Nebudu se vám vůbec divit, sama bych tomu neuvěřila, a vypravěče následujícího příběhu za bájného tlachala považovala, ale… my to máme zapsáno kdesi ve hvězdách, v osudu… v údělu. Znáte náš příběh, kdy pro jedny jsme podivný shluk, pro druhé neskutečný tým, pro další ke zfilmování a pro poslední… k nahlášení příslušným orgánům a orgánkám. Prostě oznámit. Někam. Kamsi, kde prý nás už srovnají.  Mohu to i pochopit. Běžný, znamená něco úplně jiného. 

Normální, znamená něco naprosto odlišného. Klidný a bez vývrtek, znamená něco dokonale cizího pro moji rodinu. Přesto a možná právě proto, vám budu dnes obšírněji vyprávět příběh, který se stal a jehož hrdinou je ke dni oslav 100 let republiky zrozený Max Teo Milfait. Do poslední vteřiny i metru je to příběh pravdivý. Do poslední slzy strachu, bezmoci i dokonalého štěstí. 

Tenkrát, když se narodila literární Ronja, kdesi na severu Švédska praskl vedví hrad jejího tatínka. I naše Ronja se rodila za velké půlnoční bouře v Messinském zálivu a my tušili už tenkrát, že to nebude jen tak. Jak by také mohlo, když její sestra přišla na svět na dálnici v dodávce a první roky života strávila na expedicích. Třetí do party, Meruňkový princ z Malga Ciapela, Max Teo první toho jména, se narodil koncem října za bouřky. Na silnici v sanitce. Nestihla ani uhnout na parkoviště. Ano, plán byl jiný, měli jsme odcestovat do Londýna na veletrh, poté do Benátek, kde muž pronajal nádherný třípatrový dům pár minutek pěšky od náměstí sv. Marka, a to samé nadohled od porodnice. Tam nebo tam, říkali jsme si. Nebo na trajektu… na tom přeci nesejde. 

Přišlo to o dva týdny dříve a fuč jsou ty detailní a 2x jištěné plány tatínkovo. Domů k nám, pod nejvyšší horu Dolomit, dvě hodiny cesty od porodnice, dorazí 2 sanitky! Helikoptéra nemůže pro nebeskou divočinu vzlétnout, ale i tak dlouho nečekáme. Alpští záchranáři navigují konvoj z hlavní silnice, muž lékaře přivítá na terase, a pak je pozve na kafe a něco sladkého na bar. Ti zůstávají s ústy dokořán, asi ještě netuší, kam dorazili… 
Do deseti minut odjíždíme. Ujeli jsme pár kilometrů. I třetí porod byl superrychlý, v podstatě od prvních podezřelých pocitů k tomu pocitu z nejkrásnějších asi hoďka. Ani ne. 
Jedna sanitka veze Meruňkového prince, druhá jeho maminku směr Belluno. Pak dorazí tatínek a… je to prostě boží dílo, mít tak velkou rodinku, prostě! 
Na druhý den ráno dorazí indiánky s Baruškou. Cesta už je divoká, ukrutně cedí a muž, a že to není zrovínka poseroutka, se chce několikrát otočit, ale slib je slib. Přijedou. Těsně za nimi zavřou jedinou cestu údolím zpět pod Marmoladu. Začíná katastrofa. Probouzí se peklo. Oklikou to není o moc klidnější, po dojezdu domů se od záchranářů dovídají, že i tudy, před Val di Zoldo, je uzavřeno. Rodí se apokalyptická bouřka… nevinně. Tak normálně. Jsme přeci v horách. Uragán. První oběti na životech. Z kempu odjíždí poslední klient sezony, kamarád s rodinou s obytkou. Z Čech. Ne 5 minut před, ale hodinu po dvanácté. 
Čtyři dny nepřestane pršet. Vlastně to není déšť, ale téměř nekončící průtrž mračen, kterou doprovází bouřka bouřek a jak se dovíme později, vichr až 200km v hodině pohřbil budoucí turistické sezony, sny mnohých, práci všech a do nejedné rodiny přináší smrt. 

Já jsem relativně v klidu v porodnici, děti netuší, Baruška tuší, pan P. je venku. Snaží se zabezpečit, co se dá a… pak voda a vichřice pohnou horami. Na mnoha místech. Dolů pak jdou… cca 1 400 000 alpských stromů, stovky sloupů vysokého napětí, střechy a hráz nad Sottogudou, co s titulem Z nejkrásnějších vesniček Itálie zajišťuje našemu koutku světa proud turistů. Zajišťovala. Do dnes.  
Pod Horu přišla dokonalá tma, kterou co minulu rozčísne blesk a hřmění hromů a… a to je mnohonásobně horší, lavin. Sesuvy půdy. Laviny bahna a balvanů, miliony kusů balvanů, kdy mnohé dosahují velikostí osobních aut. Pamatujete na ten krásný kraj, Malgu Ciapelu, Stagudu, Roccu Pietore od průsmyku Fedaia pod jezero Alleghe a dolů… Stovky kilometrů, mnoho údolí, pasů, obcí, a naše srdce Dolomit. Peklo se vyřádilo. Na 200 000 lidé bez elektřiny, vody, signálu. Bez cest, pak bez jídla, vody a poté bez nadějí. Max Teo je na světě ani ne den. 
Jak se černá nad Marmoladou, tak se zhoršuje synův stav. Ráno poté, když muž stojí na silnici vedoucí dolů do civilizace, a ptá se sám sebe, kolik minut ještě bude trvat, než sakra dorazí pomoc, přesouvají Maxe na speciální oddělení. Krize. Ale doma pomoc nepřichází a dny nepřijde. 
Maxe během několika hodin opět převážejí. Dorazí z Padovy speciální sanitka a zamíří na dětskou jednotku intenzivní péče do Trevisa. Volají muže, aby přijel. Vážná situace, srdce to svírá, žaludek bortí, v půli hovoru vypadne spojení a už se neobnoví.  Na více jak týden nemáme elektřinu. Moje rodina je na tři díly. Navzájem o sobě nic nevíme. Ležím bezmocně v Bellunu, čtu si v novinách, jak v kopcích oslavují příchod malého prince pod velkou Horu, ten ale zatím bojuje o život… kdesi… a kdesi jinde doufám, že o život nebojuje můj muž. Nedá si povědět a v tom největším pekle se snaží být venku a jistit situaci, jak povídá… A chce co nejrychleji za synem. 

Další den. Bez jakéhokoli kontaktu. Nevím nic. Syn se nelepší. Později se dovídám, že se muž sebral a šel pěšky dolů, do vesnice. Hledat signál. Ten chyběl ale na desítky kilometrů. Koukali na něj, z těch sutin zdiva i na duši, jako na stvoření. Na zázrak. Vy jste na živu? Tam nahoře? Tam, kde to vše začalo?! Tu cestu pak zažiju sama, když se za pár dnů nato budu vracet pěšky domů. Hory změnily ráz krajiny. Nejsou silnice. Ale muž jde dál, přes most nad kaňonem Serrai di Sottoguda, kterému se přezdívá přírodní chrám – ten už není – voda vzala vše. To budou dlouhé roky, než se věci napraví, pokud vůbec… Nenašel nikoho, kdo by pomohl. Lidé jsou na tom o moc hůře. 

Další den. Signál nebyl dole, není nikde. Doma je Barušce zle, bo neví… Děti i nadále netuší, muž začíná vymýšlet, jak se dostat do Belluna… auta máme v garáži doma, dolů k silnici je nedostaneme. Až poté vyjde najevo, že dole cesta není. Tu chybí, tu je na ní stovka tun balvanů, jinde nedohledno popadaných stromů či tvoří nově koryto řeky, která se nikomu nezpovídá, nikoho se neptá. 
Vsuvka. Jsem přesvědčená, že Max Teo přišel na svět v den počínající katastrofy sám od sebe. Věděl, někde to v něm bylo zakódováno, či pomohl ten jeho anděl strážný, ke kterému se naše rodina dnes a denně modlí před večeří, že o hodinu později by bylo pozdě. Anděl by to nedal. Max Teo by to nedal. Já bych to poté nedala… Meruňkový princ zachránil sám sebe! 

