Blanka Milfaitová | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

4 z tanku a pes

Maminka

Nikdy mě za prvních třicet a více let života – bohužel – ani nenapadlo, že slovo maminka bude vedle mého jména. Rodiče mě k tomu nevedli, kluci, co se mi mihli životem, se opravdu jen bez většího zájmu mihli a roky běžely závodním tempem. Já též. Slunečná kavárna mi spolkla 18 hodin denně, dvě zůstaly na sport a zbytek padl na omdlení únavou. Vztah vážný, rodina a děti, to… prostě mi nebylo dopřáno. Přidával se i strach. Kdo čte moje knihy, ví více. Když jsem si na děti vzpomněla, hned jsem je vytěsnila myšlenkou na stav společnosti, na dobu, kam je přeci nesmím přivést, protože je zlá a bude horší.

Pak přišel on. Jednoho dne se objevil, zrovínka jsem obsluhovala v kavárně, pozoroval mě. Cítila jsem, kde všude jsou jeho oči. Pak se zeptal, zda umím líbat. Byl drzý. Pak zmizel na dlouhou dobu a to podivné zachvění zmizelo s ním. Nebyl čas. Jednoho dne se opět objevil. Už se na líbání neptal, vyzkoušel to. Prý mi to šlo, a tak vůbec. Za pár dnů jsme se spolu ze Šumavy odstěhovali do Novohradských hor, na samotu jménem Pohoří na Šumavě. Koupili jsme tam domeček a začali vařit marmelády. Láska? Jako trám! Po týdnu mě požádal o ruku a od prvního… momentu jsem chtěla otěhotnět. Strašně moc chtěla.

E-liška Anna se nám narodila v červenci 2013 na dálnici směr Praha. Do porodnice. Ze Šumavy. Blonďatý čertík. Matýsek, Matlafousek, Pecička. Anděl co ovládá mého muže už od tří let pohledem. Vykulí oči a muž zjihne a udělá, co třeba. Co bude dál, to nevím :-)

Už těhotenství bylo zázračné, žádné problémy, ještě týden před porodem jsem jezdila na motorovém člunu po Lago di Garda a putovala po okolních horách. Byla jsem v sedmém nebi a stále si opakovala, jak je to nádherné nosit pod srdcem plod lásky k druhému člověku.

E-liška se doma neohřála, odjeli jsme na expedici a samospádem začali s výchovou, která je trochu odlišná od běžné. Trochu víc. Děti nemají sladkosti, televizi a minimum hraček, sekají latinu a spartánská výchova je u nás pojem ku zdokonalování. Nejdou do školky, ani do školy, ale mohou chodit v zimě do řeky :-) Ale o tom v jiných textech tady i v knize. 

V únoru roku 2016 se během druhé expedice na Sicílii narodila druhá dcera. Mia Ronja. Ještě blonďatější Miňonka, jak jí říkáme. Těhotenství bylo náročnější, pár problémů zdravotních, denně několik injekcí do pupíku, vysilující pobyt na Expu v ukrutném horku..., ale přesto jsem v pokročilém stádiu odletěla na expedici do Tanzanie, potápěla se a posléze i běžela závody v Písku.

Máme doma veselo. Jsme 3 na jednoho a je to znát. Přesto by muž rád ještě další holčičky, vyhrožuje Klapzubovou jedenáctkou a… no prostě, on nerodil :-)

Z knihy Příběh psaný do vody:

Kojila jsem E-lišku dva roky. Jasně, je to pohodlné, je to (není to) spíž, sporák, hrnce a rendlíky, nákupy, zásoby a mytí nádobí… pche, stačí vyhrnout tričko! A i to se později E-liška naučila dokonale a sama. Kojila jsem přesně 730 dní. Jasně, je to přirozené, zdravé pro obě a já jsem přesvědčená, že jsem E-lišce nemohla dát více. Asi bych dávala i dále, ale Pecička nepřestávala mít apetit i v noci, a já ji potřebovala připravit i na dobu, kdy budu muset být pracovně jinde. Kojila jsem přibližně 5 100x. Jasně, je to moje role a malá to očekává, bylo to vše tak… automatické, přirozené a malá měla roztomilý pocit, že prsa jsou to její, ne moje. Někdy mi je nechtěla ani vracet :-) Kojila jsem moc ráda, a vlastně se na to opět těšila. Protože je to úsporné, zdravé a očekávané? Jistě, to také, ale to nejdůležitější pro nás obě byl onen moment, který předem nelze popsat, nelze o něm přemýšlet, nelze, protože jiný takový není, aby se jeden připravil!

Je to ten moment sdílení, jak se nyní moderně říká. Moment prolnutí, propojení, moment tolik hřejivý, hebce sametový, nekonečně voňavý a plný klidu. Byly jsme jedno tělo i duše, občas prý i jedno klubko a nejednou jsme obě v průběhu usnuly. Byly jsme jedna pro druhou tolik důležité, tolik jsme se chtěly, a já v ty chvilky zhmotněné lásky myslela na to, jak bezelstné, jak lehké a prosté je milovat, jak lehké je dát vlastní nádechy druhému, jak lehké je podělit se o tlukot srdce, čisté objetí a ruku, co hřeje.

Když mě poprvé moje malinká dcerka položila ručičku na prso, snad aby si ho podržela, aby měla jistotu, že nezmizí, snad aby mě pohladila… copak já vím, neudržela jsem se. Zaklonila jsem hlavu, zavřela oči a prosila cosi nad námi, okolo nás i v nás, aby ten okamžik nikdy nedoznal konce. Po chvilce koukám, jak na Aničky spánku se cosi stříbřitě leskne - moje slza. První. Plakat láskou není tak těžké, jak jsem si celý život myslela…