Stýskání | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Stýskání

Zveřejněno 1.10.2019

Nečekala jsem to, vlastně to neznám. Při cestování, bytí tam či žití jinde, holčičky nikdy neříkají, nám se stýská. Možná proto, co roky píšu, že domov pro nás není místo, ale stav. Entita, minikomunita, rodina. 

Vlastně to slýcháváme jen na adresu… Barušky. Po měsíci za Polárním kruhem Mia po večerech vzlykala. Pročpak, kočičko, ptával se tatínek – spali spolu a s Eli na lůžku nad pilotní kabinou. Stýská se mi po Barunce, pobrekávala Mia a pokud se Eli probudila, přidala se. Ale po místě? 

V posledních dnech se občas a hlavně Mia ozve, že se jí stýská po domově. Po Dolomitech. Když jsem se tam narodila, je to moje doma. Má pravdu, jsou jí skorem čtyři a tři roky žije pod Marmoladou s tím, že to je domov. Však je to tak, neříkáme jí, že ne. Muž je snad i rád, prý je super, že i přes život „jako na zámku“ na zámku touží holčičky po vysokých horách a vlcích, chybí jim naši italští kolegové, jezírka a potoky, vzpomínají na cesty s recepíny (Mii novotvar pro cepíny) na Malgu Ombrettu, sjíždění ledovce a prý také na pizzu v El Morbinu…

To je, myslím, dobré stýskání!

Komentáře

Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit

(4.10.2019 17:36:02)

Stýskání, asi s věkem :), považuji za krásnou věc. Je nádherné, když má člověk v srdci takovou krásu a může na ni myslet.

Blanko, všechny vás moc zdravím.

Zdeněk

(4.10.2019 21:13:31)

Přesně tak, myslím si, že komu se nestýská, nemá srdce na pravém místě .-) 

(1.10.2019 08:52:31)

To je dobrý znamení ,když se stýská .

(1.10.2019 13:12:29)

Pokud je to tahle forma stýskání, pak rozhodně ano  :-)