Poškozené děti | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Poškozené děti

Zveřejněno 28.2.2020

Bude to prý generace ALFA. Poškozené a příště už nepoužitelné děti. Nemluví, nesoustředí se, nic je nebaví, nudí se, nejí dobře, špatně mluví, jsou stále nemocné a… čumí od rána do večera do nějakého online zdroje „okolního světa“. 

Jinak by ten svět už ani neznaly. Nikdo na ně nemá vliv, nikomu nedůvěřují, nikoho si neváží, žádní rodiče, učitelé, vychovatelé, starosta, policie ani jen prostě „ti starší“. Odezírají z úst hloupých vipek, reagují jako kreslené figurky v amerických ukřičených seriálech, a pomalu se infikují. Nákazu šíří sociální sítě, youtube a další přenašeči a zdroje infekce jménem: Virus Generace Alfa. 

Jestli se bojíte čínského koronaviru, jste mimo. Je to píchnutí špendlíkem pro celou společnost, pro svět jak ho známe. Pandemie se jmenuje jinak a nevybírá si, bere opravdu všude, bohaté i chudé, očkované i alternativní. Digitální demence.  Příznaky nejen výše popsané. Budu pokračovat. 

Ano, Milfaitka se opět věnuje výchově dětí, nestačily desítky článků tady na webu, celé kapitoly v knihách ani přednášky, kde na toto téma s „nadšením“ zabrousím. Je třeba řvát z plných plic, že průser by byl, kdyby to bylo za pět minut dvanáct. Ale my jsme v hodině po půlnoci.   

Před nějakou dobou jsme mohli v médiích číst, že: „Předškolní vzdělávání dětí se komplikuje“. Civilizační proměny, moderní nevýchova, nesmyslné cpaní dětí do jeslí a mateřinek, přeplněnost těchto ústavů a deziluze personálu… Nespolupráce ze strany rodičů a jejich pocit, že je to ústav, kdo má moje děti vychovat, naučit… atd., to je opravdu likvidační koktejl. Skličující. Beroucí budoucnost. Tu lepší.  

Cituji: „Děti vůbec nerozumí jednoduchým pokynům. Řeknu jim, otočte se na druhou stranu a nikdo nereaguje. Nejsou schopné chvíli udržet pozornost, jsou roztěkané, rozptýlené, nesoustředěné (učitelka v mateřské škole, kde ve třídě 27 tři až čtyřletých svěřenců). Tragédie antických rozměrů! K tomu zákon nařizuje maximálně 24 dětí na třídu, ale dle ředitelky jedné ze školek jedou jako na běžícím pásu výjimky až pro 28 dětí!

Nejsem si jistá, kolikrát se to bude muset zopakovat, než rodiče procitnou, než si uvědomí, že výchova dětí se nevkládá do rukou ústavů ani odborníků, ale musí se doma odmakat, musí se jí obětovat čas i vlastní zájmy z dob „před dětmi“. Bohužel jsem pesimistka a odpovím si sama. Vidím to okolo všude dnes a denně, lepší to už bylo. Celospolečenská změna není v plánu. Ta lepší.

Učitelky v mateřinkách si potichu stěžují. Potichu, aby agresivní rodič nezačal remcat s tím, že je to všechno chyba právě a jen těch učitelek. Že se mají snažit. Že jsou za to placené. Děti špatně mluví, obyčejná řeč jim dělá problém. Proč? Mnohdy jí k ničemu přes den ani nepotřebují. Ve školce na řeč často není ani čas, se souputníky tak maximálně povykují, doma se jich dokonale nikdo na nich neptá a… rodiče se tak spokojí s konstatováním, že je príma klidnej večír, protože děti leží s chytrým telefonem a koukaj na porno. Na běžné porno v tom lepším případě. 

Z každodenního života dětí vymizelo také učení se říkanek, recitace, opravdová recitace, ne předrmolení „lžičky v kafíčku“. Sama jsem slyšela, že rodiče mnohdy ani nechápou, jaký má smysl tohle starosvětské biflování dlouhých říkanek, které dítě k životu podle nich nepotřebuje, zatěžují ho (!) a zdržují. A zdržují hlavně rodiče, protože musí s prckem opakovat a kontrolovat, namísto oblíbeného seriálu v telce nebo pivka s kámošema. 

