Nedávno jsem se tady rozepsala na téma „sportovní talent“, a srovnávala tuto neměřitelnou hodnotu s pílí, drilem a nasazením, veličinami měřitelnými, hmatatelnými, tedy reálnými. Ano, nevěřím, jako ostatně mnozí odborníci a světové sportovní osobnosti na prostý talent. 

A dennodenně se v tom utvrzuji. Čím více se do sportu noříme, do toho výkonnostního, do informací, studií, knih, do zdrojů, do příběhů stovek sportovců, tím více věřím v to, že bez „talentu“ se může jeden stát mistrem světa. ANO. Ale bez odříkání, nasazení a neskutečné dřiny násobené drilem do nejtvrdší možné přípravy… prostě ne. NE. Naopak je to stoprocentně možné. 

Přesto se odborníci dodnes přou o tom, co je to talent, jak ho měřit, zda vrcholový sportovec může být jen Zrozen, nebo musí být Stvořen a naopak. Je levnější až levné tvrdit o někom, že vítězí, protože je talentovaný. A je to stejně tak velká hloupost. Predispozice ano, vliv somatotypu samozřejmě, strava, životospráva, prostředí, jistě, ale talent je jen a pouze slovní hříčka. Zeptejte se jakéhokoli špičkového sportovce, zda pro své výkony nemusí nic dělat, nebo málo, nebo méně, než jiní, protože se o něm povídá, že má talent. V lepším případě vás pošle k šípku. 

Sledovala jsem pozorně online projekt Českého olympijského týmu na téma Trenérské dialogy live, Rodiče a talent. Postarší bardi veskrze moudře reagovali na určená témata, nejednou krásně zaskočili – měl by si ty hodiny před počítačem u jejich diskuze dát povinně každý trenér dětí – a nejednou jsem chtěla i zatleskat. Třeba v momentě, kdy pan Haník, místopředseda ČOV dodal, že mimo nadání a trénink, je třeba do koktejlu nejúspěšnějších přidat ještě hledání cesty, vášeň a lásku. 

V posledních textech na téma děti a sport píšu o odchodu více jak sedmdesáti procent dětí od sportu ve školním věku. Katastrofa. Zvláště pak, když si uvědomíme, že světové studie potvrzují, že polovina, ano, naprostá polovina dětí na světě se rodí s potenciálem stát se olympijským vítězem… jde jen o dřinu, která před nimi stojí. Z oněch padesáti procent ale jen 5% dojde na vrchol, a maximálně 2% se budou sportem živit na úrovni světových soutěží, pojednou na ty Olympijské hry. 

I vy téměř jistojistě máte doma budoucí olympioničku, jako my. 

Půjde jen o míru vašeho a našeho nasazení dnes, v pozdějším nebezpečném školním věku, pak v dospívání a věku juniorském. Pokud to ustojíme my, a vy také, pak se naše děti sejdou na budoucích olympiádách. A pokud k tomu na každé jedno dítko najdeme ty miliony, co cesta nahoru napříč desetiletími bude stát.   

Nejenom naše nasazení, výchova a prostředky, protože ty od Systému, klubů a sponzorů přijdou v malé míře až téměř na samém vrcholu sportovce, ale též pochopení ze strany toho často mnou jmenovaného Systému, že děti potřebují extrémní podporu a zajištění pěstování výjimečnosti. Žádná jedna velikost a šedá barva pro všechny, ale absolutní podpora nejmenším hvězdám. Opak by byl (a dnes je) fatální chybou. Aby měl kdo za pár let reprezentovat, potřebujeme individuálně podporovat výjimečné děti, a těm dětem vytvořit takové podmínky, aby si ani jedno a ani jednou neuvědomovalo, že náročně trénuje, aby ho jeho sport pohltil, aby opustilo bez pocitu překračování hranic takzvanou komfortní zónu a vstoupilo tam, kde se roste do světových výšek. Aby se v dobrém slova smyslu nakazilo posedlostí sportem, jako je toho v Čechách příkladem hlavně Martina Sáblíková a Ester Ledecká. 

Najít onu posedlost sportem, její správnou míru, je svatým grálem sportovního úspěchu. Cesta tam začíná na konci těch proklínaných 10 000 hodin, tedy množství práce, cvičení a tréninků, po jehož absolvování se sportovec dostává na náhorní planinu úspěchu. Za komfortní zónu je nutné vyjít a ujít roky, mluví se o deseti letech dřiny…

Dnes je to minimum, které se po nejlepších na světě chce. Minimum. 

Mezi moderními kouči koluje teorie, a používají ji jako omluvu, proč nehledají ty nejlepší, ale pěstují průměr, že každý věk nese své výzvy a nebezpečí. Mají pravdu? Ne i ano souběžně, ale to „souhlasné proč“ často neumí nadefinovat. Ano, co věk, to nebezpečí, ale jiné, než to, kterým se strachy ohánějí - je to nebezpečí z Neopakování, nebezpečí z Promeškání, nebezpečí ze Ztráty otevřeného okna poznání. 

Vysvětlím to takto, v každém věku dítěte je třeba naplnit Výzvu, kterou dává mysl a tělo! Pokud se tak nestane, je tu nebezpečí rovnající se jistotě, že dojde k promeškání… například schopnosti naučit se perfektně koordinovat nejen pohyby, ale i strategicky uvažovat a současně jednat! Okno k nabírání rychlosti je otevřené jen určitý věk, pak už nic nedoženeme, a tato ztráta se jako závaží přenese do další etapy života dítěte, poté spíše již juniora. Někomu se podaří již přivřeným oknem ještě protáhnout (ano, výjimka potvrzuje pravidlo), ale většina sportovců bude mít nepřekonatelné problémy s promeškáním těchto období. 

Vraťme se ještě k tomu strašidelnému číslu 70 a více procent. Tolik dětí končí absolutně se sportem do 13 let. Hledají jiného naplnění, jdou na náročné školy, zvolí si jinou životní cestu, nastoupí tzv. kariérní přípravu, či začnou vlastním životem dokonce mrhat. Tato skupina je stále početnější. Zábava, digitální a online svět, flákání, party, alkohol, drogy. Na kom je jejich ochrana, instruktáž, i ta příkladová, kdo vytváří správné výchovné a tréninkové prostředí pro děti, kdo předkládá rámce chování, mezilidské interaktivity, kdo ukazuje… svět, aby v něm ochotně a rády sportovaly a šly za výkony s nadšením a tou posedlostí? Rodiče! Ne škola, ne odborníci, ne trenéři, ne vrstevníci, a už vůbec ne instituce, nebo Systém, ale domácí vztahy, rodiče, sourozenci. Prostředí, kde je dítě milováno, kde může chybovat a přitom růst v pochopení, prostředí, které garantuje jistotu, lásku, podporu, a prostor, aby zkoušelo. 

Z nejnižšího věku si musí dítě přinést lásku ke sportu a hledání ve svém sportu, aby nacházelo stále nové mety, výzvy a cesty, také touhy i uspokojení a sebeúctu. Později, opět jako s těmi okny poznání a okny možností fyzických a mentálních, se bude složitě budovat ta… oddanost a posedlost. Lehčeji se pak bude dítěti boj vzdávat a vždy si najde takové důvody, že je nebudete moci neakceptovat. Proto šanci vytrvat mají děti, které začínají sportovat co nejdříve a jejichž rodiče jsou sportovci, ideálně aktivními. Pak to vše potřebné vejde do krve i mysli jako samospádem. 

Pak si také vybudují psychickou odolnost, nevzdají s první prohrou a bolístkou, a to nejen ve sportu, ale i životě. Sport jim zůstane pod kůží, a s ním i pravidla fair play. I pokud by měly jednou najít jinou cestu životem, než tu sportovní, aktivní sportování v dětství jim jí udělá lehčí. Lépe je na svět okolo připraví. Psychickou odolnost jak v životě, tak sportu má ten, kdo životem jde s hlavou vztyčenou a ve sportu ten, kdo ten konkrétní sport umí. Mentální odolnost je identifikována více u dětí, které „něco umí“, kterou jsou dobré ve sportu. Takové děti pak na oplátku chtějí trénovat pořád, jsou neunavitelné, a k úspěchu stačí, pokud mají dobrého trenéra. Aktivita plus trenér s velkým T, plus plamínky v očích, které můžete u dětí pozorovat, a máte rovnici úspěchu. 

Dobrým trenérem nemyslím jen odborně vzdělaného, ale praxí zoceleného, hodnotově dobře ukotveného, lidsky vyprofilovaného jedince, který též ví, že láska mezi ním a svěřencem je prazáklad. Odborníci často hledávali slovo, které bude… přijatelnější. Ale takové není. Není to přátelství, je to láska. A závodník musí být trenérem milován, jinak to není plnohodnotný vztah. Jde i o sdílení životů, jde o soucítění, jde o zájem o život druhého, sdílení soukromí svého svěřence, o to… zajímat se a být vedle rodičů tím nejdůležitějším v životě malého sportovce.  

Na dotaz, který věk je nejlepší pro začátek aktivního, ne rekreačního sportu dítěte, nenašli odborníci jednoznačnou odpověď. Logicky. Každý sport má svá specifika. Gymnasty a baletky končí tehdy, kdy se může zájemce začít věnovat sportovní střelbě, ale… v naprosté většině sportů je třeba, pokud uvažujeme o přípravě vrcholového sportovce, reagovat na již několikrát zmiňovaná okna poznání a rozvíjení. Čím dříve, tím lépe. 

Jsme ve střetu s tvrzením mnoha odborníků, že brzká specializace škodí? Nejsme. Protože opět platí, že co sport, to je to jinak. A co to vlastně je, ta časná „nebezpečná“ specializace? Že dítě 3x týdně 30 minut trénuje? To snad ne? To je žalostně málo byť jen pro jeho potřebný základní pohyb! Denně několik hodin pohybu, rekreačního sportu a hodina sportovní specializované přípravy je nutný předpoklad nejen pro sportovní budoucí úspěchy, ale i pro zdravé základy jedince. Fyzické i psychické.

Pokud vidíme u dítěte radost a nadšení, a to bohatě postačí jako indikátor, je úplně jedno kdy přistoupíme k zaměření, zacílení na konkrétní disciplínu. Samozřejmostí ale zůstávají doplňkové sporty a aktivity, kvalitní pohybová gramotnost, atd. Opět bych mohla poukázat na desítky úspěšných vrcholových sportovců, ale vezmu si k ruce tenistku Barboru Strýcovou, která od 4 let trávila hodiny na zdi s míčkem…  Pokud vášeň pro sport jde ze srdce dítěte, pak je to ok. Ale pamatujte, dítěti to někdo ukázat musí! A někdo musí podchytit ten zájem a nástup. A tam končí benevolence, přehlížení a přimhouření očí, nastupuje kázeň, odhodlání, dril, oddanost a respekt. 

Diskuze, o které jsme v úvodu psala, se účastnili: 
Zdeněk Haník, Místopředseda ČOV, trenér 
Michal Ježdík, Sportovní ředitel České basketbalové federace, lektor 
Michal Barda, lektor Evropské házenkářské federace, trenér ve Švýcarsku 
Marek Chlumský, hlavní metodik Českého florbalu 

................................

E-liška včera na tréninku na Julisce potkala její sportovní ikonu, Jana Železného. Vedle prostoru, kde právě zkoušela hody, se konal lehkoatletický mítink a pan Železný tam byl s jeho svěřenkyněmi. Nejlepší oštěpař světové historie, 3x zlatý z OH, 3x zlatý z Mistrovství světa a dodnes držitel neuvěřitelného světového rekordu. To má pro nejen sportovní rozvoj a vývoj mé dcery 100x větší význam, než pocit, že by mohla mít talent... Sešla se olympijská legenda s olympijskou nadějí a budoucností :-)