Stovky let tu sedávali a koukali do budoucnosti. Čas letěl a sny odlétaly s ním. Mnohé jistě splněné, jiné zaparkované v oblacích na příště, zakopané v hlušině každodenní dřiny a rutiny, či v zákopech válek. Jen kolik velkých válek a lokálních střetů přešlo tímto krajem od středověku. Sedávali tu lidé velcí, jejichž jména znějí generacemi a píší o nich v encyklopediích, prošly tudy staletími tisíce prostých, zapomenutých, jejichž jména byla zapsána do vody. 

Včera večer jsem úplně omylem zapnula televizi, kterou má muž v pracovně. Vlastně ji nezapínáme nejen z nedostatku času, z nepotřebnosti, ale především pak z celoživotního přesvědčení o její zbytečnosti. Nikdy jsme ji ani neměli, ale zdědili jsme ji na zámku. Měl tam naladěný kanál ART a… chytlo mne to. Dokument o Václavu Talichovi. Vydrželi jsme do konce a potichu. 

Jak velké lidi naše země nosila. Jak slavně, hrdě a čistě nesli české jméno do světa! Jak krásnou, dlouhou a plodnou cestu ušel velikán české i světové hudby. Na konci dokumentu jeho britský kolega říká, že dirigent musí být absolutně až nehezky sebevědomá kreatura, ale souběžně též musí umět prokázat pokoru v její nejdokonalejší formě - kdy skladatele, kterého studují a jehož dílo pro koncert připravují, vnímají a považují za umělce většího, než jsou oni samotní. Sebevědomí a pokora. To přeci my už neumíme, to neumí téměř nikdo. Zdravé sebevědomí a čistá pokora, to je hodnota, štít i podpis, ale kdo dnes ví, jak s obojím naložit?! Ba co hůř, kde se to uvnitř našich Já nachází… už ani netušíme. 

Pak jsem se vrátila o patro výše, sedla si ještě na chvilku a koukala skrze jednotlivé komnaty zámku dál do budoucnosti.   

Ano, dnes tady sedím i já, přede mnou masivní dvoukřídlé dveře otevřené, sto kroků komnatami historie, a ty stovky let cítím všude okolo. Ve stejný čas mi od pařížské návrhářky přivezli designový kousek, na který jsem se moc těšila. Prosté linie, jednoduchost a barva moderního světa. Naprosto to sem na zámek nepatří a přesto, sedí to tu jako prdel na hrnci.

Muži jsem tu žlutou krásku zapřela, nevěděla jsem, jak by reagoval. Ale musel pomoci kurýrovi s parádou schody do druhého patra, a taky namontovat nožičky. Pozorovala jsem s jistým napětím, co to s ním udělá. Ne schody, ale ta žlutá... Však trochu s obavou, ale slíbil mi, že královskou komnatu, stometrový apartmán, který bude součástí naší nabídky na „romantické svatby s dokonalém soukromí“, mohu zařídit a vybavit dle vlastního gusta. Nakonec se usmíval pod vousy a už vím, už je to jasný, tohle komorní přenocování zámecké, nabízené nejen pro novomanžele, bude perla :-)