Narodil se Meruňkový princ... a apokalypsa v Dolomitech | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Narodil se Meruňkový princ... a apokalypsa v Dolomitech

Zveřejněno 5.11.2018

Nebudu se vám vůbec divit, sama bych tomu neuvěřila, a vypravěče následujícího příběhu za bájného tlachala považovala, ale… my to máme zapsáno kdesi ve hvězdách, v osudu… v údělu. Znáte náš příběh, kdy pro jedny jsme podivný shluk, pro druhé neskutečný tým, pro další ke zfilmování a pro poslední… k nahlášení příslušným orgánům a orgánkám. Prostě oznámit. Někam. Kamsi, kde prý nás už srovnají.  Mohu to i pochopit. Běžný, znamená něco úplně jiného. 

Normální, znamená něco naprosto odlišného. Klidný a bez vývrtek, znamená něco dokonale cizího pro moji rodinu. Přesto a možná právě proto, vám budu dnes obšírněji vyprávět příběh, který se stal a jehož hrdinou je ke dni oslav 100 let republiky zrozený Max Teo Milfait. Do poslední vteřiny i metru je to příběh pravdivý. Do poslední slzy strachu, bezmoci i dokonalého štěstí. 

Tenkrát, když se narodila literární Ronja, kdesi na severu Švédska praskl vedví hrad jejího tatínka. I naše Ronja se rodila za velké půlnoční bouře v Messinském zálivu a my tušili už tenkrát, že to nebude jen tak. Jak by také mohlo, když její sestra přišla na svět na dálnici v dodávce a první roky života strávila na expedicích. Třetí do party, Meruňkový princ z Malga Ciapela, Max Teo první toho jména, se narodil koncem října za bouřky. Na silnici v sanitce. Nestihla ani uhnout na parkoviště. Ano, plán byl jiný, měli jsme odcestovat do Londýna na veletrh, poté do Benátek, kde muž pronajal nádherný třípatrový dům pár minutek pěšky od náměstí sv. Marka, a to samé nadohled od porodnice. Tam nebo tam, říkali jsme si. Nebo na trajektu… na tom přeci nesejde. 

Přišlo to o dva týdny dříve a fuč jsou ty detailní a 2x jištěné plány tatínkovo. Domů k nám, pod nejvyšší horu Dolomit, dvě hodiny cesty od porodnice, dorazí 2 sanitky! Helikoptéra nemůže pro nebeskou divočinu vzlétnout, ale i tak dlouho nečekáme. Alpští záchranáři navigují konvoj z hlavní silnice, muž lékaře přivítá na terase, a pak je pozve na kafe a něco sladkého na bar. Ti zůstávají s ústy dokořán, asi ještě netuší, kam dorazili… 
Do deseti minut odjíždíme. Ujeli jsme pár kilometrů. I třetí porod byl superrychlý, v podstatě od prvních podezřelých pocitů k tomu pocitu z nejkrásnějších asi hoďka. Ani ne. 
Jedna sanitka veze Meruňkového prince, druhá jeho maminku směr Belluno. Pak dorazí tatínek a… je to prostě boží dílo, mít tak velkou rodinku, prostě! 
Na druhý den ráno dorazí indiánky s Baruškou. Cesta už je divoká, ukrutně cedí a muž, a že to není zrovínka poseroutka, se chce několikrát otočit, ale slib je slib. Přijedou. Těsně za nimi zavřou jedinou cestu údolím zpět pod Marmoladu. Začíná katastrofa. Probouzí se peklo. Oklikou to není o moc klidnější, po dojezdu domů se od záchranářů dovídají, že i tudy, před Val di Zoldo, je uzavřeno. Rodí se apokalyptická bouřka… nevinně. Tak normálně. Jsme přeci v horách. Uragán. První oběti na životech. Z kempu odjíždí poslední klient sezony, kamarád s rodinou s obytkou. Z Čech. Ne 5 minut před, ale hodinu po dvanácté. 
Čtyři dny nepřestane pršet. Vlastně to není déšť, ale téměř nekončící průtrž mračen, kterou doprovází bouřka bouřek a jak se dovíme později, vichr až 200km v hodině pohřbil budoucí turistické sezony, sny mnohých, práci všech a do nejedné rodiny přináší smrt. 

Já jsem relativně v klidu v porodnici, děti netuší, Baruška tuší, pan P. je venku. Snaží se zabezpečit, co se dá a… pak voda a vichřice pohnou horami. Na mnoha místech. Dolů pak jdou… cca 1 400 000 alpských stromů, stovky sloupů vysokého napětí, střechy a hráz nad Sottogudou, co s titulem Z nejkrásnějších vesniček Itálie zajišťuje našemu koutku světa proud turistů. Zajišťovala. Do dnes.  
Pod Horu přišla dokonalá tma, kterou co minulu rozčísne blesk a hřmění hromů a… a to je mnohonásobně horší, lavin. Sesuvy půdy. Laviny bahna a balvanů, miliony kusů balvanů, kdy mnohé dosahují velikostí osobních aut. Pamatujete na ten krásný kraj, Malgu Ciapelu, Stagudu, Roccu Pietore od průsmyku Fedaia pod jezero Alleghe a dolů… Stovky kilometrů, mnoho údolí, pasů, obcí, a naše srdce Dolomit. Peklo se vyřádilo. Na 200 000 lidé bez elektřiny, vody, signálu. Bez cest, pak bez jídla, vody a poté bez nadějí. Max Teo je na světě ani ne den. 
Jak se černá nad Marmoladou, tak se zhoršuje synův stav. Ráno poté, když muž stojí na silnici vedoucí dolů do civilizace, a ptá se sám sebe, kolik minut ještě bude trvat, než sakra dorazí pomoc, přesouvají Maxe na speciální oddělení. Krize. Ale doma pomoc nepřichází a dny nepřijde. 
Maxe během několika hodin opět převážejí. Dorazí z Padovy speciální sanitka a zamíří na dětskou jednotku intenzivní péče do Trevisa. Volají muže, aby přijel. Vážná situace, srdce to svírá, žaludek bortí, v půli hovoru vypadne spojení a už se neobnoví.  Na více jak týden nemáme elektřinu. Moje rodina je na tři díly. Navzájem o sobě nic nevíme. Ležím bezmocně v Bellunu, čtu si v novinách, jak v kopcích oslavují příchod malého prince pod velkou Horu, ten ale zatím bojuje o život… kdesi… a kdesi jinde doufám, že o život nebojuje můj muž. Nedá si povědět a v tom největším pekle se snaží být venku a jistit situaci, jak povídá… A chce co nejrychleji za synem. 

Další den. Bez jakéhokoli kontaktu. Nevím nic. Syn se nelepší. Později se dovídám, že se muž sebral a šel pěšky dolů, do vesnice. Hledat signál. Ten chyběl ale na desítky kilometrů. Koukali na něj, z těch sutin zdiva i na duši, jako na stvoření. Na zázrak. Vy jste na živu? Tam nahoře? Tam, kde to vše začalo?! Tu cestu pak zažiju sama, když se za pár dnů nato budu vracet pěšky domů. Hory změnily ráz krajiny. Nejsou silnice. Ale muž jde dál, přes most nad kaňonem Serrai di Sottoguda, kterému se přezdívá přírodní chrám – ten už není – voda vzala vše. To budou dlouhé roky, než se věci napraví, pokud vůbec… Nenašel nikoho, kdo by pomohl. Lidé jsou na tom o moc hůře. 

Další den. Signál nebyl dole, není nikde. Doma je Barušce zle, bo neví… Děti i nadále netuší, muž začíná vymýšlet, jak se dostat do Belluna… auta máme v garáži doma, dolů k silnici je nedostaneme. Až poté vyjde najevo, že dole cesta není. Tu chybí, tu je na ní stovka tun balvanů, jinde nedohledno popadaných stromů či tvoří nově koryto řeky, která se nikomu nezpovídá, nikoho se neptá. 
Vsuvka. Jsem přesvědčená, že Max Teo přišel na svět v den počínající katastrofy sám od sebe. Věděl, někde to v něm bylo zakódováno, či pomohl ten jeho anděl strážný, ke kterému se naše rodina dnes a denně modlí před večeří, že o hodinu později by bylo pozdě. Anděl by to nedal. Max Teo by to nedal. Já bych to poté nedala… Meruňkový princ zachránil sám sebe! 

Noc před dalším dnem brečím. Nestává se mi to často, ale bulím jako malá. Rodina nekontaktní. Max v tzv. rezervovaném stavu, tak tady říkají momentu, kdy nemohou povědět, že se to lepší, ale nechtějí povědět, že se to sere! Všichni to ale ví… Doma zatím muž dospěl k zásadnímu přesvědčení. Později Baruška vypráví, jak se za rozbřesku napral prášky na bolest – jo, ty jeho nohy – a vyrazil směr průsmyk Fedaia. Pěšky. A že pak půjde dál. Do Val di Fassa. Za lidmi. Za signálem. Za autem, které ho odveze do Belluna za jeho ženou. Vzal si jen nůž a vysílačku. 
Z fotek později pochopím, proč to nevyšlo. Už kus nad kempem na silnici začíná lavinové pole někde až metru výšky bahna, šutrů, kmenů… Mrzne. Tu chybí kus cesty, jinde kus domu, tam zase kus sjezdovky. Za měsíc měla začít zimní sezona. Všichni tu měli vydělávat, aby uživili rodiny, hypotéky a zaměstnance. Jako my. Asi ne. Pod Tabiá Pallazza je přes celou šíři průsmyku lavina do výška až pět metrů. Na ní sníh. A nahoru viděl, jak další sesuvy a sněžení uzavřely jakoukoli byť jen myšlenku na pokračování… Jde za svojí ženou a zklamal. To prý v sobě dusil celou cestu zpět.  
V kempu potkává záchranáře, co k nám domů přinesli speciální vysílačku Soccorsa Alpina, kterou můžeme být ve spojení jak s jejich stanicí dole, tak leteckou záchrankou a horskými četníky. Sem snad rabovat nikdo nedojde…, řekl si prý muž již den předem, přesto dům zabezpečil a zbraně má připravené s projektilem v hlavni. Cestou zpět do kempu mu v hlavě též uzrál šílený nápad. Naprosto neskutečný. Možná dokonce plný trestných činů a rizika, ale on chtěl za mnou, za Maxem! Ještě se se záchranáři pokouší z kempu volat vysílačkou vrtulník horské služby, že by ho vzal do údolí, ale ti mají poměrně plno na další hodiny. Muž nechce čekat. Plán startuje.  
Do kletru dá svoje náhradní oblečení, oblečení též pro mě, bo v nemocnici jsem jaksi bez bot a kalhot, z garáže vezme sjezdové závodní kolo, rozloučí se, že… na noc doma asi nebude. Indiánky mají radost. Prý mohou beztrestně řádit. Kolo hodí na ramena a pěšky přes lavinové sesuvy zamíří k Sottogudě. Před tunelem leží přes cestu mnoho kmenů a do nich je zamotaný sloup vysokého napětí a vše řádně provázané… elektrickými dráty. Pak temný tunel plný naplavených kamenů, z jehož stropu se valí proudy vody. Vydrží to, než pojede? Včera jím prošel, ale voda pracuje… Následuje překonání nejhoršího úseku, kde povodeň vzala i betonové hráze – zábrany proti povodním vysoké patnáct metrů! 
Z obce, která se ještě před třemi dny chlubila zmiňovaným titulem Z nejkrásnějších v Itálii jde strach, zápach a nářky. Kdo neviděl, nepochopí. I fotky zkreslují. Potkává zasahující záchranáře, kamarády a starostu, ten se ptá, kam na kole, co blázní. Muž odvětí. Jedu do Belluna. Musím za rodinou a nečekaje na reakci šlápne do pedálů. Lidé by ho nepochopili. To, co ho čeká, je jen… další díl pekla. Cestou potká auto, které není naše, hodí do něj kolo a… rychle pryč. Desítky kilometrů, mnoho policejních zátarasů, zákazů a… totálního šílenství, vymýšlí si, proč musí jet právě on a ne ti druzí, uplácí a v jeden moment nechává auto před vojenskou zábranou, bere kolo a chce pokračovat na něm. Jeho zarputilost natolik odzbrojila hlídku, že ho vrací k autu a pouští dál. Jen jeho. Za mnou. 
Následuje dlouhé jednání s nemocnicí po telefonu. Max musí zůstat intubovaný a v kyslíkovém domečku sice ve stabilizovaném stavu, ale… v Trevisu. Další minimálně 3 dny. Já mám opustit porodnici. Pak mi dojde, co ten můj chlap provedl. Co má za sebou. Že splnil slib. Jako ty vole tohle už nepotkáš!
Obracíme auto, na FB dáváme fotky té hrůzy u nás, ujištění všem, že žijeme a vracíme se domů. Domů! Do pekla. Dobrovolně. Moc mi to nechodí, mám pár stehů, rodila jsem v sobotu. Je úterý. 
Cestou zpět nemohu mluvit, jen koukám, kolik bolesti údolím proudí… kolik lidí odjíždí a jak málo pomoci jede opačným směrem. Je mi opět do breku. Líbáme se. Objímáme. Pláčeme. 
Zapomeneme natankovat v Bellunu, dalších 50 kilometrů pumpy nemají naftu. Nám dojde pod Caprile. Už hodinu jedeme bez signálu. Naštěstí potkáváme kamaráda a ten nás odveze do Sottogudy, musíme novou objížďkou, na hlavní cestě opět lavina. Projíždíme okolo zničeného domu záchranáře Franze, který… pomáhá ale jiným, ne sobě. Jedeme okolo domu Ricarda, co nám odklízí sníh. Sedí na střeše a i on pláče. Ukazuje palce dolů. Sice to má jiný význam, ale dolů se i podívám, nejsou tam nikde jeho koně… Bože. Ale ovce má v prvním patře. I s balíkem sena. 
V poslední obci před velkými lavinami, v Sottogudě, vystupujeme. Rychle se stmívá. Nikde ani noha. Občas zaslechneme slabý pláč. Valentino, ten co nás vezl, nám vyndá z kufru kletr a poví, dál už musíte sami. Podívám se směrem k Hoře. Temno. A tma na obzoru. Má se zhoršit počasí. Tam nahoře jsou ale naše dcerky a Baruška. A pak už nikdo. Podáme si s Valentinem pevně ruce, i spolu navzájem, a začínáme stoupat. Cítím, že trochu krvácím a nohy prostě nejdou. On ale slíbil dětem, že večer bude maminka doma. Já slíbila sobě, že to přežiju. Nemůžeme jít vedle sebe, sleduju jeho kroky a ani slovem nedám najevo, že je to… asi víc, než by mělo. On vede. On nás domů dovede. 
Po několika kilometrech, téměř už není na krok vidět, se proti blíží tří postavy. Divně se kymácí. Až na poslední metry poznáme členy Soccorso Alpino s pilami. Známe se. Ahoj Yuri, povídá muž, jak jste na tom? Spíme jen dvě hodiny denně na stanici, doma jsme nebyli dny, ale pohodička. Je snad ještě šerednější s těmi vousy, než můj vousatý muž, ale je to jeden z posledních chlapů na planetě. Kouká on na nás, asi vidí dva zoufalce, co táhnou někam do tmy… a dodá, nebojte, my nikdy nevzdáváme. Nikdy to nebalíme, stvrdí záchranář a naše pohledy se pomalu, pomaloučku protkají. Bože, jak já mu věřím! Podáváme si ruce, pevný stisk, muži se obejmou a poplácají po ramenou.     
Cesta je krutá, často stavíme, bolí všechno, voda v pohorkách, voda za krkem, ale žene nás touha splnit indiánkám sen. Jít spát společně. Mrholí, začíná mrznout a trocha strachu se usadila na ramenou. Záda tím nemálo zatížila, ale ani my to nevzdáváme! Nikdy! Takhle rodina drží jako víra horalů v sama sebe. Musí to tak být. Nikdo jiný ti tady nahoře už totiž nepomůže, nikdo tu není.  
Obrysy domu tuším, za okny problikává světélko svíčky. Děti propukají v neukočirovatelný jásot. Objímám Barušku. Slzy před dětmi skrýváme. Muž padne únavou, já ji naopak ani necítím. Pak jdeme společně ještě na terasu, jsou vidět některé hvězdy. Tři jsou andělé strážní našich dětí. Společně jim děkujeme, máváme jim a posíláme sílu téhle dokonalé party do dálky, dolů do údolí směrem k moři, kde pod přísným dohledem usíná i Meruňkový princ. 
Muž slíbil, že brzo dostane domů i jeho. Ano, možná ti to přijde na palici, ale my nejsme ti od vedle. Jen ten, komu v srdci plápolá alespoň jeden plamínek dokonalého šílenství, nekonečné lásky, tomu to dojde :-) Spojit rodinu. 

Další den prší. Se sněhem. Přijdou čtyři záchranáři, pozveme je na bramboračku a víno, ohřejí se a usuší, mají nás tu za blázny. Pak jeden poví, že je dost důležitý v jejich organizaci, kápo z města, a aby mu muž řekl, co potřebujeme, že to zařídí. Pan P. na něj kouká a pak hlesne s únavou v hlase, že nic. Že ti tam dole potřebují o moc víc. On na pana P. kouká, kroutí hlavou a povídá, vždycky každý využije možnosti, kterou umím nabídnout, musíš mít koule, abys to odmítnul. Muž se usměje a otevře další láhev červeného. 
Celý den pak hází lopatou, odklízí kameny a bláto a navečer jdeme nad kaňon, kde jsou závaly na 4 metry výšky kouknout na obří bagr, jak se tím snaží prokousat. V jeden moment bagrista zatroubí, ukáže na nás, ačkoli jsme tam sami, a udělá gesto, jakože špatně. Myslíme, že mu stojíme v cestě, ale jsme na 30 metrů daleko… On vypne motor, vyleze z kabinky, bojím se, že nám vynadá, on ale opět zakroutí hlavou a zeptá se zoufale, hele, kde je ta silnice, kudy sakra vede, co je běžný kopec, kde mám bagrovat. 
Večer jsme na chvilku chytnuli signál přes českou simku. Post o té katastrofě sdílelo na FB kempu na čtyři a půl tisíce lidí, vidělo skorem 400 tisíc… Snad někdo přijede pomáhat, říkáme si. Další noc ve tmě. V jednom autě nám dochází definitivně benzín, používáme ho jako nabíječku na telefon a vysílačku. Máme ještě jednu nádrž na druhém a taky centrálu. Tu si šetříme. Dovoláme se do nemocnice, je to jediný telefonát, který se podaří - Max Teo už není napojený na kyslík a zlepšuje se! Opět si říkáme, jestli syn není kouzelný, snad i zařídil, abychom věděli, že je mu lépe a jiné telefonáty nepotřebujeme… 
Jedno je tu dost divné. Nikde ani jeden dobrovolník odjinud. Nikde armáda a její technika. 

