Když se zastřelil čtyřiačtyřicetiletý kuchař Violier, který vedl Restaurant de l'Hotel de Ville se třemi michelinskými hvězdami, komentovala jsem to úplně jinak, než většina mediálně slavných kuchařů v Čechách. Část komentáře převzal bulvár. Francouzský šéfkuchař neunesl tlak a malou prohru, vzal si život, a vezdejší jeho kolegové ihned předkládali veřejnosti, jak kuchaři trpí… 

Bylo to ostudné, to jejich brečení, bylo to trapné a neuctivé k druhým. Kuchaři prý pracují na hraně lidských možností, „desítky“ hodin denně, vyčerpaní z agresivních hostů, v abnormálním stresu a pod gilotinou stále sílícího mediálního tlaku na jejich… úspěch, kreativnější kreativitu a… prý díky tomu propadají lehce alkoholu, více drogám a častěji depresím. No ty vole! Že je prý nutné k nim přistupovat se zvýšeným citem. No, že nebyla hanba ani jednomu z nich?! Ne. 

Ptala jsem se tenkrát ve svém komentáři, co by měli říkat doktoři v malých ordinacích, hasiči a hlavně ti dobrovolní, zdravotní sestry běžné, nebo ty na urgentním, učitelky tříd „v inkluzi“, ale dnes už snad jakýchkoli tříd; co mají říkat další a další profese, kde jde opravdu o životy, o zdraví, o mnohem více, než jen o plný talíř.  

Uplynuly čtyři roky a k mágům v gastronomii se vracím v krátké poznámce. Opět mě z nedělní židle zvedla jejich aktivita, bohužel ne ta pozitivní v kuchyni a na palce. Chtějí se na nás dokonale zahojit, chtějí, abychom nad rámec účtu za útratu vylepšovali jejich vlastní ekonomiku pošramocenou dobou C-19. Jako kdyby ostatním ty dva měsíce neublížily?! Rozhodli se, že nás systematicky oberou o minimálně 10% z ceny koupeného pokrmu. Prý si to zaslouží. A že prý minimálně deset procent!  Zaměstnanci restaurací, barů a kaváren si prý zaslouží automatické spropitné, protože mají takto nastavené odměňování? 

Aha! No to je pěkná lumpárna! Zaměstnavatel zaměstnance zaměstná za co nejnižší plat s tím, že si má zajistit jeho doplnění o spropitné (v tom lepším případě).

My tedy v restauraci zaplatíme nemálo za jídlo a pití, z čehož si má majitel této pokrýt veškeré náklady, opakuji, veškeré náklady, a pak máme přidat ještě do jeho rozpočtu další peníze, aby je mohl dát zaměstnancům, aniž by je danil. Ano, spropitné není ve většině případů daněné a podle odhadů ekonomky Smotlachové z VŠH Češi ročně nechají českým kavárnám, barům a restauracím na tuzérech přes 3 miliardy korun! Čtete dobře. A ačkoli se budou majitelé hospod dušovat, že oni ano, oni daní, opak je pravdou, jak potvrzuje například Petra Petlachová z Generálního finančního ředitelství.    

Jistě, dnes a oficiálně by to mělo být tak, že spropitné by tedy mělo být připočteno ke mzdě. O tuto částku bude zvýšen daňový základ zaměstnance a vstoupí do vyměřovacího základu pro odvody na sociální a zdravotní pojištění. Zaměstnanec obdrží v čisté mzdě mnohem nižší částku, než kterou původně poskytl spokojený host či zákazník. I proto se to nedělá. Spropitné jde stranou. Málokdo ho vkládá při platbě kartou, lidé většinou nechají deset procent navíc v hotovosti. Dobrovolně! Pokud vše sedělo, jak mělo! A tyto peníze jdou rovnou do kapsy číšníkům, případně určitým poměrem i kuchařům a dalším v týmu, nebo též majiteli. Podle pravidel konkrétního podniku. 

Dávat spropitné je právo, je to především možnost ocenit nadstandardní přístup personálu. Podtrhuji slovo nadstandardní. Běžně milý, normální a správný přístup usměvavého číšníka není důvod pro spropitné. Za to je přeci personál placen zaměstnavatelem! Nebo je snad placený za protivnost, neochotu a špatný přístup? 

Povinnost je lumpárna! 

Copak se zdravotní sestřička na nemocničním pokoji nestará dobře o pacienta? Copak se hasič nestará, neposkytuje, jak nejlépe to jde, první pomoc poškozenému, například vytaženému z hořícího domu? Copak se učitelka nemoří s dítětem často protivné servírky, dennodenně a nejednou zbytečně s tím, že lépe až za tuzéra? Mají od nás snad tyto a další profese spropitné? Dostávají tuzéry za jejich dobře odvedenou práci? Počítá zaměstnavatel s tím, že mrzký plat doplní automaticky ještě… pacient, rodič žáka nebo poškozený? 

Když se podívám, jací lidé tuto lumpárnu v médiích propagují, vidím mladé manažery, dravé hochy evidentně s menší dávkou pokory, ale s o to větším sebevědomím.  V ten moment si vzpomenu na slavného šumavského barda, číšníka Lovecké krčmy na Šumavě, reprezentanta staré školy, kamaráda, machra, za kterým jezdili lidé z celé země, slavní, bohatí i prostí. Vařili u nich tak, aby se jeden najedl nejen hodně, ale i nadmíru dobře a dobrého, a chovali se tak, jak si host zasloužil. Obsluha i kuchyně. Spropitné bral jen jako formu poděkování navíc. A nemuselo ani být, poslaná společná sklenka na závěr s hosty a kuchařkou měla stejný efekt. Bylo u nich dvacet let plno. My tam byli snad sto krát a jako doma. Profíci, kteří vydělali velké peníze a nechali za sebou nejspokojenější hosty široko daleko a dobré jméno. Co by tomu asi řekl?