Co nedokážeme? Často to nejzákladnější, nejprostší a to, po čem všichni voláme. Nedokážeme mnohdy respektovat druhého. Jeho názor. Potkávám se s tím dennodenně. Ne, už dávno nejsem jako fejzbůkovej post, abych potřebovala lajk od každého, ale mnohdy ta radikálnost, kterou vyřkne druhá strana… zarazí. 

Vidíte to dnes a denně u progresivistů, u tzv. demoliberálů, nové levice, nebo představitelů různých „nových vln“ revoluce čehokoli. Nesvoboda v nás hluboko zakořeněná jde ven skrze věty a slova o jediném správném názoru, jedné pravdě a běda, pokud to někdo vidí jinak. Cokoli. Nesvoboda přišla vždy zleva. 

Mnohdy ztrácím slova a valím oči, kdo je schopen šmahem odsoudit neznámé, nepoznané nebo jen jiné oproti jeho pravdě. Kolik lidí nedokáže diskutovat o problematice, faktu, názoru, ale ihned zaútočí a otočí vše na diskuzi o tom, kdo diskutovat chce. Kolik takových lidí jsme potkala v posledních letech? Bohužel, moc. 

Tahle levičácká rakovina zabíjí celou společnost. Poslední roky jsou mi svědkem. To, kam došla Amerika, a kam stahuje západní Evropu, čemu společnost propadá a čemu už nelze věřit. 

Světlem v téhle temné době je mi život, radosti a sny, zlobení a lumpačení našich dětí. Eli si minulý týden přinesla (přišlo popravdě poštou) závěrečné vysvědčení z první třídy domácí přípravy. Samé jedničky, ale nekonečně větší prémií je mi její radost z toho, že se učit může. Že roste… Nejenom do výšky. 

Za odměnu jsme v divadle. S Baruškou, princem Maxem Teem a indiánkama. Pozoruji je, jak upřeně sledují zahradní představení, kam nás pozvala Marmeládová čarodějka Iva, ani nedutají a vzpomenu si, jak před chvilkou volal muž. 

Povídal, že jedna paní na dnešní komentované prohlídce zámku, kdy hosté nakouknou též do soukromé části objektu, do komnat naší rodiny, a mají možnost poznat i rozdíly ve výchově…, velmi nevkusně na celé kolo komentovala právě to, jak naše děti žijí. 

Jak jen mohou „zdravě dospívat“. Jak jen mohou „růst a připravovat se na život“, když nemají hračky a hlavně panenky, když mají řád a povinnosti, když v pokojíčku není… počítač a televize! A pak a tak pokračovala celou prohlídku, až se nasupeně odporoučela bez rozloučení středem nádvoří do ztracena…

Divím se muži, že paní z našeho domu nehnal až za bránu. 

Před několika měsíci jsem publikovala širší náhled na naší domácí přípravu (škola doma) prvňáčka E-lišky Anny. Posílali jste takových dotazů, že už jsem nestíhala reagovat a vše sepsala SEM. A protože skončil první rok, který jsme nádherně započali velkou přírodovědeckou a zeměpisnou expedicí za polární kruh, kde Eli první školní měsíc absolvovala, mám tu pro vás i zprávu o jeho konci. 

Jistě, ty samé biče zahřejí, ale nad tím je skutečnost, že naše děti vyrůstají ve vnitřní svobodě a ve světě, který jim před tím světem venku chráníme zuby nehty! 

Tak si užijte prázdniny. Eli je nemá :-), my ve škole tempem pomalé „údržby“ pokračujeme dál a přidáváme druhý jazyk. Sejdeme se u povídání o druhé třídě počátkem září! 

Co bych udělala jinak v tomto našem školním rozhodnutí? Ptáte se na konci prvního roku školy a po 2 letech předškoly doma? Nic :-) a to mi dělá neskutečně dobře :-)

Minifotogalery z divadélka plného úsměvů