Sport a moje dítě | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Sport a moje dítě

Zveřejněno 25.11.2020

Poslala jsem muže se vzdělávat. Děláme to v poslední době stále více a více, semináře, školení, populárně naučná literatura, odborné studie, univerzitní výzkumy, konzultace. Stavíme na dobrých praktických základech z minulosti a přistavujeme budoucnost. Prorážíme ve zkostnatělém systému překonaných metodik cestu vlastním (a doufám, že i jiným) dětem. 

A tak muž vyrazil daleko nad Náchod, tři hodiny jen cesta tam, aby hodinu a půl poslouchal, trochu kroutil hlavou, trochu vzpomínal a cestou zpět mi hodinu telefonoval. A pak ještě jednu, když Max usnul. Tady je výsledek. 

Mimochodem, já ten den měla ještě jeden dlouhý telefonát. Do Itálie. Na soustředění jedné české atletky. Domluvila jsem si s jejím trenérem, moudrým pánem, který má za sebou v přípravě velká jména české atletiky, a také úctyhodný věk, první konzultaci. Aby mohl zkušenost (a nejen školní teorii, jak to bývá v mnoha případech jiných koučů) předávat i nám. V týdnu jsem se zaposlouchala do jeho hodinového rozhovoru o běhání a trénování pro jeden odborný portál, a nedalo mi to. Nebudu čekat, až se ze soustředění vrátí, chci ho slyšet hned! Pěkné povídání to bylo, tolik souznění, a doufám, že dobrý základ i pro Eli. Těším se!   

Jinak tomu bylo v Červeném Kostelci, kam vyrazil pan P. 

„Z krávy laň neuděláš“, snad jediná ta myšlenka z mnoha přítomných nebyla přímo přednášejícího a jako s jedinou lze na 100% souhlasit, prostě sedí jak o prdel na hrnec. Realita je ale úplně jiná. Mnozí trenéři a funkcionáři si ji ani nedovolí připustit, natož použít, jinak by si jejich vlastní oddíly a týmy zdecimovali. Protože dotace (od měst i krajů, od svazu i třetích subjektů) chodí mnohdy na kusy, tedy na počet dětí, o které se oddíl stará, byl by s nejedním klubem po vyřazení dětí pro atletiku nevhodných amen. Somatotyp je jedním z důležitých limitů pro výběr sportu. Jsou i jiné ovlivňující faktory, ale tento je limitní. Z krávy laň neuděláš!

No ano, atletický oddíl se má starat o malé šikovné atlety s předpoklady, a nemá v žádném případě suplovat školní tělocvik a sokolská cvičení. Mimochodem, citovaný trenér Novák od Martiny Sáblíkové to prostě vidí dobře, a řekne na plnou hubu – i to o té krávě a lani, proto ho mnozí nemají v lásce a může trénovat jen výjimečné jedince. Ale zpět k naší akci pro trenéry atletiky! 

Další myšlenky už byly jako vytržené z dnešní svazové metodiky. Pojďme trochu polemizovat.  Například ta o tom, jak ambiciózní rodiče dětem kradou dětství. Opak je pravdou, ne intenzivní sport, tréninky, dril, povinnost a minimum hraček, co občas slyšíme na naši adresu, ale tragické zhýčkání samotných děti jejich rodiči, strach učitelů kárat a důsledně vzdělávat, přemíra pohodlí, nekonečné zážitky zadarmo a bez snahy i dřiny, a informační technologie, televizí počínaje, přes počítače po mobilní telefony. To krade dětství. Ve spojení s liberální moderní výchovou-nevýchovou ve stejném módu odkojenými rodiči, se pak jedná o dokonalý koktejl, který ničí jednu generaci z druhou. Stačí se rozhlédnout. Nezaslepeně. Sebekriticky. A je jedno, zda v atletice, nebo mimo ni. Ty svět jsou spojené. 