Další den. Prší. Opět. Jdeme makat s tátou, ať v tom není sám. Z regionální silnice, která vede Malgou na passo Fedaia odstraňujeme klacky a balvany. Děti podle velikosti, Baruška a já ručně, či na střídačku s lopatou. Na čistý asfalt silnice pak děti malují obrázky křídami. Hlavně sluníčka. Cedí dost. Křídy voda hned rozmočí, ale radost indiánek to nezakalí. Ani déšť. Potkáme 3 hasiče, co vyšli nahoru z vesnice, a pak opět nikdo. V dálce slyšíme buldozery, pan P. nelení, skočí do auta, odveze nás domů a pak se vrátí na silnici a jede… na Sottogudu. Potká bagr ze včera. A pak projede až dolů. Koridor je nebezpečný, mnoho vody a kamenů, bláta a… jistě cesta pro veřejnost nevhodná, ale existuje! 
Už nejsme odříznutí od světa! Děkujeme!!! Muž dojede mrtvolnou krajinou – ta zkáza se nedá jinak nazvat, do městečka Caprile natankovat. Jen tak tak. Stop. Benzín nedám, povídá pumpař. Je ho nedostatek a smím dát jen záchranným složkám. Ani 15 litrů benzínu? Ne. Konec. Autem už se dá vrátit jen pár kilometrů. Odstavené v údolí bude čekat na lepší časy… 

Další noc. Musíme nastartovat centrálu. Pouhých 20 litrů. Bohužel jsme se natankovat železné zásoby na zimu teprve chystali, tohle by nikoho nenapadlo. Zítra to bude týden, co se Max narodil. Co večer mu chodíme na terasu mávat přes hvězdičky, měsíček nebo jen mráčky. Voláme do dálky láskou a lásku mu posíláme. I dnes. Je to týden, co začalo pršet a týden, co náš syn přišel na svět. Dodnes jsem ho nemohla pohladit, obejmout, nakojit. Netušila jsem, že to mohou být taková muka… 

Další den. Obětí je nemálo, krajina trpí. Voláme do nemocnice a naprostá bomba, Max Teo může domů! Pro nás je to ale cesta na půl dne, už to nedáme, až zítra. A tak se také stalo. Mám doma syna. A dvě dcerky. Jsem matka a žena muže, který splnil slib. Nemusím už být nikým jiným. 
Navečer došla voda. A benzín v centrále. Začínáme se zvykat. Plánuju, že postavíme venku pec na chleba. Večer se vše k dobru obrátí. Už jsme tomu přestávali věřit. Jedeme se stovkou „plzniček“ poděkovat na stanici záchranářům ze Soccorsa Alpina. Max Teo se stává jejich nejmladším členem, je mu devět. Devět dnů. 
………………………………..
Všem vám děkuju za zprávy, dotazy a zájem, za nabídky pomoci. Nešlo reagovat, ale teď už i na FB něco dáváme – a tak víte, že my s poděkováním pomoc odmítáme, ale pokud chcete a můžete, dejte pomoc jim, chlapům z místní Horské služby jménem Soccorso Alpino. Jak na to? Stačí mi napsat :-) poradím.  

FOTOGALERIE NÁS VŠECH, CO V TOM HRAJEME... 


 


Komentáře

Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit

(9.11.2018 15:24:54)

Blaničko a Pavle. Jedním slovem: brečím.

(9.11.2018 19:06:12)

Zapomenuto... už tomu ani nevěřím, jen ta zničená krajina, silnice a domy mi to připomínají... My jsme naprosto v pohodě a právě jsme se vrátili z venku, je tu nádherná tma, mrzne a Hvězdičce jsme děkovali, že nám vrátila Meruňkového prince. Prostě, vše ok :-)

 

(7.11.2018 20:09:43)

Mila Blani, pisu az dnes, protoze vcera mi pri cteni jen tekly slzy po tvarich a srdce zbesile poskakovalo hruzou i ulevou, vdecnosti, stestim, obdivem... Jste neuveritelni a vyjimecni.. a vzacni, vite to? Vlastne ani nemam uplne slova na to, co vam chci napsat. Mam vas moc rada a dekuju,  ze lidi jako vy meni tenhle svet. Plno sil, podpory a obejmuti tam pod Horu :-* Petra

(7.11.2018 20:23:18)

Milá Petro, dík lidem, jako jste Vy, bych mohla začít mít nos nahoru, ale v klidu, to se asi nestane :-) Děkuju za milý vzkaz a věřím, že se najdou další libové momentky, kterými vás rozpláčeme v dobrém slova smyslu :-) Tady se udály věci, které znám jen z vyprávění muže, když pomáhal při záplavách na Moravě, nebo v Praze, nebo které znám z katastrofických filmů - a až zpětně nám dochází, že jsme to tu prožili a prožíváme jako součást našeho života a práce. Je tu se vším tolik dřiny a starostí, že jeden nemá čas přemýšlet o jinakosti... Ale vše je až za radostí z Meruňkového prince. I v údolí jeho narození berou jako důkaz obrody Val Pettoriny pod Marmoladou. Dobrou :-)

 

(7.11.2018 19:36:10)

Blani,včera  jsem četla tento příběh a po jeho přečtení jsem moc chtěla napsat slova obdivu, podpory..., ale bohužel mi jen prsty lítaly nad klávesnicí a nebyla jsem sto něco napsat. Když ona slova se těžko hledají, když někomu se najednou zhroutí svět, jeden neskutečně riskuje pro svou lásku a   zrodí se nový život. Tak jen - moc Vám všem držím palce ať vše ustojíte,Maxíkovi do života vše nejlepší.

(7.11.2018 19:49:22)

Maruško milá, moc a moc díky za pozdravy a posílám zpět naše horské... Svět se tu pomalu rovná do normálu, pokud si pod ním představíe, že desítky tisíc z nás nemají po deseti dnech vodu, světlo ani signál... Přesto je tu síla, co místní pohání dál, síla Hory, síla naprosto neuvěřtelná! Věřím, že i na nás trocha zůstane :-) Ahoj z lesa a dobrou! 

(7.11.2018 14:47:31)

Blani, téměř vám nepíšu, ale pořád tady čtu o tom, jak se máte. Když jsem sledovala zprávy na FB, bylo mi hodně ouvej. Ale v hlavě mi zněla ta samá myšlenka, jakou píšete - malý princ přesně věděl, že se musí narodit tady a teď, a to i za cenu těch následných potíží. Ten týden, kdy jste byli jeden bez druhého, musel být strašlivý, ale teď máte pro sebe celý život. Přeji vám ze srdce, ať se počasí a hory uklidní, a můžete si užívat klidu s celou rodinou. Verča. 

(7.11.2018 17:53:21)

Verunko, děkuju moc za zprávu a vzpomínku! Každé slovo se tu považuje za zlaté dnes, je to doba, kdy i jen krátký vzkaz bereme jako velkou věc, tak moc děkuju ještě jednou. Deset dnů ve tmě a strachu, co přijde, je dost a jeden pak i malé drobnosti považuje za ohromné události :-) Dnes přijeli záchranáři na 4kolce, jen tak - něco tak špinavého, unaveného a zničeného jsme dlouho neviděla - oni se přijeli "potešit". Jak? Slovem!  Holčičky mají z takové návštěvy radost, kluci měli radost, padlo pár grapiček a s mužem se objali a pak zase do... riskování života pro naše pohodlí. Svět dnes dostává jiné rozměry...  

(7.11.2018 02:20:40)

Blani jen vim,ze muj komentar jste dostala,ale opet to vse zmizelo na vas odkaz se nic neobjevilo i ten muj komentar tam neni,tak nevim, ale nyni se prosim venujete rodine....az nekdy to spravime

(7.11.2018 08:37:54)

To byla moje chyba, Jituško, dobrý den... jan tu je špatný signál, tak jsme klikla na nenačtený příkaz a vymazala všechno :-( Omlouvám se! Ale pamatuji si ho, proto díky moc za podporu a posílám pozdravy přes Velkou louži! 

(6.11.2018 21:45:02)

Milá Blanko, neskutečná, úžasná novopečená maminko! Ty a Tvoje rodina jste nezdolní, jako ty hory, do kterých se odešli. Co se stalo, je hrozné, ale při čtení Tvého příběhu mě ani na chvíli nepřišlo na mysl, že byste to vzdali. Jako hory mají tu sílu destrukce, vy máte sílu tvoření. Nebude to hned, ale jsem si jistá, že s urpurtností sobě vlastní zase vybudujete svůj ztracený ráj. Myslíme na vás, objímáme.  A Meruňkového prince vítáme. Markéta a kluci

(7.11.2018 08:40:09)

Urputnost. To je asi to nepodstatnější dneska... a nejen tady. Uf... dnes tu opět hloubíme koryto řeky, aby neletěla přes něj, ale je to nekonečná práce, co balvanů nese proud. Já teď jedu do vsi, musm přihlásit Maxe Tea, prvního toho jména, do registrů občánků :-) Mnoho pozdravů!!!!

(6.11.2018 20:08:23)

Všichni milí tam pod horou. Pláčeme smutkem a štěstím zároveň. Smutkem, co jste prožili a také, jak krásný kout země, který jsme v létě poznali, je zničený. Štěstím, že se narodil Max Teo, že jste všichni při sobě a v pořádku. Bude to trvat jistě řadu řadu týdnů, než se vše dá do pořádku, ale věříme v to. Myslíme na vás, objímáme vás a chceme vám předat co nejvíce sil.

Naďa a Mirek z Vysočiny

 

(6.11.2018 20:56:49)

Kamarádi z Vysočiny, děkujeme za krásné povídání, za společně sdílené vzpomínky a věřm, že až jednou dáme tady vše zase do lajny, přijedete... Bohužel, nebudou to týdny, ale roky... Přesto nikdo neutíká, život tu je tvrdý. ale krásný a především... náš.  100x tu platí, jaký si to uděláš, takový to máš :-) Krásný večer z další průtrže mračen a... opět nemáme elektřinu...

(6.11.2018 19:52:17)

Blani, celé dny to nějak vstřebávám, moc mi to ale nejde, mám to pod kůží, Dolomity milované, apokalypsou zmítané, mnohá místa znám a teď vidím, jak s nimi živly zacloumaly...ono je to opravdu vše mezi nebem a zemí, pod Horou jste tak daleko od civilizace a přitom tak blízko sobě. Člověku se tají dech, kolik síly máte v sobě a cestičkou z kamenů a balvanů životem jdete dál a dál, není žádné překážky pro Vás. Největší bojovník je ale Meruňkový princ, tolik mne v myšlenkách zaměstnával, stále jsem energii posílala, k nádechu i výdechu bobka malého nabádala... Kéž bych Vás mohla všechny obejmout, aspoň tak na dálku činím. Slzičku zatlačím a posílám Ti pusu, děvucho moje statečná a obdivuhodná! ❤️❤️❤️

(6.11.2018 20:59:36)

Tolik škody okolo nadělané, tolik bolesti a utrpení, tollik obětí na životech... že se až stydíme radovat z Meruňkového prince... :-( Ale je to náš další splněný sen, Ty to víš, a chápeš nás - není lehké na stará kolena zakládat rodinu početnou, a ještě k tomu za čárou, ale já bych ani Ň neudělla jinak :-) Tobě i panu J. pusu :-) 

(6.11.2018 18:39:02)

....vlastně nevím, co vám mám napsat...., ale cítím, že musím!!! Musím Vám říci, jak si vás moc vážím, cením, obdivuji, mám Vás ráda........a kroutím hlavou a brečím! Posílám strašně moc sil a andělů strážných!!!

(6.11.2018 18:47:27)

Milá Radko, a to je prostě úžasný...!!! V dnešním světě napsat cizímu, že ho máme rádi je 1000x složitější, než mu napsat... že je kráva... Plivat lidi umí moc dobře a snad i samovolně :-( A proto jsem tolik ráda za každé jedno dobré slovo, podepsané slovo! Pomáhá nám to fungovat a fungovat právě v tyhle dny není úplně pohádka. A taky Vám prozradím, že Meruňkový princ se má tuze dobře a dnes mu upadl zbyteček pupečníkové šňurky :-) Asi sem to potřebovala někomu napsat :-) Pěkný večer! 

(6.11.2018 17:56:45)

Hlavně, že jste konečně spolu!!! To ostatní zahojí lidé, příroda a čas. Jinak téma naprosto nevhodné pro katastrofický film. Pač sakra moc silné... Trochu černého humoru: dnes mi spadl ze srdce obrovský šutr. Hodně štěstí!

(6.11.2018 18:17:47)

Tak to znáte dobře zvuk - ten padající šutr - který nás tu provází už devátý den... I teď cedí jako z konve, okolo lítají hasiči, bo říčku před domem zanesly právě ty šutry a voda se valí přes most... V tý tmě venku, jak tam blikají světla, houkačky a... někde tma pobíhá i pan P. nechápu, jak vytuší, co v tý slotě mají dělat... Moc pozdravů jinak a děkujeme! Bo jako jsme spolu, je to všechno unesitelný... 

(6.11.2018 13:03:38)

"Mrzí mne,že s tím,jak rostl za oněch sto let naší státnosti pomyslný nákupní košík, upadaly konkrétní lidské hodnoty, mizela úcta a respekt, ztrácela se láska k vlasti a zdravá pýcha na příslušnost. To, na čem republika vznikala, jsme odložili jako nemoderní a nepotřebné. Ze závislosti na monarchii jsme plynule, snad i nevědomky,přešli k dnešní závislosti na konzumu."

Autora jistě poznáte,napsali bychom to lépe, myslím, že ne! jsem na ni pyšná, jen je mi líto, že o takové lidi přicházíme i když věřím, že srdcem je stále mezi námi. Je to pořád ta naše holka z lesa ze Šumavy. Přejeme jí, ať už ji potkávají jen samé příznivé události.

Milá Blaničko, moc se omlouvám, že jsem trochu odbočila,ale někdy jsou emoce tak silné, že se ráda podělím s ostatními přáteli.Dnes v Praze na Roztylech máme sluncem zalité nebe, posílám ho k vám, do hor, tam ho třeba a doufám,že tu náročnou cestu zvládne. :-)) moc pozdravů a to nej nej mateřské objetí všem!

(6.11.2018 16:33:45)

Jejda, Helenko, to je z knížky k výročí republiky, ještě jsem ji ani neviděla... Pozvlai mne na křest, ale porod hrozil :-) Já jsme Češka, srdce tam mám, ač mi je na blití z tolika lidí, kteří jsou také Češi a občas se nechají na moji adresu slyšet či číst. V ty momenty si říkám, že už se tam nikdy nevrátím ani omylem. Ale pak... mi dojde, že mezi Čechy, jako zemí, a některými Čechy, jako imbecili, není rovnítko... Takže se jistě brzo při nějaké akci uvidíme:-) A děkuju moc, mateřké objetí... mi opravdu chybí!

(6.11.2018 10:36:27)

.....nemůžu ani dýchat, čtu znovu a znovu řádky, tak strašně moc vám všem přeji pod tou krásnou horou, kde je vám tak moc dobře ♥♥♥♥♥  hodně štěstí, hodně síly a potřebné zdraví, teď už musí být jen a jen dobře, věřím TOMU !!!! objímám vás♥

(6.11.2018 10:54:23)

Děkujeme, Šárko, děkujeme za podporu! Dnes nám tu přistává jedna helikoptéra za druhou... V jedné mi přiletěly jen pleny :-) :-) :-) 

(6.11.2018 09:20:02)

Blani, čtu znovu a znovu VÁŠ neuvěřitelný životní příběh .... včera před půlnocí jsem pro slzy neviděla na řádky. Vy a Vaše rodina máte sílu vichru, který nepustoší a nepřináší zkázu. Přináší opak. Jak malicherné a malé se mě zdají dnes všechny mé trable a problémy ....Držte se, hvězdy a vesmír jsou Vám nakloněny !!!!! Přidávám se ke stovkám, možná tisícům Vašich čtenářů a přiznivců a také DRŽÍM PALCE!!!!

(6.11.2018 09:49:19)

Děkuju Vlastičko, moc ta podpora sedne! Pozdravy z pod Hory, kde se teprv ukazuje v plné "parádě", co uragán natropil... Ale žijem, fungujeme a hlavně, jsme kompletní! Mějte se dobře a děkuju za sledovačku... 

(6.11.2018 08:16:54)

Blani, četla jsem několikrát, je to k neuvěření čím si musite procházet. Hrůza a děs.Neumim si to vůbec představit. Take na Vás všechny myslím celý týden. Jediná pozitivní zpráva je že jste celá rodina spolu a Maxík je v pořádku a to je nejvíc. Snad vše ostatní dobre zvládnete. Držím palce a myslím na Vas . Hodně sil a hlavně zdravi všem pod Horou preji z celeho srdce

(6.11.2018 08:30:09)

Ahoooj z temného lesa... psala jsem to prvně v komentáři, který se mi povedlo smazat... nám už to tu snad připadá normální. To, co se děje venku, pořád cedí, pořád se něco někde sune dolů, stráně, svahy, stovky stromů, skály. Duní to. Už se za tím  ani neotáčíš. Nezměníme to, hledáme, jak s tím žít, jak se před tím zabezpečit, ale... teď už jde vše lépe, jak jsme pokupě :-) Osobně si myslím, že nebezpečnější pro jedince je žít ve městě... :-) Max Teo posílá pusu! 

(6.11.2018 00:03:30)

Pry vsechno moc řeším. Tentokrat rozhodně.Myšlenkami a srdcem jsem tyden a něco s vámi.Skutečnost ovsem předčila moje představy.Čtu a prohlížím fotky a nechápu.Tohle nevymyslíš.Přes vsechnu tu hrůzu jste meli obrovský štěstí.Že Max pospichal na svět.Že jste dojeli.Jste BORCI

(6.11.2018 07:26:57)

Pusu, babičko, a moc pozdravů, asi to je k řešení, protože běžný to není :-) Ale jedeme dál, rychle... dál, nebo tu prostě dojedeme... 

(5.11.2018 23:27:09)

Blani, jsem šťastná za vás za všechny,za Malého prince,že je vše OK, konečně jste zase všichni spolu, jste úžasná parta,a v tom je vaše síla, teď už bude  každým dnem o trochu lépe.:-)

(6.11.2018 07:32:15)

Děkujeme Helenko, podpora teď sedí nějak násobněji :-) Škody v kraji jsou vyčíslený cca na 100 miliard korun a my začínáme mít strach, kde na to Itálie vezme, bo už tak na tom není zrovna nejlíp... 

Jo a povedlo se mi před chvilkou vymazat podpůrný komentář od fanynky paní Pražákové, omlouvám se :-( Sama ho nemohu vrátit, musí se znovu napsat... Děkuju za pochopení! 

(5.11.2018 22:51:00)

Tecou mi z toho vseho slzy, presto se mi ale ulevilo - ze je chlapecek v poradku, s vami doma. To je to nejdulezitejsi, vse ostatni se da opravit nebo postavit znovu, i kdyz to bude asi dlouho trvat ... :-(  Porad jsem sledovala vas FB a web, bala jsem se o nej. Preji hodne sil a objimam vas na dalku...

(6.11.2018 07:33:45)

Jíťo, děkujeme a moc pozdravů Tobě a celé rodince. Jak jsme pospolu, jsme nezničitelní :-) Včera někdo řekl tady, že teď už to musí jít jen nahoru, jen do lepšího, protože tohle je pro Dolomity dno... Tak jdeme přiložit ruku k dílu!