Děti už si ani mezi sebou nevypráví příběhy, zapomínají bájit, snít o dobrodružství, velkých objevech a třeba o tom, jak se stanou indiány. Sny přestávají komukoli přeříkávat, protože to nikoho v podstatě nezajímá, posílají si zprávy nakonec nejen s kamarády, ale ti větší i s rodiči a starými rodiči, posílají si odkazy s mikrovideíčky, protože nedokáží jinou formou sdílet zážitek, ale ani naslouchat. Namísto přání k vánocům z očí do očí, namísto blahopřání reagují trapnými gify a bojí se už i jen samotného telefonátu, (co jako mám povídat, jak mám reagovat?), protože jakákoli běžná komunikace je pro ně problém. Obyčejný lidský kontakt je stejnou ztrátou, jako prostá řeč.

Na vině není jen rodina, ale i školský systém a koneckonců my všichni pohromadě. „Jako hrozbu, globálně, vnímám mobily, tablety a digitální technologie vůbec.“ To jsou slova další učitelky z mateřské školy. Hrozbu vidí tam, kde rodiče vidí formát odměny, dárku nebo mety za splněný slib.  

Ne, já nedávám tíhu (jen) na ramena učitelek, ale na rodiče! V mateřinkách už jen sklízí, co doma zaseto, změnit to v podstatě nemohou, nezvládají a rodič je stále naštvanější. Pes si kouše ocas. Je plný blech a nikdo je nevidí. 

Benevolence absolutní, nevýchova a moderní technologie, ještě ani neumí mluvit a chodit, ale umí řádit s ajfónem, zapnout si telku a hodinu do ní nádherně čučet. Přidáme k tomu rodičů v podstatě nezájem, schovávání se za „jsme všichni na jedné lodi, ani kamarádi naši to s dětmi nemají jinak“, a trestuhodné řeči o tom, že „nemám čas, proto je posílám do školky a kroužků“, jsou jen hřebíčky do rakví naší civilizace. Zdá se vám to přehnané, ty hřebíčky do rakve? Je to už moc? Pak nevidíte, co se děje. Je to dokonce málo! 

Jistě, někdo můžete prohodit, že přeháním, že jsem pesimista a vidím sklenku z půlky prázdnou. Ale kdepak, tak dobré to není. Já vidím sklenkou až na dno. Vidím to dokonale černě a černé. A bez východiska. Taková celospolečenská změna, která by naše děti a potažmo nás „opravila“, není už možná. V úpadku jsme tak daleko, že ti, kteří by o ni měli usilovat, si její důvod vůbec neuvědomují.

Já nejsem učitelkou, ačkoli jsem na pedagogické fakultě čtyři roky studovala, nejsem politikem ani sociologem, ale jsem pozornou, citlivou a kritickou maminkou, pro kterou je následující věta jen potvrzením jejích obav: „Pro děti je těžké pochopit, že je tady nějaká autorita učitele. Vidím to na nich, když přijdou rodiče. Ony nerespektují ani je. Jak mají poslouchat nás“, stěžuje si ředitelka mateřinky Matulová. Podle ní si ani rodiče sami nevědí s dětmi moc rady. 

„Výzkumy podle dotazované socioložky prokazují, že roztěkanost souvisí s používáním tabletů a mobilů. Děti v předškolním věku je běžně umí ovládat, to vidím okolo sebe, ale v protiváze je neschopnost převyprávět viděnou pohádku, neschopnost respektovat okolí či pravidla, neschopnost… chodit bez úrazu po lese. Ano, i na to už jsou v mateřinkách kurzy, učitelky učí děti chůzi v lese. To je mnohdy jediný pohyb, který systém od dítěte chce. Zmizel tzv. volný pohyb dítěte při tělocviku, doma s kamarády venku. Prosté lítání s dětmi venku, lezení po stromech… atd. Volný pohyb je ale základ! Rozvíjí hrubou motoriku a ta rozvíjí jemnou motoriku. Jistě by nás mělo zajímat, že řeč je ta nejjemnější motorika a na její rozvoj má volný pohyb dítěte nemalý vliv. 

Podle socioložky Diallo je organismus dětí nastaven na vnímání kontrastních, výrazných podnětů. Ideální je tedy tablet nebo mobil. Děti roztěkaně pozorují změť barev a hluku. A čím je jich víc (těch podnětů), tím víc se otupuje citlivost vnímání. Kam to vede u dětí, které většinu volného času tráví mezi telkou, počítačeam a mobilem, je patrné, byl o tom celý dnešní článek. 

