Ve službě | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Ve službě

Zveřejněno 15.8.2019

Avanti per Rocca 51, ozve se z vysílačky mého muže každý den ve 20 hodin. Něco jako „příjem, víme o tobě“, hlásí operační středisko. Předtím se on do sítě přihlásil svým kódem Rocca 92. Rocca je pevnost. Rocca je jméno obce, pod kterou spadáme. V Rocca je základna záchranářů, ve které pan P. již několikátý den slouží. 

Psala jsem o tom nedávno: proč i jak, a jak moc si toho vážím, vzpomínáte.  

V recepci máme takovou malou základnu: kluků podivné vybavení čert ví k čemu, cepíny, vysílačky, baterky, záložní zdroje, několik telefonů, je to jediné místo, kde je u nás 100% signál. No dobře, tak 99% :-) Tady vše začíná.  Sem se dostane kdykoli jak pan P., tak Franz z horské služby, tak další operátor AED. Vedle je několikapatrová lékárnička (spíš malá pohotovost), defibrilátor a auto permanentně s klíčkama v zapalování parkuje pod schody. Tady se nic zamykat nemusí. 

Jedna vysílačka neustále ševelí, monitoruje komunikaci záchranářů a horských záchranářů pod Marmoládou. Co kdyby bylo třeba… Pokud má pohotovost, nesmí z dosahu a má jasně daná pravidla dojezdů k sanitce a pak dál, za potřebným. 

SUEM - Servizio di Urgenza ed Emergenza Medica - Regione del Veneto, tak se jmenují.  

Minule ho hledám po domě, najdu ho sedět v křesle u recepce, dole všude zhasnuto a zvláštní ticho (my spíme nahoře), je něco po půlnoci. Zahlédnu jeho stín. Ani se nehne. Čert ví, jak dlouho tam tak sedí. Nemohu spát, poví mi, když se ptám. A tak sedím tady, napůl připravený na poplach, však se venku žení čerti. Jak se ke mně natočí, na bílém tričku uniformy rozpoznám nášivku se starověkou Aeskulapovou holí na pozadí modré hvězdy života. Chvilku na sebe prostě koukáme. 

Mlčím. Víte, jak blbě se mi říká cokoli hodnotného, chtěně moudrého a silného. Mlčím a koukám mu upřeně do očí. Venku švihá vichr s deštěm. Začnu plácat nějaké nesmysly. Minulý týden záchranka jen tady u nás vyjížděla za jednu noc 4x. Ztracení turisté, úraz doma, autonehoda, bitka v hospodě.  

Jsme od sebe na dva metry. Všímám si, že má pohorky. Další dlouhé minuty beze slov, moje „vážím si Tě“ mi nejde z pusy a svazuje nohy. Měla bych ho jít obejmout. Neumím to. Kurva, jak tyhle věci neumím. Říkám si, já koza pitomá, že snad abych ho třeba… nevyrušila, nerozhodila? Nebo je to respekt, co mne přikovalo jazyk i nohy? Nebo moje vnitřní slabost? 

Vidím ještě únavu. Však mu už není třicet a jsme v plné sezoně, vidím ale i odhodlání a neuvěřitelnou vůli jít… a pomáhat! Za chvilku se vrátím k dětem, nahoru, spát. Muž tam bude sedět ještě dlouho, znám ho. 

Mohu být v naprostém klidu. A jsem. Děkuju, Ty tam dole ve tmě. 

...............................

Dnes, 15.8., slyším dole vysílačku, jsou 4 ráno. Poplach. Od vzbuzení, přes cestu na stanici a pak sanitou k pacientce na samotu Bílý kámen, uplynulo necelých třicet minut. V nesnázích třicetiletá maminka Martina a novorozeně. Žlutý kód. Muž se vrátí na sedmou, zásah se zdařil.  

Komentáře

Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit

(16.8.2019 07:52:49)

Mám toho chlapa rád! A tebe taky,Meruňko!

(16.8.2019 08:34:29)

Pak je i při pátku ráno vše OK :-)  Krásný dny na sever!