Nebát se přát si… pod lupou | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Nebát se přát si… pod lupou

Zveřejněno 27.12.2019

Nedávno jsem narazila na jednu recenzentku bloggerku a trochu se začetla. Bezmyšlenkovitě u ní roluju a skroluju, často hezké fotky a najednou koukám, soubor tří recenzí, kde uvnitř Nebát se přát si. 

Vím, že je to knížka, která polarizuje, určitý typ čtenářek neunese moje názory a pohledy na moderní společnost, politiku, východu dětí a mezilidské vztahy, jiné kádrují, poučují a poplivou, co se dá, protože je to prostě potřeba a žádoucí, "aby byla oponentka moderní, názorově svobodná a in" :-) 

To jsou reakce, které se autora většinou nedotýkají, ví, že existují a jaký archetyp komplexy postiženého kverulanta je píše. Já osobně je ani nečtu, to je role mého agenta :-), tak ať se baví! Výjimečně se mi do ruky dostane recenze odbornější, či z pera jedince, který opravdu ví, o čem píše. A tak jsem se začetla… 

…do úvodních řádek, kde recenzentka Andrea Kösslerová cupuje spisovatelku Alenu Mornštajnovou a končí odstavcem: 

“Velkým mínusem Tichých roků je také extrémní nesympatičnost hlavních postav příběhu. Člověk místo toho, aby jim fandil, se jen modlil, ať je konec a nějak to dopadne. Je jedno jak. Nevím, jestli jsem už náročnější čtenář, který potřebuje více zabřednout do děje, vyžívá se v dialozích a nějakém tom poselství příběhu, ale tenhle počin neobsahoval nic z toho. Shrnula bych to asi jako nemastné neslané, nenadchne, ani neurazí. Bohužel, s Alenou Mornštajnovou jsem tímto asi skončila a víc toho od ní číst nebudu.“

Pod textem byla jako první fotka mé třetí knihy a… najednou mi bylo jasné, že zostra naladěná recenzentka pojede nejspíše stejně atakujícím tónem i po Nebát se přát si. Kdysi jsem se skoro pohádala s mým redaktorem, který se stará, abych s knihami neuhnula někam, kam se fakt nemá, srovnává moje úlety a vůbec, snaží se civilizovat moji divokost autorskou :-) Řekla jsem mu jasně, že nemohu psát tak, aby se to líbilo každé slečně i dámě, protože můj pohled na svět je… Pan redaktor mi odvětil také jasně, že nakladatel musí i prodávat :-) Pak se to srovnalo a nakladatel prodává, vy čtete, děláte mi radost, a paní recenzentka to vzala asi takto: 

Nebát se přát si
„Po tom celkem slušném zklamání s Mornštajnovou jsem se rozhodla otevřít knihu, od které jsem vůbec nic neočekávala. Sáhla jsem proto po Blance Milfaitové - marmeládové královně - a jejím třetím počinu, který je o hledání štěstí. 

Kniha je rozdělena do kraťoučkých kapitol, které popisují různé příhody z autorčiného života. Často mi připomínaly Továrnu na sny od Anie, protože byly z velké části sepsány z cest a týkaly se jak vtipných, tak neradostných událostí spojených právě s kočovným životem a vypořádání se s pozdějším usazením. A musím říct, že jsem byla s výsledkem opravdu spokojená. Dokonce se přiznám, že určité pasáže se mě dotkly mnohem víc, než jsem vůbec čekala, a kolikrát jsem se u čtení rozplakala.

Tím, že člověk nic moc neočekával, tak se tak nějak smířil i s občasným klišé, které tento žánr knih doprovází. Ve výsledku jsem si ale u četby odpočinula, něco nového si odnesla, pobavila se. Určitě můžu doporučit dál.“

Teď bych asi měla napsat, že knížka je u všech dobrých knihkupců :-) a že ji můžete koupit i na Zalužanském zámku! A díky, že ji čtete i vy, číslo potěšitelně roste :-)


Možná je to i díky recenzi Petry Kubalové na moji prvotinu, která začíná odstavcem: Knihy plné příběhů, které vaši hlavu a duši nenechají v klidu. Potřebujeme slyšet, že někdo zažívá podobnou situaci jako my. Někdy chceme poradit nebo najít jiný úhel pohledu. Potřebujeme vzory a odpovědi, bavit se, žasnout nebo být někým jiným. A s tím vším nám často pomáhají knihy. Které nás v redakci nadchly a které příběhy vás nenechají chladnou?


……………………..
A ještě vzpomínka na 2017 s videorecenzí :-)

Komentáře

Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit

(28.12.2019 10:41:55)

Milá Blani,

celým mým životem mne provází knihy - ty Tvoje opakovaně. Dokonce i povinnou školní četbu jsem opravdu přelouskala. Tady u nás pod horami chodím už dvě desetiletí pravidelně každý měsíc do knihovny. Knihy jsou mi náplastí na pro mne podivnou dobu současnou. Nemám žádný ebook. Kniha musí mít ohmatané rožky, sem tam zbytek nějakého jídla na stránce od předchozích anonymních čtenářů :-)) nebo třeskutě vonět novotou. Pak už stačí jen knihu otevřít a nechat se unášet vlastní barvitou fantazií a osnovou daného příběhu, často číst i mezi řádky, prostřídat úhly pohledu...

Tehdy poprvé ve Slunečné kavárně jsem měla štěstí "jen" na Barušku, dlouhé fronty nevyjímaje :-)) Moc mne ale zajímalo, jak ta holka z lesa bude umět psát, když marmeládovat umí na metál. POV jsem si tedy neváhala objednat, balíček přišel obratem a s ručně napsanou adresou! Také s nádherným věnováním autorky :-) 

A začal jeden krásný lidský příběh, protkaný nejprve neskutečnou mailovou komunikací (jakože cože, vona vodpovídala vobratem a furt, navíc ze všech koutů světa!), poté neuvěřitelným osobním setkáním v Praze a finálně byl zpečetěn jedním nevídaným a tolik pevným přátelstvím...

Jsi pro mne bytost mezi nebem a zemí. DĚKUJI TI OPAKOVANĚ ❤️❤️❤️

PS: určitě nezapomínáš, ale dovol mi zkopírovat můj letošní lednový text:

POV. Moje bible. Moje útěcha. Moje kniha s velkým K. Rozčísla mi život, uzavřela chmurnou kapitolu a nastartovala tu správnou cestu. K pročítání či prolistování se vracím opakovaně. Je náplastí na neduhy i srdceboly. Má čestné místo v mé knihovně. A už je fajně ohmataná :-) Mám ji MOC ráda. A Tebe, Blani, taky ❤️

PS2: Tvůj příspěvek, na který tu krapet :-) obsáhle reaguji, se týká knihy Nebát se přát si. Musím Ti však napsat, že všechny Tvoje knihy jsou pro mne...prostě...magické. A na tu čtvrtou se už MOC těším!!!

(28.12.2019 20:08:08)

Kdo tohle umí, kdo má čas: „nechat se unášet vlastní barvitou fantazií a osnovou daného příběhu, často číst i mezi řádky, prostřídat úhly pohledu“, jak píšeš, kdo? Je to jako se ptát, kdo umí opravdu snít…

Lidé často žijí povrchně, hodnotí povrchně, reagují povrchně, protože prostě nemají čas. A vlastně to není ani jejich chybou. Přesto touží po vlastním názoru. Tady je základní chyba, každý si přeje mít vlastní názor. Luxus. Zbytečný. Tohle nikdy nebylo v historii. Kdes rozumíme minimu věcí okolo, nemáme čas jít do hloubi problému a pochopit podstatu a souvislosti, přesto na TO máme názor. Na cokoli. Začalo to machry v každé hospodě na fotbal, politiku, auta a… dnes se z toho stala snad společenská nutnost. Pravidlo. „Ty nemáš názor, fakt si o tom NĚCO nemyslíš? Jak je to možný? Ty přebíráš názor autority? Druhého? Chytřejšího nebo jen rozumnějšího?“ Tohle se lidé bojí byť jen slyšet. Proto si Tvé věty nesmírně vážím… Mimochodem, vše rozjel internet :-)

Tvoje slova o knihách, které jsem psala téměř ve strachu, jak budou lidé reagovat, a dnes to vidím jinak :-), si moc dobře pamatuju, i naše setkávání, třeba na křtu, v Itálii nebo na tom nekonečně krásném privátním obědě v The Mark…

http://www.blanka-milfait.com/clanek/vzacny-obed-mezi-dobrymi-lidmi-aneb-ta-zviratka-dejte-do-trouby/16

Fascinuje nás všechny doma, často o tom mluvíme, jaké lidi ten Příběh propojil, jací lidé se potkali a co mezi nimi zůstalo. Ani nevíš, jak si toho vážím a… co? Cože? Muž mi kouká přes rameno a, nech toho, počkej, musím to dopsat, hele… a jo, mám Ti prej vzkázat, že když se tak milujeme, a ne že ne, že si máme zkusit tu Tvojí mrznoucí komoru J J J ať prej máme další společný zážitek J J J Hm, proč ne J

Jo a ještě jednu věc Ti povím,  mám Tě ráda. Dobrou!