Noc před dalším dnem brečím. Nestává se mi to často, ale bulím jako malá. Rodina nekontaktní. Max v tzv. rezervovaném stavu, tak tady říkají momentu, kdy nemohou povědět, že se to lepší, ale nechtějí povědět, že se to sere! Všichni to ale ví… Doma zatím muž dospěl k zásadnímu přesvědčení. Později Baruška vypráví, jak se za rozbřesku napral prášky na bolest – jo, ty jeho nohy – a vyrazil směr průsmyk Fedaia. Pěšky. A že pak půjde dál. Do Val di Fassa. Za lidmi. Za signálem. Za autem, které ho odveze do Belluna za jeho ženou. Vzal si jen nůž a vysílačku. 
Z fotek později pochopím, proč to nevyšlo. Už kus nad kempem na silnici začíná lavinové pole někde až metru výšky bahna, šutrů, kmenů… Mrzne. Tu chybí kus cesty, jinde kus domu, tam zase kus sjezdovky. Za měsíc měla začít zimní sezona. Všichni tu měli vydělávat, aby uživili rodiny, hypotéky a zaměstnance. Jako my. Asi ne. Pod Tabiá Pallazza je přes celou šíři průsmyku lavina do výška až pět metrů. Na ní sníh. A nahoru viděl, jak další sesuvy a sněžení uzavřely jakoukoli byť jen myšlenku na pokračování… Jde za svojí ženou a zklamal. To prý v sobě dusil celou cestu zpět.  
V kempu potkává záchranáře, co k nám domů přinesli speciální vysílačku Soccorsa Alpina, kterou můžeme být ve spojení jak s jejich stanicí dole, tak leteckou záchrankou a horskými četníky. Sem snad rabovat nikdo nedojde…, řekl si prý muž již den předem, přesto dům zabezpečil a zbraně má připravené s projektilem v hlavni. Cestou zpět do kempu mu v hlavě též uzrál šílený nápad. Naprosto neskutečný. Možná dokonce plný trestných činů a rizika, ale on chtěl za mnou, za Maxem! Ještě se se záchranáři pokouší z kempu volat vysílačkou vrtulník horské služby, že by ho vzal do údolí, ale ti mají poměrně plno na další hodiny. Muž nechce čekat. Plán startuje.  
Do kletru dá svoje náhradní oblečení, oblečení též pro mě, bo v nemocnici jsem jaksi bez bot a kalhot, z garáže vezme sjezdové závodní kolo, rozloučí se, že… na noc doma asi nebude. Indiánky mají radost. Prý mohou beztrestně řádit. Kolo hodí na ramena a pěšky přes lavinové sesuvy zamíří k Sottogudě. Před tunelem leží přes cestu mnoho kmenů a do nich je zamotaný sloup vysokého napětí a vše řádně provázané… elektrickými dráty. Pak temný tunel plný naplavených kamenů, z jehož stropu se valí proudy vody. Vydrží to, než pojede? Včera jím prošel, ale voda pracuje… Následuje překonání nejhoršího úseku, kde povodeň vzala i betonové hráze – zábrany proti povodním vysoké patnáct metrů! 
Z obce, která se ještě před třemi dny chlubila zmiňovaným titulem Z nejkrásnějších v Itálii jde strach, zápach a nářky. Kdo neviděl, nepochopí. I fotky zkreslují. Potkává zasahující záchranáře, kamarády a starostu, ten se ptá, kam na kole, co blázní. Muž odvětí. Jedu do Belluna. Musím za rodinou a nečekaje na reakci šlápne do pedálů. Lidé by ho nepochopili. To, co ho čeká, je jen… další díl pekla. Cestou potká auto, které není naše, hodí do něj kolo a… rychle pryč. Desítky kilometrů, mnoho policejních zátarasů, zákazů a… totálního šílenství, vymýšlí si, proč musí jet právě on a ne ti druzí, uplácí a v jeden moment nechává auto před vojenskou zábranou, bere kolo a chce pokračovat na něm. Jeho zarputilost natolik odzbrojila hlídku, že ho vrací k autu a pouští dál. Jen jeho. Za mnou. 
Následuje dlouhé jednání s nemocnicí po telefonu. Max musí zůstat intubovaný a v kyslíkovém domečku sice ve stabilizovaném stavu, ale… v Trevisu. Další minimálně 3 dny. Já mám opustit porodnici. Pak mi dojde, co ten můj chlap provedl. Co má za sebou. Že splnil slib. Jako ty vole tohle už nepotkáš!
Obracíme auto, na FB dáváme fotky té hrůzy u nás, ujištění všem, že žijeme a vracíme se domů. Domů! Do pekla. Dobrovolně. Moc mi to nechodí, mám pár stehů, rodila jsem v sobotu. Je úterý. 
Cestou zpět nemohu mluvit, jen koukám, kolik bolesti údolím proudí… kolik lidí odjíždí a jak málo pomoci jede opačným směrem. Je mi opět do breku. Líbáme se. Objímáme. Pláčeme. 
Zapomeneme natankovat v Bellunu, dalších 50 kilometrů pumpy nemají naftu. Nám dojde pod Caprile. Už hodinu jedeme bez signálu. Naštěstí potkáváme kamaráda a ten nás odveze do Sottogudy, musíme novou objížďkou, na hlavní cestě opět lavina. Projíždíme okolo zničeného domu záchranáře Franze, který… pomáhá ale jiným, ne sobě. Jedeme okolo domu Ricarda, co nám odklízí sníh. Sedí na střeše a i on pláče. Ukazuje palce dolů. Sice to má jiný význam, ale dolů se i podívám, nejsou tam nikde jeho koně… Bože. Ale ovce má v prvním patře. I s balíkem sena. 
V poslední obci před velkými lavinami, v Sottogudě, vystupujeme. Rychle se stmívá. Nikde ani noha. Občas zaslechneme slabý pláč. Valentino, ten co nás vezl, nám vyndá z kufru kletr a poví, dál už musíte sami. Podívám se směrem k Hoře. Temno. A tma na obzoru. Má se zhoršit počasí. Tam nahoře jsou ale naše dcerky a Baruška. A pak už nikdo. Podáme si s Valentinem pevně ruce, i spolu navzájem, a začínáme stoupat. Cítím, že trochu krvácím a nohy prostě nejdou. On ale slíbil dětem, že večer bude maminka doma. Já slíbila sobě, že to přežiju. Nemůžeme jít vedle sebe, sleduju jeho kroky a ani slovem nedám najevo, že je to… asi víc, než by mělo. On vede. On nás domů dovede. 
Po několika kilometrech, téměř už není na krok vidět, se proti blíží tří postavy. Divně se kymácí. Až na poslední metry poznáme členy Soccorso Alpino s pilami. Známe se. Ahoj Yuri, povídá muž, jak jste na tom? Spíme jen dvě hodiny denně na stanici, doma jsme nebyli dny, ale pohodička. Je snad ještě šerednější s těmi vousy, než můj vousatý muž, ale je to jeden z posledních chlapů na planetě. Kouká on na nás, asi vidí dva zoufalce, co táhnou někam do tmy… a dodá, nebojte, my nikdy nevzdáváme. Nikdy to nebalíme, stvrdí záchranář a naše pohledy se pomalu, pomaloučku protkají. Bože, jak já mu věřím! Podáváme si ruce, pevný stisk, muži se obejmou a poplácají po ramenou.     
Cesta je krutá, často stavíme, bolí všechno, voda v pohorkách, voda za krkem, ale žene nás touha splnit indiánkám sen. Jít spát společně. Mrholí, začíná mrznout a trocha strachu se usadila na ramenou. Záda tím nemálo zatížila, ale ani my to nevzdáváme! Nikdy! Takhle rodina drží jako víra horalů v sama sebe. Musí to tak být. Nikdo jiný ti tady nahoře už totiž nepomůže, nikdo tu není.  
Obrysy domu tuším, za okny problikává světélko svíčky. Děti propukají v neukočirovatelný jásot. Objímám Barušku. Slzy před dětmi skrýváme. Muž padne únavou, já ji naopak ani necítím. Pak jdeme společně ještě na terasu, jsou vidět některé hvězdy. Tři jsou andělé strážní našich dětí. Společně jim děkujeme, máváme jim a posíláme sílu téhle dokonalé party do dálky, dolů do údolí směrem k moři, kde pod přísným dohledem usíná i Meruňkový princ. 
Muž slíbil, že brzo dostane domů i jeho. Ano, možná ti to přijde na palici, ale my nejsme ti od vedle. Jen ten, komu v srdci plápolá alespoň jeden plamínek dokonalého šílenství, nekonečné lásky, tomu to dojde :-) Spojit rodinu. 

Další den prší. Se sněhem. Přijdou čtyři záchranáři, pozveme je na bramboračku a víno, ohřejí se a usuší, mají nás tu za blázny. Pak jeden poví, že je dost důležitý v jejich organizaci, kápo z města, a aby mu muž řekl, co potřebujeme, že to zařídí. Pan P. na něj kouká a pak hlesne s únavou v hlase, že nic. Že ti tam dole potřebují o moc víc. On na pana P. kouká, kroutí hlavou a povídá, vždycky každý využije možnosti, kterou umím nabídnout, musíš mít koule, abys to odmítnul. Muž se usměje a otevře další láhev červeného. 
Celý den pak hází lopatou, odklízí kameny a bláto a navečer jdeme nad kaňon, kde jsou závaly na 4 metry výšky kouknout na obří bagr, jak se tím snaží prokousat. V jeden moment bagrista zatroubí, ukáže na nás, ačkoli jsme tam sami, a udělá gesto, jakože špatně. Myslíme, že mu stojíme v cestě, ale jsme na 30 metrů daleko… On vypne motor, vyleze z kabinky, bojím se, že nám vynadá, on ale opět zakroutí hlavou a zeptá se zoufale, hele, kde je ta silnice, kudy sakra vede, co je běžný kopec, kde mám bagrovat. 
Večer jsme na chvilku chytnuli signál přes českou simku. Post o té katastrofě sdílelo na FB kempu na čtyři a půl tisíce lidí, vidělo skorem 400 tisíc… Snad někdo přijede pomáhat, říkáme si. Další noc ve tmě. V jednom autě nám dochází definitivně benzín, používáme ho jako nabíječku na telefon a vysílačku. Máme ještě jednu nádrž na druhém a taky centrálu. Tu si šetříme. Dovoláme se do nemocnice, je to jediný telefonát, který se podaří - Max Teo už není napojený na kyslík a zlepšuje se! Opět si říkáme, jestli syn není kouzelný, snad i zařídil, abychom věděli, že je mu lépe a jiné telefonáty nepotřebujeme… 
Jedno je tu dost divné. Nikde ani jeden dobrovolník odjinud. Nikde armáda a její technika. 

