Píšeme si své vlastní příběhy do vody
Zveřejněno 11.12.2016
V betonově mrtvolné šedi velkoměsta, kde lidé sviští nahoru a dolů s hlavami sklopenými, uzavřeni pod kuratelou všeprostupující mediokracie s jejími lepkavými prsty… a s vnuceným pocitem, že pokud zpomalí, zemřou. V tekoucích davech bez úsměvů, ač obstoupeni vlastním druhem, tak neteční, zahloubaní do zamlžených obrazů s obrysy těkavými, a s jedním velkým přáním, které zůstává rok za rokem, roky dlouhé… nenaplněno.
Jak asi působí na betonu popsaném plakát na knihu, kterou autorka uvádí citátem: Nepřestávej snít, jen ten, kdo sní, se naučí létat…
Jsme odrazem míst, kde žijeme, zrcadlem lidí, které potkáváme, jsme jako vzduch, který dýcháme… Naše bolest a prázdno - jednou v srdci, jindy v duši - je produktem tolik žádoucího, tolik vzývaného a sterilního rozumu, který vytěsňuje dokonale… sny. Je dílem nocí, kdy únavou z honu za lepším zítřkem padáme hubou na polštář… prosti odvahy si přát. Cokoli přát.
Koho z nás, co po kolena v marasmu úlisné apatie, koho z toho nenapadlo odejít? Definitivně.
A jít! Jít snít.
#Příběhpsanýdovody
#438 fotografií / 1180g. / 319 stránek
Komentáře
Zatím zde nejsou žádné komentáře. Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit