Jmenuje se tak (tak nějak) úžasný předvánoční videoklip jednoho mikroobchůdku kdesi v Anglii. Malý kluk, velký asi jako Mia, v něm nerozbaluje dárky, nečučí do telky, nefláká se u počítače ani u mobilu. Pracuje v tom obchodě, vstává brzo, řadí zboží, prodává, uklízí a večer se promění v tatínka. Dokonalost sama. Nedá se to takto ani popsat. 

Ten videoklip je snad jediný na světě, který nepropaguje chronickou až patologickou potřebu vnucovat prostým rodičům povinnost zavalit děti na Vánoce tunou dárků. Nebo raději dvěma. A nejlépe nejen na Vánoce. 

Střih, druhá strana "světa", a už vidím všechny ty továrníky, čert ví odkud, jak sedí ve svých super luxusních kancelářích na nejdražších adresách a mnou si ruce mumlajíce cosi o tom, jak se jim povedlo zaplevelit miliardu dětských srdíček a dušiček bakelitovým hnusem, který sám buď kvičí, čůrá nebo střílí. Nebo to vše pohromadě a v jeden moment. Oni se tetelí blahem, jak z dětských pokojíčků udělali dokonalá depa hraček. Sklady. Překladiště. Nebo ne? Nebo už to ani nevnímají? 

Jejich marketéři se naučili slovíčka, kterými otupili mysl nejednoho z nás, včetně odborníků na dětskou křehkost i specialistů učících učitele jak učit a vychovávat předškoláky.  Slyšíme od nich slovní spojení jako: dokonale interaktivní, perfektně didaktická, absolutně rozvíjející motoriku i smysly, naprosto nezbytná pro řádný vývoj a rozvoj a…  A opak je pravdou! Děti se v té smršti plastu a elektroniky neorientují, hračky je rychle přestávají bavit a opravdová hra motorická, jako třeba skákat přes švihadlo, chodit lesem mezi kořeny a větvemi, lézt po stromech, přeskakovat obrubníky či kameny, už nedokážou. Už neumí jen tak střílet prakem na sousedovic kočku :-) a stydět se za to, ale rvou se v obchoďácích, a když je napomenete, dostanete též! A už vůbec neumí pomalounku polehounku snít o cestě do pravěku…

Je třeba se jim, všem těm Čarodějům ze země hraček, co ovládli Vánoce, postavit se vší silou a odvahou. Čelem. A vzít do ruky meč a štít. A vlajkonošům našich řad do té bitvy o budoucnost planety (ta bude tak jako tak stále zelená, klídek milá Gréto) napsat na praporce, že děti, ŽÁDNÉ DĚTI hračky v míře, kterou znáte z komůrek vlastních dětí, nepotřebují! 

Jsme to my, líní rodiče bez dostatku času a chutě si hrát, či prosté hračky pro naše potomky tvořit - jasně, třebas jen ulomit kus klacku a povědět, koukej, tohle je meč - jsme to my, kdo má vinu. A pak je jednoduché pro všechny ty hračkářské nadnárodní koncerny zrůdnosti produkující, ovládnout naše děti i nás. Dnes jsme tím slavným oslíčkem, který se třese a třese a třese, kdykoli z fabriky vyjede nové monstrum měnící se v koníčka nebo sporťák.   

Poslouchejte, žádné dítě na světě hračku nepotřebuje! A ani hračka, fakt že ne, nepotřebuje ono dítě. Takže, pominul jakýkoli důvod hračky mít, kupovat. A ještě se kvůli tomu stresovat na Vánoce!? Děti nepotřebují drahé dárky, dokonale umytá okna, perfektně uklizený byt, jedinečné dárky a tu nejblikavější vánoční výzdobu. Polovinu toho nevnímají a druhá je jim ukradená do deseti minut! Potřebují něco o moc vzácnějšího, dražšího a nedostatkovějšího, potřebují váš čas, potřebují objímání i společné lelkování, potřebují společná prožití! S vámi. No ano, i s Tebou! A kašlete na to, zda je to didaktické, tvůrčí nebo proaktivní, je to prostě jen krásné! Pro vás i pro ně.  

Klídek, přátelé, tohle není ani tmářství, ani sektářství, tohle není o chudobě a bohatství, však i u nás doma pár hraček je, nějaký plyšák, jedno lego a prak... Tohle vše je jen a pouze o tom, že děti pro zdárný vývoj potřebují svobodný prostor pro vlastní kreativitu (jak moderní slůvko), pro snění a představivost – a to vše hračky z obchodů přetlučou, ničí, likvidují.  

Zlo se děje za naší pomoci, kdy si myslíme, že dětem je třeba organizovat každou vteřinu jejich bytí, kdy čas prcka musí být 100% proaktivní, a vše jsme zaměřili na výkon. Proto letí ze školy na několik kroužků, na několik tréninků, pak se opět doma učit, poté ještě soukromá hodina toho či tamtoho a dítě zdárně přišlo o byť jen hodinu týdně jen pro sebe a jeho vlastní svět. 

Tak jako děti potřebují prostor pro vlastní imaginaci, pro hru na něco, pro vymýšlení si a kombinování, potřebují k tomu propriety. Tedy téměř nic. Čím chudší prostředek, třebas kus klacíku a provázek a pár proužků látky, tím silnější zapojení představivosti, tím větší snaha hru si s klacíkem na provázku vymyslet. 

-    Ten zubožený pocit, když se dítě vyčítavě dívá, že nemá poslední mega hračku z televizních reklam? 
-    Ten zoufalý pocit, když se mu ve škole vysmívají, že ji nemá? 
-    Ten trapný pocit přiznat, jak nás to štve? 

Tohle z nás udělala společnost, reklama a tragická proměna svátků klidu a lásky, pohody a vůně jedličky v hon jménem TOHLE MUSÍM MÍT. Společnost se kroutí jako španělská vyzvědačka, když pánové na koních vyjedou na hon a uloví jelena. Prý, jaká to hrůza, zvíře nebohé! Ale je jí u pr..le, když reklamní agentury z celého světa pořádají soustavně hony na děti. A to tím nejpodlejším způsobem! Vlastně to není chyba společnosti, ale každého jednoho z nás. 

Čas vánoční, čas dárků. Ano, ale jistě ne čas oblbujících hraček. 

Jako malá jsem to viděla jinak, jasně, jako dospívající jsem o tom nepřemýšlela, ale pak jsem potkala pana P. a mimo otěhotnění ještě za „vykání si“, jsme si také vyjasnili i některá pravidla žití a bytí, jako je televize, sport, jídlo, škola, jména, dárky, socializace, multikulti a vegetariánství :-), taky jsem mu pověděla, že nebudu nikdy žehlit a odmlouvat. Svazek byl stvrzený. 

Náš náhled na svátky se netýká jen Vánoc, ale i narozenin, vzácných návštěv a dalších příležitostí. A nikdo nemůže povědět, že to nevěděl, že to neříkáme roky, takže: všechny hračky, kamarádi moji milovaní, které jste dali našim dětem při Maxovo narozkách - a budu teď upřímná jako prase - měly jednoduchou a předem nalajnovanou budoucnost. Muž by je pohřbil netříděnou formou v kompostu, nebo zase hodil do krbu, jako tenkrát ty chodící a mrkací exkluzivní panenky (každá jedna někoho musela stát balík), co jim pak v ohni bouchaly strojky, baterky a očička ze skla a on ležel na zemi u krbu, Baruška vedle a s hrůzou počítali ty detonace a čekali, která rána utrhne krbová dvířka. 

Tak jsem udělala něco… s čím jistě budete souhlasit. Hračky šly do školky. Je to naposledy, co strkám hlavu do písku, co abych neškodila dětem našim, zaškodím cizím :-) Příště už takové věci nepřijmu!  

U nás doma mají HRAČKY ZÁKAZ. 

Běžné děti hračky mají, ano. My nemáme děti běžné. Nejsou lepší ani výjimečné. Jsou jiné. Mají jiná pravidla. Mají ty klacky, co v nich vidí panenky i koně, meče i pušky, hrábě i veverky. Mají lkvětiny, kamínky, provazy a pařezy, mají potok, jezero a v něm ryby, mají mnoho stromů a jejich kůru, tolik různobarevných listů, mech i… veškerou přírodu vůkol a miliony chvilek, aby sen se stal jejich vlastní skutečností. A mají se navzájem. Jeden prcek má druhého. Hrají si spolu, ne vedle sebe, každý v jiné místnosti.  

Howgh. Krásné Vánoce všem :-)

Mimochodem, děti si moc rády hrají… i prací - a práce šlechtí, a dětská práce je levná, a prosta odvodů a daní! Baf :-)