Věnovala jsem tělo druhým | Blanka Milfaitová | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Věnovala jsem tělo druhým

Zveřejněno 29.10.2017

No, byla to pecka nečekaná. A vteřina k tomu. Muž zůstal s pusou dokořán.
Jsem půl roku v Itálii, mám tu firmu, mám tu doma, zaměstnance i kamarády, a daně tu taky platím. Obrovský. Za zaměstnance platím víc na odvodech, než dám jim samotným :-( A třebas nedávno, koupila jsem ve Florencii auto, povinné ručení (notně ořezané) přišlo na 40 000 Kč, zapsání do registru aut 15 000 Kč. Na druhou stranu, dřeva z lesa mohu zdarma vytěžit, kolik potřebuju :-) V tyto dny jsem si taky byla konečně požádat o občanský průkaz. Minulý týden dorazila policejní patrola „zkontrolovat“, zda je pravda vše, co v žádosti deklaruju - dali jsme kafe, grappu a pokecali. Schválili mi tu trvalé bydliště. Občanka dorazí po neděli poštou. Jen ta drobnost podivná k tomu…


S žádostí mi předložili formulář: Dichiarazione di consenso alla donazione di organi e tessuti. Prohlášení o souhlasu s darováním orgánů a tkání.
V překladu to zní ještě děsivěji. Jo! Muž se zhrozil a obořil na úřednici: hele, signora, a když se jako rozdá jiným, co zbude nám, rodině? Paní na Pavlíka koukne a povídá, ehm strýčku, a nechcete to taky podepsat, je na vás dost materiálu, co by se mohl leckomu k lecčemu hodit. Než se muž nadechl k reakci, podepsala jsem.

Zajímavý kšefty dělá ten italský stát, dají ti občanku, ale musíš tělesnou schránku věnovat potřebným. Doufám jen, že to je závazek na stav až po smrti, bo kdyby někdo pozítří zaklepal u nás doma, že kdosi kdesi potřebuje mojí ledvinu, nebo metr kožichu mého muže, asi bych…

Co vy, jak to máte? Tohle zásadní a trochu děsivé téma je třeba zlehka odlehčit, tak tedy, vy chcete být taky užiteční po smrti?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela..., krematorium nebo pod zem. A najednou je rozhodnuto. Moje tělo po mé smrti patří Italské republice :-)


Tohle malé zamyšlení nad tím, co bude „jednou“, není nepodobné kapitole v právě vycházející trojce Nebát se přát si. I tam si lámu hlavu, trochu souvisleji a zásadněji, s tím, co bude, až na tomto světě nebudeme… my rodiče.
……………………………………………………………….
A jen tak mimo mísu, jinde na tomto webu jsem právě publikovala článek, který je mi „podnikatelským“ srdcem velmi blízký, ale souběžně vím, že nikdo, asi fakt nikdo si z ně příklad nevezme :-)
 

Komentáře

Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit

(30.10.2017 21:01:04)
Blani, vůbec mne to nepřekvapuje, Ty by ses rozdala celá už zaživa :-) a tak nejenom genetický Tvůj otisk v indiánkách bude světem proplouvat, ale někdy in futuro také různé kousky těla, s různou vášní, s různým umem, ale s obrovským nasazením :-)
(30.10.2017 21:09:00)
No ale je to trochu morbidní představa, viď :-)
(30.10.2017 11:06:29)
Abych ještě odpověděla na vaši otázku-názor, krematorium nebo pod zem? popel určitě zpět do přírody, nejsou už jen klasické rozptylové loučky, jsou místa v přírodě, kde si zcela legálně vyberete např. svůj strom,kam přijde váš popel a pod. ,pod zem néééé, "neviděla" bych ven", dusila bych se pod kamenem, ale rozsypat kolem Marmolády, nebo do Vydry, v lese ano, že mám přehled? hm blíž tam než tam.
(30.10.2017 19:17:58)
Hezky napsáno, je to rozumné i správné, si myslím. Já ten krok udělala, tak uvidíme. Zbytek už bude na někom dalším... potom.
(30.10.2017 09:51:08)
Milá Blani, jako vždy smekám hluboko k zemi a že je mi už páááár let , Vy ani nepřekvapíte, bo setsakramentsky máte všechny hodnoty dobře poskládané. Udělala bych totéž co Vy, neměla bych s tím žádný problém,ale...vždycky je nějaké ale..jak velká je obava, že se moje,tvoje,vaše orgány nestanou předmětem nechutného obchodu. V Česku bývalo, nejspíš i stále je "nadbytek " těchto dárců, ale jen těch za peníze předem. P.S. Srdce bije , je mi smutno,že "emigrují" lidé,jako Vy, které by Česko tolik potřebovalo,kterých si ale neváží a dělají všechno proto, aby jim znechutili život natolik, že odcházejí, naopak plevele nám sem naházejí k prasknutí.
(30.10.2017 19:16:53)
Helenko, no jo, já prodávám marmelády a knížky, játra nebo oko klidně někomu dám, když už budu na cestě za paní Dobromilou pokecat si o kuchaření tehdá a dnes :-) Děkuju hlavně za milá slova, moc potěší! S tou emigrací, no, něco na tom, co píšete, bude pravdy. Bohužel. V důsledku. Ale víc je v tom naší cesty za štěstím, za snem... Krásný večer!