Viewegh : Milfaitová, aneb konec Roadshow | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Viewegh : Milfaitová, aneb konec Roadshow

Zveřejněno 24.10.2015

To vám byl „turnaj“, první zápas v Bydžově vítězím v obrovském a podezřelém překvapení 30 : 6. Odvetu jsme si střihli za týden v Příbrami na posledním zastavení mé podzimní Roadshow s Příběhem opravdové vášně. A buch, prásk, ratata, soupeř pokořen 40 : 6. O čem to píšu? Pro nezasvěcené, je to počet posluchačů našich besed. Absurdní? Jasně, jakpak se může noname Milfaitová srovnávat s nejprodávanějším Vieweghem? Nemůže! Ale poskytnout informaci o stavu zápasu může :-) A nyní zase oběma nohama pevně na zem.

O besedě v obci Mokré jsem už psala minule, úžasný statek Bernard v Královském Poříčí zahajoval poslední týden besed, a povedlo se mu to. Vlastně se to povedlo Šárce, která vše zorganizovala, ačkoli není knihovnou ani knihovnicí. Já dostala domácí chleba i marmeládu, nádherná jablíčka a opět plno. Paráda :-)

V berounských kasárnách stoupám po schodech prošlapaných tisícovkami vojenských bot do obávané i vysmívané... bývalé politicko-výchovné světnice, kde je dnes Klub důchodců. Usedám. Za zády fototapetu s alpskou vyhlídkou, paradoxní svět. Přijely holky z Prahy a fanynka z Mostu, dostala jsem krásné knížky, pusu a… jedné babičce pořád zvonil telefon. Jiná paní usnula :-) a ustlala si na vypínači světla pro celou místnost. Tma. Přijel i jeden milý fousatý děda!

Příbram byla poslední a ultradlouhá, a zastavil se… zase děda fousatý, ten co byl včera v Berouně, paráda! A přijeli lidé zase z daleka, jedna slečna z Prahy pro 4 knížky a po besedě nám povídá, no snad pojede ještě nějaký bus zpátky… E-liška dostala klokana, já krásnou kytku a dobroty od holek z knihovny, a od Martina reprint Kuchařské školy od Marie B. Svobodové. Panečku!

Konec. Konec putování s naší Roadshow k příběhu opravdové vášně, poslední beseda za námi, a já musím s údivem opět napsat, že knížek se prodaly stovky za ty desítky besed, že přišlo několik tisíc posluchačů a fanoušků součtem, a ani kdybych chtěla, nemohu si na nic stěžovat. Prostě moc milé překvápko.

Proč jsem začala tím Vieweghem? Protože jsem nepochopila princip návštěvnosti besed. Nenapsala jsem ani desetinu toho, co tento porevoluční idol mnoha žen, neprodala ani tisícinu. Nejspíše. Tak co se to děje? Dopisuju tento text, přemýšlím o tom, kdo jsem a proč za mnou chodíte, a najednou mi od nakladatele blikne příchozí email. Instrukce mého technického redaktora k tvorbě druhé knihy:

„Napsat druhou knihu je vždycky horší než první. Obavy jsou také dvojího druhu: jednak čtenář čeká stejnou, ale současně jinou knihu, chce podobný příběh, ale nové napětí a nové výzvy, což znamená, abychom se hlouběji podívali na to, co se textově a formálně povedlo, co méně. Nepovedlo se nic, tedy lépe vyjádřeno, není nic, co by stálo za staru belu!“ Uf, potěšil mě, ale pak čtu dál…

„A protože tohle všechno čtenáři ví, bude třeba postoupit o úroveň výš. Udělejme z toho „bildungsroman“, text, v němž hlavní protagonista knihy zraje, léta učednická má za sebou, nastávají léta jinošská, určité věci bude třeba opustit, aby se žilo dál. Obvykle platí, že pokud autor po první knize zaznamená úspěch, většinou zpychne, ví, jak to chodí, myslí si, že projde všechno. Obvykle je to past a většinou to čtenáři poznají. Pamatujte na to.“

Brrr, a je po potěšení, moje důvěra v sama sebe je opět někde na dně přehrady, strach z toho, zda kniha najde své místo, zda ji nepošlapou, zda… je opět na úrovni střechy kilometr vysokého mrakodrapu a shora na mě civí a tlemí se, cení zuby a plive ošklivosti! Ten chlap má ve všem pravdu, to mě děsí nejvíc, výzvy sice beru, ale, ten můj komplex asi úplně nezmizel - když teď koukám na první kapitolu druhé knihy, mám pocit, že bych to měla přepsat. Nebo?! Anebo ne, jdu si za to „svoje“ bojovat!

Pěknou sobotu ze Šumavy, nad kterou je dnes modré nebe a slunce ji hladí po slatích, co zdobené stříbrem promrzlých nocí...

Komentáře

Zatím zde nejsou žádné komentáře. Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit