Před dvěma lety přišel do nejkrásnějších hor světa uragán Vaia, zničil nám pozemky, zavalil kaňon Sottoguda, druhé největší lákadlo lokality, a sesuvy skalisek z nejvyšší hory Dolomit zavalily naši běžkařskou trať, do které jsme rok předem nainvestovali stovky tisíc. Tak, do zasněžování, reklamy, veletrhů, také do zázemí, a ke které jsme přikoupili komplet celou půjčovnu bot i lyží pro běžkaře, sněžný skútr a pro muže… bo se furt rozčiloval, taky defibrilátor…  

Kraj Benátsko, vláda v Římě i naše obec, a všichni pomazaní politikové k tomu a okolo, se předbíhali, kdo pomůže první a kdo nejvíc. Nepomohl nikdo. Ničím. Turisté tu zimu téměř nepřijeli a ti, co přijeli, zase povětšinou odjeli… rozladěni. Letní turistika se propadla o desítky procent a nejeden soused hoteliér zavřel.  

Doufali jsme, že z kraje dalšího roku… 2020 začneme žít. Přišel C-19. Do kopru šla naše nejlepší jarní sezona, a letní sezona hlavní měla jediné rovnítko = ani noha. Nic. Propad poptávky ze zahraničí 98%. Ano, bylo lepší necestovat, zůstat doma, i já po tom volala, jen píšu z druhého pohledu, jak to vše dopadalo a dopadlo na provozovatele. 

Doufali jsme, že zima 2020-21 bude záchranou. Živou vodou. Jako vždy na horách. Není a nebude, C-19 ničí severní Itálii v jarní síle. Vleky neotevřou minimálně do února, hotely krachují, služby končí, infrastruktura dostává na prdel a lidé místní z těch nádherných hor utíkají. A i kdyby nakonec na chvilku byla dána vlekům zelená, sezonu to nezachrání, ani nebude, kdo by je obsluhoval. Pro nás, kteří žijí jen z turistů, a to majoritně zahraničních, to je tragédie. Definitivní. 

Nechci se moc opakovat, každý máme svoje, však ano, vím, ale… chodíte sem ze zvědavosti, mnozí z vás nás podporovali při startu našeho nového života v Itálii, nejeden fanoušek to bere velmi osobně :-) I proto mám pocit, že je třeba sdílet realitu. Komu se povedlo investovat roky po sobě jdoucí do velkého (v našem případě dolomitského) projektu, který dnes… stojí? A do dalšího (zámeckého), který dnes také stojí? Moje rodina za výše popsané období zapisuje Velké Mínus v hodnotě téměř 10 milionů! Pustili jsme domů zaměstnance, kdy dlužno dodat, že lepší jsme nikdy neměli a nepoznali, stojí údržba, prodali jsme, co šlo, platí se hromady nákladů neodkladných, a vše tam dole námi budované trpí spolu s lidmi a zemí. Zásadní investice v částce z osmi čísel… ta investice na stará kolena… dostává citelně za uši. Opakuju se. Vím. Brečím? Ano, tajně doma v noci. 

Dnes se k situaci v Dolomitech vracím jen proto, abych odpověděla souhrnem na vaše dotazy, co je doma nového, zda otevřeme a co bude dál. Ne neotevřeme. Nesmí se to a nejde to. Co bude dál?! Jak to mám sakra vědět… nemáme žádné plány v domě našich dětí, po kterém se jim dennodenně stýská a nepřejí si nic jiného, než se do něj vrátit.