Dlouho jsem o ní mlčela, práce bylo nad hlavu, k tomu najednou stěhování, ale… třetí kniha dostává obrysy, to ano, jenomže trochu se s ní morduju. Má být kompletně jiná, než ty dvě, občas se ztratím mezi oblaky a… Najednou mi večer dorazí zpráva. Čtu jí mockrát, nikdo mne nevidí a mohu se červenat i stydět, mohu se radovat i zasnít, mohu, měla bych a chci především… psát dál! Děkuj, Petro, děkuju za pořádný šťouchanec, už jsem ztrácela naději -

„Blani, naše milovaná Blani... Před chvílí jsem vyplula nad hladinu Příběhu Psaného do Vody a zůstávám beze slov. Poděkovat Vám? To je setsakramentsky málo! Vy nejste jen Marmočarodějná, Vy jste i Čarocestopisná. Sedím tady a stále ještě cítím ve vlasech vítr ze všech pobřeží, při kterých jste stáli... Stále vnímám, jak svůj doutník sebevědomě pokuřuje  Stromboli, pak vůně olejových  barev z přepestré palety Tichého ostrovního Malíře, v tom najednou nová božská  chuť na jazyku - áááách mallorské pomeranče. To je bájo! Ten vjem rázem překryje nálada líné jižní Kréty, olivových hájů, kamenitých cest, kde člověk pobírá stopy starověkých Minojců... Pak střih, přicházím k jednomu z majáků na Severu, který jste potkali... zase mi vlasy rve kartáč větrného kadeřníka, naléhá a láká, nesmlouvá, letí, nečeká na mě. Ani nedýchám, když se pak na Vás otočí bělostný krk supa bělohlavého, ta chvíle se slije v mžiku s vnitřním pláčem nad potupenou, popravenou, bájnou Jabloní, která se Vás už nedočkala... mozek se brání pochopení, srdce puká, moje i Vaše. Bože, chci tam.

Za osamělými domky na dálných, zapomenutých, severních  ostrovech, za liduprázdnými cestami, za červenobílými majáky zářícími do tmy všude tam, kde cesty nejsou prošlapané, kde svět a život je tolik vzdálený tomu líčenému médii, novinami, zprávami, které předestírají jen myslitelná i nemyslitelná lidská zvěrstva. A jakoby na zavolanou mě zaplaví vnitřní strach ze zákeřně útočících povah na TAB na ty, kteří přijíždějí tuto zemi obdivovat, poznávat i milovat. A pak i polykám slzy, pálí v očích byť jen z tušené špetky tamní ďábelské marmelády... POSLEDNÍ  odstavec, poslední slovo. KONEC. Sakra zase dočteno! Podívám se z okna na rozkvetlé  sněhobílé koruny stromů, cuchá je ledový vítr, jakoby přilétl ze severu zbořit zažité představy o českém jaru, jakoby nepokrytě dával najevo, že on může VŠECHNO.  Srdce mě bolí, lýtka pálí, tváře hoří. Toužím popadnout svůj život, vzít děti, utéct z práce, nazout sedmimílové boty a vyběhnout ze dveří. Naskočit Severáku do fiakru a vrátit se tam s ním. Bože, já tak potřebuju, chci VYDAT SE ZASE NA CESTU!! A Vám Blanko, DĚKUJU za tisíce dalších vjemů a pocitů, které už nedokážu vypovědět. Vaše Petra.“