Trenéři pak dostávají do ruky děti bez přirozené fyzické kondice, lemply a mazánky. Materiál na rekordy, jistě :-) Začíná se pozdě a maká se málo. Občas, jednou za rok, se objeví jeden jediný atlet, který začal na hraně dospívání, či za ní, a trochu uspěje. Okamžitě tento příběh poslouží k ospravedlnění nekonzistentní, nedůsledné a pozdní práce s (nej)menšími. Proto byl přednášející z citované akce pln obavy z věcí, které mají být nedílnou součástí nástupu malého atleta do oddílu. A nejsou. Atleta, ne domácího nešiky, který se v sedmi, osmi letech chodí na atletický ovál učit základní dynamice, skoku přes švihadlo a kotrmelci. Tomu, co my všichni znali od čtyř let nejpozději. Přidávali jsme k „základní sportovní praxi“ lezení po stromech, padání z mezí, skoky přes potoky s broděním a válením se mezi šutry, když skok nevyšel. Také házení všeho a všude, vzpomínám na války klanů spadanými jablky… Základy dynamiky najížděly od prvních krůčků honěním dědečkovo slepic, balanc a zrychlování se piloval útěkem před sousedem při kradení jablek a večer? Jeden měl v nohách (a v podivných botách) dobře deset kiláků (nedej bože, kdybych napsala, že to Eli uběhne), navzpíráno, narozcvičeno a čert ví co ještě, jako mají dnes děti součtem za měsíc opatrných tréninků na stadionu.    

Mohu pana přednášejícího a trenéry, které metodicky připravil i chápat, ale nebudu je akceptovat. Jistě ne v tom kam a kudy jdeme. Vyměkli jsme. Všeobecně. Nemusím ani fotbal, ani hokej. Že je na tom český fotbal superbídně, to ale vidím i já, stačí malé sparťany a slávisty chvilku pozorovat, a hokej ho vzorně doprovází. Každý hledá vinu jinde, ale málokdo se podívá dolů. Na děti. To, co z nich děláme (už jsme udělali), je nepředurčuje k velkým sportovním metám. Poslouchejte skauta, Karla Pavlíka, který už 23 let pracuje pro Chicago Blackhawks. Hledá mladé talenty. Povídá, dříve bylo v Čechách ročně 30 nadějných hráčů k nasmlouvání, dnes je to tak pět, maximálně. Bude hůř. Letos v draftu do NHL nebyl ani jediný Čech! 

Nedávno jsem poslouchala dvouhodinový rozhovor s Jarmilou Kratochvílovou a Lídou Formanovou, rozhovor s ikonami, mistryněmi, světovými atletkami a ženami s velkým Ž, a uvědomila jsem si, že… budu asi už stará. Nemoderní. Že mám názory jako lidé generace mého muže a starší, lidé, kteří něco velkého dokázali a nevidí naději. Uvědomila jsem si, jak moc si těch názorů vážím, a že bych jednou chtěla moje děti postavit před tyto ikony a hrdě povědět: koukejte, tyhle jsou ještě OK, tyhle děti jsou jako vy, jako my kdysi a jdou po těžké cestě dopředu. Po té samé cestě, po které sice může jít každý, ale dojde jen jedno, maximálně dvě procenta dětí. Proč jen 2%, proč? Psala jsem tady o tom několikrát a dlouze. Ale jde to i jedním slovem. Protože MY. 

Vše je na nás. Na rodičích. Naše děti jsou naším zrcadlem, plodem, naším uměleckým dílem. V dobrém i špatném. 

Na konferenci, kam jsem muže vyslala, referuje lektor o nedávné návštěvě Lídy Formanové tam u něj. Té Lídy, která netrénovala v objemech, jako Jarmila Kratochvílová, a Kratochvílová ji netrénovala, jako byla sama připravována Miroslavem Kváčem. Už tam se šlo v objemu dolů. Referuje o její přípravě, prohlížejí se Formanové tréninkové deníky… a Aleš-trenér-lektor a metodik (dle jeho vlastních slov) v jeden moment směrem k domácím svěřencům dodá: ale vy to nezkoušejte, to byste nedali… 

Znáte to přísloví? Když jeden o sobě a společném úkolu říká, že to nezvládne a druhý zase o sobě i tomtéž úkolu, že to klidně zvládne, mají podivuhodně pravdu oba!

Učitelé píší, že z dětí se stávají poloviční analfabeti, neumí psát, nezajímá je historie ani zeměpis (proč se biflovat, když existuje google strýček), nesoustředí se, jsou plni agrese a netrpělivosti, jejich slovní zásoba se rok za rokem tenčí. Doktoři píší, že děti jsou zničené sezením ve škole, u počítačů doma, v kinech, u telefonů a her v nákupních centrech, ale též v tramvajích a autech všude je vozících, a na pasivních kroužcích také = absolutním nepohybem. Tělocvikáři už se dokonce bojí, aby děti na hodině tělocviku trvající 45 minut „neuštvali“, tak raději netělocvikují. 

Víte ale, že opak je pravdou?! Na rozdíl od nás dospělých, děti stále ještě nelze uštvat běžným sportováním, ale lze je docela dobře zničit nesportováním. Třeba do deseti, třinácti let děti žádný sport nemají, pak si rodiče cosi uvědomí a jde se na… atletiku. To je přeci základ. Tam nám to dítě napraví, říkají si. Chudáci trenéři. 

