Ačkoli sezona na naší běžkařské trati skončila už před nějakým týdnem, ačkoli Eli běžky už pomalu ukládá k zimnímu spánku a poslední závod se jel minulou neděli… nedalo se jinak :-) Prostě tohle nešlo odmítnout. Eli přišla pozvánka na šampionát naší provincie. Včera jsme zabalili celý fanouškovský podpůrný tým a vyrazili udělat malé závodnici pořádnou atmosféru. Modré nebe, sluníčko na plný koule, opalujeme se a těšíme na mini maxi výkony! 

Po startu fandili všichni, někteří z jejího týmu Sci Nordico Marmolada běželi podél a hecovali, jiní tleskali, skandovali jméno nejmenší a nejmladší závodnice a… start měla raketový, údivem nikdo nešetřil. Potvůrka má sílu! Ačkoli to byl okruh na 500m a startovní intervaly celých 30 vteřin, Eli doběhla soupeřku. Opakoval se scénář z minulého týdne. Malá raketa. Pak upadla. A pak upadla ještě jednou. Asi jsme ji vyhecovali nadmíru. Nakonec se ale ukázalo srdce bojovníka, ta její urputnost „upadnout můžeš, ale vstát musíš“, vždy byla okamžitě na nohou a ztrátu prostě… dotáhla. Prckům v kategorii „superbaby“ časy neměří, ale fandilo se jako na mistrovství světa!  

Eli dostala před šampionátem závodní registraci pro prcky, sice o rok dříve, než by měla, je jí teprve pět, a trochu jim tak „na centrále“ dřela byrokracie, také že je cizinka jim nebral počítač, ale hotovo! Třetí závod se stal super završením pohádkové sezony, pohár pak E-lišce odměnou, kterou slaví ještě dnes, a já vám musím popsat jeden malý moment – 

Eli má svůj vzor, Verenu, dívku s nejkrásnějším úsměvem v údolí. Je jí osmnáct, žije dole v první vsi. Zamilovala si ji před dvěma lety na jedné slavnosti ve Val Ombretta, kde Verena pózovala v kroji. Eli tehdy tříletá si vzala foťák a její fotka Vereny je dnes v katalogu našeho kempu :-) Pak zjistila, že Verena i běhá na běžkách a vše nabralo rychlý spád. Mají se k sobě jako sestřičky, Eli ji obdivuje, sleduje a napodobuje… Včera seděla jedna vedle druhé u oběda před vyhlášením výsledků, poprvé, co Eli upřednostnila stůl dětí před naším. Pak to vyhlášení. Euforie, blahopřání, pusy a nakonec vyhlášení velkých. Verena s Beou, to je další E-lišky modla, jsou na podium pro jejich medaile za týmovou štafetu. Všude stovky lidí, fotografové, kravál jako v Itálii :-), ideální prostředí, aby se jeden držel raději bokem. Ne tak Eli. Vyběhne od tatínka, pohledem si řekne o souhlas, prodere se davem a už skáče na podium mezi své velké kamarádky, Verenu a Beatrice. Stoupne si tam, obejme je a všichni se smějí, tleskají… něco tak neočekávaného, něco, co se ještě nikdy nestalo, povídá pak šéf závodů. Tohle je štěstí v podání naší prvorozené. 

Učím se. Moje děti mi dovolují učit se věci, které bych bez dětí nepoznala. Dávají mi nové impulsy, zažívám momenty plné překvapení, dojetí i strachu. Vše to mne ale obohacuje a stále dokola si mohu jen opakovat, že je škoda, že jsme nezačali dříve, že jsem mého chlapa nepotkala o dvacet let dříve, mohla si ušetřit ty vztahové pokusy a mohli jsme hned švihat jednoho prcka za druhým :-) To jediné mne mrzí, ale pan P. si myslí, že jsme ještě neřekli všemu tvoření konec! 
 

FOTOGALERIE