Každý, jehož děti dělají závodně nějaký sport, ví, jak moc je to náročné časově i finančně pro celou rodinu. A když je dětí víc? A když tím sportem žije každé? Stačí si vzpomenout na příběh maminky hokejisty Pastrňáka, nebo tatínka naší nejnovější wimbledonské vítězky. Jsou to příběhy smutné i šťastné na konci, ukazující sílu rodiny, ale také, jak špatně v našem státě funguje podpora malých sportovců.

A to se zmiňuji o sportech, kde se v případě úspěchu peníze generují už v mladém věku. Ne tak v atletice. Tam generujete prakticky jen a pouze náklady až do téměř vrcholné úrovně výkonu. Smutné je, že většina odborníků se shodne na tom, že pouze a jen individuální nasazení rodiny, tzv. „vlastní projekt“ a obětování mnohdy všeho pro… proto, aby se pak stát (paradoxně) úspěchy svých sportovců mohl pochlubit, je cestou umožňující úspěchy jednotlivce na světové úrovni. Přesněji, jeho přechod z třeba i úspěšných dorosteneckých a juniorských kategorií mezi nejlepší dospěláky planety. 

Ale to jsou skutečnosti, které jsem zde popisovala nesčetněkrát a proto raději zpět do naší malé reality. Vyrazit v jednom týdnu 2x do Trenta na závody, což není akce na otočku, vyžaduje od maminky a tatínka notnou dávku šílenství, případně čehosi jiného. I proto dostala Eliška na výběr, buď dárky, jako každý rok, nebo symbolicky něco mini, dort a… hybaj na slavný atletický mítink do severoitalského Trenta. Neváhala ani minutku.

A ty dárky s dortem? No přeci Třináctka.

Ano, Elišce bylo právě třináct a za Nejlepší dárek si vybrala boj s 33 atletkami na trati 600m. Druhý závod série, o které jsem psala minule. Grand Prix vytrvalců. Padesátý ročník. Pokus uspět v obou distancích. Pokus odnést si z Trenta krásný pohár za celkové vítězství. 

Protože se startovalo až večer, zvolili jsme pro dopolední přípravu ikonický stadion vysoko v horách nad Trentem: Masen di Giovo. Nepravidelný tartanový ovál, náhorní planina, kombinace různých přírodních povrchů, špičkové zázemí, vybavení…, vše k dispozici a hlavně lidé, kteří se na Elišku těšili :-) V plánu byla půlhoďka, nakonec to byly hodiny čtyři. A rozhodně jsme našli místo, kde budeme častěji. A jaké překvapení, když se jeden ze šéfů místního atletického týmu přišel na Elišku podívat do Trenta, fandil jí a počkal i na vyhlášení.

Do druhého závodního dnes se přihlásilo o dost více dívek, než minule a po ukrutné bouřce, která nechala na tartanu hromadu vody, závod sliboval nelítostný souboj nejen s dobrými soupeřkami, ale i s extrémně klouzavým povrchem. Elišky kategorie ještě nemá v Itálii povolené tretry, ty by problém vyřešily, ale… podmínky budou pro všechny stejné. Voda se podepsala na protřídění startovního pole hned od začátku a ve všech třech bězích. Eli to neklouzalo, v zatáčkách strach neměla a rozhodla se kašlat na taktiku. Uteču jim od startu, to byl její sen. A jak řekla, tak udělala. Spíkr z toho byl paf, stále její nasazení rozebíral, lidé fandili a Eli si prolétla okruh a půl sama. Zbytek pole vzadu.

Škoda na druhou stranu, kdyby měla někoho vedle či před sebou, byl by z toho i lepší čas. Takhle si pojistila vítězství a body z obou disciplín ji zajistily první místo v poháru.

Pak radost s kamarády z bellunského týmu, bláznění do pozdních večerních a… druhý den už nanovo. Ráno šestka, odpo čtyřka, posilovna a také hasičský trénink.

Šťastná třináctka. 

Videoreport a fotky najdete na IG @milfait.anna