V Dolomitech, na domě a pozemcích, když se rozhlédnu, vidím jen práci. Je jí jako na kostele. Můžete začít na jednom konci, a když dojdete na druhý, je třeba se ihned vrátit na první. Máme na to dva údržbáře, opraváře, správce, ano jsou šikovní, že dle mého vydají za pět jiných, přesto je to nekonečný a stále bobtnající úděl… Pak se ze dne na den ocitnete v jiném světě. Život na zámku. 

Válečky, pohodička, klídek. Panství je holt panství, kaviárek, paráda, repre, šampaňský a nohy na stole. Nejeden to tak z dálky vidí. 

Opak je pravdou. Když začnu na jednom zámeckém konci práci… ne dělat, ale pouze sepisovat, tak než dojdu na konec druhý, abych sepsala dokonale vše, co nutno opravit, posekat, natřít, dodělat, uklidit, vymalovat, je toho na tom konci prvním… už zasejc mnohem více. Správa zámku je věcí tak náročnou, drahou a časově vyčerpávající, že mnohé se muselo posunout, něco odložit, další prostě neudělat. Zvláště letos, když stojíme měsíce bez inkas. A když si dáme inzerát na pomocníka na úklid, nebo sekání, nikdo nepřijde. 

Správa, údržba a úklid ale není tak úplně naší hlavní náplní práce. Nedává nám přímou obživu, ba naopak. Pro některé naše aktivity je ale činností podpůrnou. Proto ji děláme s plným nasazením a dokonce často i s radostí. Máme především práci jinou, své vlastní projekty, povinnosti a plány. Je třeba hledat kompromis. Prolnutí je složité, lze-li vůbec o něm hovořit. Kdepak, není to stížnost, je to úvod do problematiky. Je to pokus otevřít oči těm, co za zámeckou zdí mají pocit, že ti uvnitř zámecké zdi si žijí… jako na zámku :-) 

Přesto si myslím, že zámek za poslední rok notně prokouknul, začal svěže dýchat a těší se na své první hosty. Začal opět žít. Pro ukázku jedna technická: pouhé čistění lustrů zabralo dny a stálo na dvacet tisíc. Ale není zámek, jako zámek.   

Dnes jsem vyrazila na rajs, z posledního zámku v Čechách středních na první zámek v Čechách jižních. Dělí nás jen kopec. Prvně nakouknu, asi na hodinu, do zahradnictví v Čimelicích. Nikterak mne nenadchlo, to musím s lítostí konstatovat. Stačí jednotlivé keříky, květiny a stromky pečlivě pozorovat. Jakoby jim něco chybělo… Chvilku jsem přemýšlela, co to bude. Však se sama zahradničení intenzivně denně věnuji, snažím se hodně načíst a všemožné vyzkoušet. Není mi to úplně cizí parketou. 

Pak jsme popošli mezi hospodářskými budovami nahoru okolo vraku staré Fordky, a před očima se nám otevřel pohled na krásný zámek. Už ale hodně podobný té Fordce. I on je odstavený ve vysoké trávě na pospas povětrnostním podmínkám, které jsou nemilosrdné. Své by o tom mohly vyprávět barokní sochy místního rodáka Hammera. I ony trpěly roky střídáním počasí, kyselými dešti a všeobecně znečištěným ovzduším, aby nakonec skončily uloženy… v kravíně. Proč? Protože majitel zámku nesplnil slib daný starostovi a občanům a na sochy se vyprdnul. Měl pro ně najít na zámku místo, stačilo ho trochu „vypucovat“.  

Jednoduše se to píše. Když holt někdo restituuje „příliš mnoho zámků“, jak o sobě restituent hovoří, a miliardový majetek po Evropě rozprostřený nebude přeci pro opravy jednotlivých staveb prodávat, je jistota jen jedna. Zámek je čtyřicet let pustý, a kdyby nebylo státní dotace, čert ví… Aha, už vím, co chybí keříkům v zahradnictví, pečlivá starostlivost. Jako tomu zámku.  

Majitel zrestituoval příliš mnoho nemovitostí, dal příliš mnoho slibů a pak se vrhnul na politiku a aktivismus tu i tam. Na Čimelice se zapomnělo, jak říkají místní. Jednoduše se to píše? 

Po republice je mnoho zámků a hradů, které restituovali 1000x chudší, než je majitel Čimelic, mnoho z nich si pronajali 1 000 000x chudší milovníci historie, a od rána do noci na nic makají. Dávají jim vše. Podle toho objekty i vypadají. Dostává se jim pečlivé starostlivosti. To je dle mého v dnešní době jediná cesta. Starostlivost denní s maximální pečlivostí.

Čimelice, jako mnohé jiné památky, potřebují stamilionové investice. K nim je třeba připočíst kupní cenu. Do toho boje dnes už nikdo normální nepůjde. Pokud ne prací vlastní, tedy obětavostí, tak prací jiných se vlastní majetek nezachrání. A o záchranu jde především, jak říkají nasupení památkáři právě v případě Čimelic a hrozí pokutami. Jednoduše se to píše?

Navíc, v Čimelicích straší duch krutovládce, majitele zámku z roků před dvěma staletími, pana Josefa Vratislava z Mitrovic. Léta se zde po jeho smrti zjevoval černý pes, a žalostně vyl a vyl a… nikdo ho nemohl zahnat.  Vypráví se, že nakonec byla mrtvola pána z Mitrovic vyzdvižena z hrobky a rýčem ji byla oddělena hlava. Klid je ale jen občasný :-) No, my tu máme bezhlavého rytíře a hučícího Krakonoša, tak nevím, zda nás Čimelice trumfnou. Přesto tu ale přenocovávají i cizí!  

Nezávidím panu majiteli ty starosti o příliš mnoho zámků. Avšak Čimelice by pro něj měly představovat cosi víc, než jen ruinu na sestupu, kde za komunistů, poté, co spoluobčané po válce rozkradli, co se dalo, nejdříve sídlila filmová škola a pak učiliště - však tu byl za druhé války jako malý i s rodinou uklizen, když je odporoučeli z Orlíku nacisté. Jeho srdce by mělo pro Čimelice tlouci o něco více, nese se obcí.