Otupění spolu s roztěkaností a nesoustředěním, minimálním pohybem a špatným stravováním, podtrhneme, rovnici sečteme, násobíme skutečností, že děti chodí spát pozdě, nepravidelně a špatně usínají, stravují se též nepravidelně a bez kontroly, a máme dokonale pokažený výsledek. 

Podle Jana Kulhánka, dětského psychoterapeuta, se doba pohnula špatným směrem, děti prý mají úplně jiný styl vedení a spousta z nich není vedena vlastně nijak, nejsou zvyklé poslouchat instrukce! Čtete dobře, ano, pokud nechcete věřit jedné malé holce z lesa, Blance od marmelády, pak odborníci, které jsem výše citovala, či jmenovala, by měli mít váhu slova… i pro vás! Jinak jsme ztracení! 

Dnes jsem se zmínila o poruchách, které doprovází děti současných, mnohdy používám výraz moderních rodin. Mezi slovy nezněla i stále viditelnější, tedy spíše slyšitelnější neschopnost dětí správně hovořit. Artikulace bídná, schopnost vyjadřovat se totéž. Jedna věc je pak slovní zásoba, druhá nevůle dítěte mluvit, protože „stejně mi nikdo nenaslouchá“, a dalším faktorem jsou přímo poruchy a vady řeči. Proč? Opět elektronika a neodpovědný přístup rodičů.    

Podle odborníků se s vadami řeči léčí dnes 4x více dětí, než před deseti lety! Ne, to není generační propad, ale naprostá šílenost! A to hovoříme pouze o dětech, které dochází k logopedovi. Kolik je těch, které z mnoha důvodů odbornou pomoc nevyhledají? (Rodiče nemají čas se tomu věnovat, nebo nemají schopnost vadu rozeznat).

Má nás snad uklidnit, že v Evropě je situace podobná? Mám bohaté zkušenosti se školkou povinnými dětmi od nás v severní Itálii, nebo na Sicílii, a je stejně smutná, jako ta česká zkušenost. Zkušenost se školáky je v podstatě identická. Vlastně je to venku ještě o kus horší, tam už nečtou generace, my přeci jen jsme národem (byli jsme) čtenářů a na západě je kult elektronické hračky v absurdních rozměrech. Však zeptejte se průměrného nejenom Itala, kolik přečetl v životě knih. Bude mít problém pochopit i podstatu dotazu…

Vím, není to příjemné ani veselé čtení, vím. Vím, že mnohé naštvu, protože mluvím o nich, vím, že s tím neumím naprosto nic udělat, mimo snahu ve vlastní rodině. Vím, ale kvůli tomu přeci nebudu zticha! 
……………………………

Na úplný závěr už pouze připomínka nedávného „prohřešku“ britského herce Martina Freemana, který se v „hlubokém rozhovoru“ pro média přiznal, a prý se za to, co udělal, dokonce stydí, že synovi a dcerce musel dát na zadek! No to je dílo! V připosranosti západní společnosti se budeme omlouvat skrze média, že jsme vychovávali děti plácnutím přes zadek?! Budeme se za to veřejně kát, omlouvat, sypat si popel na hlavu a vyplatíme jim do nějakého fondu pár milionů. Kvůli újmě přetrpěné. Tohle je svět, který si přejeme…? Snad ne, prosím. Je to ale jistojistě svět, do kterého směřujeme. No, vlastně jsme v něm po uši! Jestli se vysmívám Freemanovi? Je mi ho líto! 

Ne, nikdy bych moje děti neuhodila přes hlavu nebo obličej, neseřezala je do jelit a modřin, ale občas na prdku je legitimní výchovný prostředek a kdo s tím má problém, má problém především pak se sebou samotným :-) Děti, které na zadek nikdy nedostávají, vidíme okolo často, nemyslíte? Ve čtyřech letech pošlou rodiče regulérně do hajzlu a dál už se to jenom stupňuje. 

Příště napíšu raději něco o marmeládách. Nějakej recept, asi :-(

Proč ta úvodní fotka? Roky chodíme na pizzu do Dušní. Jíme pořád totéž, není to na jídeláku, ale udělají nám to. Holky pozorují pana pizajóla, hrozně je baví, jak je šikovnej. Celou večeři, nebo oběd stojí na lavici. Pokud zrovna nejí, samo. Někdy pozoruju i já a musím si taky zout boty a kleknout na tu lavici. Prý se to dělá přesně tak, to pozorování, říká Ronja. Lidi na nás divně koukaj. Krásný víkend :-)
 

Komentáře

Zatím zde nejsou žádné komentáře. Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit