dny, kdy se narodil Max Teo, ukrutný uragán Vaia. Ničil, co ničit šlo. Nevzpamatovali jsme se dodnes po roce a půl, ještě dlouho se bohužel nevzpamatujeme. Nyní další katastrofa zabušila na bránu říše krále Ombra: pandemie Covid-19 se stovkami mrtvých denně a s hospodářským propadem, jehož dna nikdo zatím nedohlédne. Jen jedno je jasné, bude to katastrofa!  

Těžko se pro to hledají slova. Těžko nepropadat zoufalství. Těžko vidět světlo na konci tunelu. Přesto je TO třeba. Musíme všichni žít! Jako včera, jako minule, jako kdysi, abychom se nezbláznili, abychom nepodlehli depresím, abychom nepropadli panice, musíme žít, jako… „tehdy, vzpomínáš, když jsme štěstím lámali skály“! 

Winston byl gentleman. Já jsem jen obyčejná holka z lesa, mohu volit lehkou modifikaci jeho myšlenky, která je mi zkrátka dnes bližší: Pokud procházíš údolím plným sraček, nepřestávej jít.

Tak tedy jdeme.
Jdeme tím údolím. 

Tak tedy žijeme, těšíme se z ranní mlhy, co skrývá východ slunce, těšíme se z prvních fialek, zpěvu ptáků za okny i z únavy, kterou v naději a raději než virové karanténě, do které jsme uzavřeni, připisujeme… tomu právě přicházejícímu jaru. 

Tak žijeme a jdeme a běžíme ruku v ruce s vlasy vlajícími v prvních paprscích nejistého slunce, a s očima upřenýma kamsi na západ do červánků... E-liška se pokaždé ptá, zda bychom mohli ty červánky pořádně doběhnout, a běžet stále pod tou krásou dál, pryč… celý život?!

Na jednu stranu se snažíme nemyslet na to, co bude, až dovolí žít, jako dřív. Bude to náročný a bolavý návrat do původního stavu, pokud vůbec to půjde. A nemyslím jen republiku, ale hlavně starou Evropu s Itálií na kolenou na prvním místě.  Na druhou stranu si dennodenně představujeme první dny nové svobody, doby pokovidové, opravdový běh za červánky, běh bez roušky a strachu. 

Je konečně první jarní týden.
Pracujeme na zahradě. 
Začínáme trénovat. 
Držíme se za ruce. 
Objímáme více.  
Milujeme. 
Sníme.  
Jsme. 
Jsi? 

Bude svět zase jako dřív, třeba jako v tomhle našem dokumentu? 
Ano, uhádli jste, na fotce uvnitř je Max Teo trénující maskování s ovečkou! 

 

Komentáře

Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit

(27.3.2020 12:21:17)

Zdravim a moc vás vítám vZaluzanech, skvělá zpráva. Jezdila jsem do kavárny na Šumavu.

Ráda se u Vás Blani zastavím.

Přeji zdraví, doufám že to brzy vše skončí a budeme se moci vidět.

 

S pozdravem Maruska z Příbrami

(27.3.2020 13:38:25)

Maruško, dobrý den tady na našem webu :-) a budu se těšit na setkání na zámku! Držte se v tomto podivném čase... 

(23.3.2020 10:17:52)

Pecky jsou! Taky makáme na zahradě, taky trenujeme,bo GPK určitě přijde :-) věřím ! A taky milujeme...  

A Max... dokonalá kamufláž, jen ty sponky ho prozradili :-))) 

(23.3.2020 10:23:51)

GPK tady bude na furt!!! To je daný :-)))
Držte se ať Sudety nepadnou :-)
Max sice chodí občas se sponkou, oblečení má po holčičkách, i v jejich barvách, ale jinak je to sakra chlap jako HORA, jako MEDVĚD :-)))

(23.3.2020 09:22:14)

Ahoj Blani,

svět kolem nás stejný nemůže být, ale můžeme doufat, že ten, co je v každém z nás  lepší bude. Vždycky po katastrofách celosvětových rozměrů vyšlo lidstvo posíleno a s ideály. Pravda, občas nerealizovatelnými a špatně končícími. 

Itálie byla kdysi kolébkou evropské civilizace a nepodařilo se ji zcela zničit různým neurvalým nájezdníkům. Nepodaří se to ani coronaviru. A určitě nás, Čechy pošramotí, ale nepokoří taky.Už teď se v nás probouzí ten starý vzdor, soudržnost, potřeba pomoci a , zaplať pánbůh, humor. Někdy sice trochu černý, ale je tu.

Ráda bych napsala, že na toho darebáka platí valašská 52 procentní a švestková, ale vědecky je to neprůkazné.

Mě nejvíc válcuje to, že se nemůžeme potkávat s přáteli. Náš Honzík je tady, na kopci, jediné dítě. Chybí mu kamarádi, ale dáváme to a doufáme v lepší příští. babi mami Helena

(23.3.2020 09:41:27)

Helenko, těch ideálů se trochu bojím :-)))) stačí se podívat na ideály porevoluční v devatenáctvém století Francie a Ruska či v dvacátém Německa, nebo... ty po Velké válce u nás..., z toho nikdy nic dobrého nevzešlo. Cosi se ale jistě změní. A obě doufáme, že k lepšímu. S tou Itálii je to zazděný, ta kdysi kolébka je nyní nejen ekonomicky, ale i kvalitativní úrovní společnosti kdesi nad propastí a není, kdo by jí pomohl. Jsem v tom velký pesimista a i můj muž, který je zase přehnaným optimistou snad ve všem, to vidí dole černě! 

Jsem přesvědčená, že ten lék z našich kopců na ten sajrajt platí, máme ho tu taky trochu a tak do lékárny nemusíme :-) Držím palce a věřte, i dětem občas ta samota sedne více, než si myslíme my. Mějte se krásně a v lepších čase se potkáme...