Další den. Prší. Opět. Jdeme makat s tátou, ať v tom není sám. Z regionální silnice, která vede Malgou na passo Fedaia odstraňujeme klacky a balvany. Děti podle velikosti, Baruška a já ručně, či na střídačku s lopatou. Na čistý asfalt silnice pak děti malují obrázky křídami. Hlavně sluníčka. Cedí dost. Křídy voda hned rozmočí, ale radost indiánek to nezakalí. Ani déšť. Potkáme 3 hasiče, co vyšli nahoru z vesnice, a pak opět nikdo. V dálce slyšíme buldozery, pan P. nelení, skočí do auta, odveze nás domů a pak se vrátí na silnici a jede… na Sottogudu. Potká bagr ze včera. A pak projede až dolů. Koridor je nebezpečný, mnoho vody a kamenů, bláta a… jistě cesta pro veřejnost nevhodná, ale existuje! 
Už nejsme odříznutí od světa! Děkujeme!!! Muž dojede mrtvolnou krajinou – ta zkáza se nedá jinak nazvat, do městečka Caprile natankovat. Jen tak tak. Stop. Benzín nedám, povídá pumpař. Je ho nedostatek a smím dát jen záchranným složkám. Ani 15 litrů benzínu? Ne. Konec. Autem už se dá vrátit jen pár kilometrů. Odstavené v údolí bude čekat na lepší časy… 

Další noc. Musíme nastartovat centrálu. Pouhých 20 litrů. Bohužel jsme se natankovat železné zásoby na zimu teprve chystali, tohle by nikoho nenapadlo. Zítra to bude týden, co se Max narodil. Co večer mu chodíme na terasu mávat přes hvězdičky, měsíček nebo jen mráčky. Voláme do dálky láskou a lásku mu posíláme. I dnes. Je to týden, co začalo pršet a týden, co náš syn přišel na svět. Dodnes jsem ho nemohla pohladit, obejmout, nakojit. Netušila jsem, že to mohou být taková muka… 

Další den. Obětí je nemálo, krajina trpí. Voláme do nemocnice a naprostá bomba, Max Teo může domů! Pro nás je to ale cesta na půl dne, už to nedáme, až zítra. A tak se také stalo. Mám doma syna. A dvě dcerky. Jsem matka a žena muže, který splnil slib. Nemusím už být nikým jiným. 
Navečer došla voda. A benzín v centrále. Začínáme se zvykat. Plánuju, že postavíme venku pec na chleba. Večer se vše k dobru obrátí. Už jsme tomu přestávali věřit. Jedeme se stovkou „plzniček“ poděkovat na stanici záchranářům ze Soccorsa Alpina. Max Teo se stává jejich nejmladším členem, je mu devět. Devět dnů. 
………………………………..
Všem vám děkuju za zprávy, dotazy a zájem, za nabídky pomoci. Nešlo reagovat, ale teď už i na FB něco dáváme – a tak víte, že my s poděkováním pomoc odmítáme, ale pokud chcete a můžete, dejte pomoc jim, chlapům z místní Horské služby jménem Soccorso Alpino. Jak na to? Stačí mi napsat :-) poradím.  

FOTOGALERIE NÁS VŠECH, CO V TOM HRAJEME...