Přemýšlím o tom, není tady začátek propadu výkonnosti ligových atletů? Nebo, kde je? Proč časy běžců z před třiceti, čtyřiceti a více lety, které je nepustily přes krajské přebory, najednou stačí na republikové šampionáty? Proč máme stále méně běžců schopných běžet téměř cokoli na světové úrovni? Trenér a pedagog, který ví, o čem mluví, RNDr., PaedDr. Pavel Červinka, Ph.D., sestavil velmi smutnou srovnávací studii o naprosté ostudě, propadu a tragédii českých atletů vytrvalců, žen i mužů (mužská část je fakt silný kafe), kde analyzuje výsledky našich běžců za desítky a desítky let zpět, predikuje budoucnost a hledá důvody této zkázy… On světlo na konci tunelu nevidí, případně velmi zamlžené. A já k tomu dodávám, že jedním z důvodů je i přístup k dětem – atletům, jedním z problémů jsou i nabízené vzory jim ze strany dospívajících a dospěláků, prostě vše to, co dnes vrcholnou atletiku představuje! 

Není náhodou celý ten problém problémem svazu, metodiky, postupů a… Neskrývá se problém právě tam, u těch hodných pedagogů, co akcentují „pochopení, užívání si tréninku, príma partu a kamarády, dobrou atmosféru a socializaci“, aby nemuseli do svých svěřenců tvrdě za výkonem? Nejsou tam začátky toho velkého neúspěchu? Odpovědi na otázky, proč zjemňujeme časové limity pro velké sportovní akce, proč jedeme na Diamantovou ligu, jen když špičky světové atletiky kvůli problematikám C19 nejedou, by nás neměly nechávat spát. Tady není čemu tleskat.  

Už nejen atleti, ale i trenéři odpovídají, často předem, před akcí, že na závody si to jedou především užít. Atmosféru, ikony okolo sebe, napětí a celý ten kolotoč velké akce. Ale na závody se nejezdí užívat si, ale vítězit. A trénink k tomu musí směřovat. Jinak chybí profesionalita a zodpovědnost nejen atleta, ale i trenéra. Výkonnostní a hlavně pak vrcholová atletika je dřina, řehole a úděl. Je to několik let na hraně lidských možností. Tam relativizace a dnes téměř akceptované nadměrné couvání z dosažených časů kdysi, nesmí mít žádný prostor. 

Poslala jsem muže se vzdělávat. Formátovat se. Však se stará o přípravu našich nejvzácnějších. Eli je v plném proudu, Mia se pomalu přidává a Max… okukuje a snaží se napodobovat. Nepřivezl odpovědi na otázky, jak se zlepšit, kde hledat mezery a čeho v térninku se vyvarovat - přijel s tím, že strach jít za výkonem tak, jak se chodívalo za jeho dětství, je to, co všechny brzdí, co většinu limituje - a přivezl zprávu o tom, jak jsou tam /nahoře" dobří v tom si vše omluvit, okecat a nalhávat sobě i druhým. 

Mentoři dnešních bídných běžeckých výkonů varují před jakýmsi imaginárním nebezpečím, a já se těch varování bojím. Ale jinak, než si oni přejí. Vezměme to popořádku: 

Předčasná akcelerace výkonů? 
Ale kdeže, Eli je na výdeji energie tam, kde byly téměř všechny děti v dětství nejenom mém, ale v generacích dlouho předtím. Denně věnuje aktivnímu bláznění a sportu to, co jsme my věnovali jen tomu bláznění – ale nadřeli jsme se stejně :-) Rozdíl je jen jeden, více odbornosti, více dozoru trenérského, a dohledu lékařského. Opět křičím do světa, dítě potřebuje denně tolik pohybu, kolik ho nutíme sedět ve škole, to ideálně, ale 2-3 hodiny jsou minimum! Děsím se toho, že pro dnešní trenéry je dítě, které se intenzivně věnuje sportu právě tento časový úsek, a věnuje se mu aktivně, dítětem s předčasnou akcelerací :-) 

Netrpělivost rodičů, trenérů, klubu? 
To je fakt vtipné, neb osobně neznám nikoho, a poznáváme na atletických závodech desítky rodičů a nejednoho trenéra, kdo na malé běžce „netrpělivě tlačí“ Rozumný tlak, tedy motivace, instrukce a vedení, je základem jakéhokoli sportu! Fandění na závodech též. A to již od malých špuntů, jinak se namísto férového soutěžení naučí dříve ve škole podvádění, nerespektu, šikanování a opovrhování jakoukoli instrukcí. Mimochodem, náš klub Eli nejenže do ničeho netlačí, ale ani se nikterak výrazně o její účast na závodech a o umístění nezajímá. Nemotivuje. Aktivně nepodporuje. A my rodiče? Není mety, za kterou spěchat. K OH 2032 máme 11 let :-) Tedy, jaká netrpělivost?

Společenská poptávka po výkonu, tlak skrze soc.sítě?
Téměř bych se vsadila, že u dětí společenská poptávka po výkonu není, a u dorostenců a starších je poptávkou vítanou, je stimulem a motivací pozitivní. Tlak skrze sociální sítě je jistě existující, nebo spíše nepříjemné dopady a reakce po neúspěšných zápasech či závodech, ale to je společenský problém se sociálními sítěmi a ne důvod, proč od dětského věku aktivně nesportovat. Je to důvod moderovat přítomnost na soc.sítích nebo ji vyměnit za… nepřítomnost. 

Plnění závazků vůči svazům, klubům a sponzorům a jiným partnerům?
Bezesporu existuje u vybraných sportů, ale protože seminář patřil atletům a my se věnujeme atletice, mohu svědomitě stvrdit, že nikdo nic požadovat nemůže :-), protože malým atletům nikdo nic nedává :-( Tady je argumentace úplně mimo a směšuje se zpětná vazba u dospělých výkonnostních a vrcholových sportovců s dětskou atletikou. Eli je možná jediným českých atletem v přípravce, jediným dětským atletem, který sponzorské smlouvy má a věřte mi, není tam nic o plnění výkonnostního závazku, ale hodně o radosti, pěkných fotkách a dobrém pocitu. 

Ambice a touha vyniknout?
Tak zde prosím pozor! Kdo nemá ambice a jde se věnovat sportu? Ambice zhubnout, ambice vyrýsovat, ambice žít zdravě, ambice porazit kámošku, ambice vyhrát světový pohár? Které jsou správné a které ne? Na které má malej atlet nárok? Rozhodně považuji ambici být úspěšným sportovcem za ambici zdravou a pro běžný život zásadní! Příprava na závody a účast na nich není primárně o „užijme si to“, ale o „uspějme“! A je jedno, zda se jedné o okresní pouťák, nebo Diamantovou ligu! Kdo tvrdí opak, lže, případně ví, že uspět nemůže a už předem balamutí sebe i okolí tím, že účast je důležitější

Nerespektování reality, ne každý je Železný nebo Kratochvílová?
A zde je jádro pudla. Psala jsem o něm minule. Přes devadesát procent dětí má šanci uspět. Stát se velkým sportovcem. Jistě, každý v jiném sportu třeba, v jiné disciplíně, ale má. Nestanou se úspěšnými sportovci, protože nedostanou příležitost, podporu vedení a důvěru. Jak je to prosté.  

Špatné trenérské vedení, nebo i rodičovské? 
Zde je dlužno podotknout, že ano, špatný trenér z rodiče se rodící… může být problémem. Stejným, jako je problém špatný rodič nebo špatný trenér. Chci věřit, že malé atlety jdou trénovat ti, kteří jim rozumí, chtějí pomoci a nechtějí nic ani přehánět, ani zpomalovat. Mnoho velkých sportovců, dokonce těch největších, také jsem o tom nejednou psala, má či mělo za trenéry rodiče. Ne vždy s trenérskou minulostí. Kdo jiný rozumí drobným nuancím, hře těla, stínu hlasu, pocitům dítěte lépe… než rodič? Pokud je to pak rodič v problematice se vzdělávající? Budiž vítán! Rozhodně více, než mladí trenéři, kteří staví na skriptech plných metodiky, která úspěch prostě a jednoduše nepřinesla. Hlavně u nejmenších dětí je to velký problém, protože se míní všeobecně, že děti mohou trénovat i náctiletí „instruktoři“ bez praxe, citu, zkušeností a respektu.   

.................

Vím, většina z vás sem nechodí kvůli atletice, snad občas výsledky ze závodů Eli překousnete, ale podobné statě... Vím. Ale nemohu si pomoci. Náš svět není jen o jahodové marmeládě. Čím dál tím více je právě o našich dětech a tím pádem o... atletice. Mimochodem, a to se jistě zasmějete, víte, co mi dal muž a děti k nedělním narozkám? Přihlášku do veteránské sekce Českého atletického svazu :-)  Přesně tak, za pár měsíců se "uvidíme" na Mistrovství České republiky, už pilně trénuju! 

Komentáře

Zatím zde nejsou žádné komentáře. Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit