Můj muž byl před třiceti lety obytným autem, ano, tehdy už auta opravdu jezdila, na výletě v Dolomitech. Našel tam kouzelný kemp. Na konci cesty pod nejvyšší horou. Ráj. Když jsme se poznali, vzal mě tam. Sem. A pak ještě mnohokráte. I během expedic jsme sem zavítali, pro náš obří karavan to sice byl náročný výjezd i vjezd, ale já byla vždy moc ráda. Místo jsme si zamilovali. Dokonale. A pokaždé jsme utrousili… je, tady by se to žilo / tady by se nám líbilo / kdyby to tak chtěli prodat. Kdosi nás poslouchal a koncem roku 2016 padla nabídka, která nešla odmítnout.

Ještě se sice dlouho vyjednávalo, pozice byly dost zakopané, ale nakonec po mnoha návštěvách místa a ještě více vypitého prosecca jsme se domluvili. Samolepky na Camino de Santiago šly do šuplíku, naložili jsme dodávku (a pak ještě několikrát) a odjeli směr jih. Do hor. Byl duben. Všude ležel sníh, denně chumelilo a já se cítila šťastná jako blecha. Máme kus Dolomit, dřevěný dům a kemp, za kterým už je jen divočina. Nehraná, nefalšovaná. Když vysvitlo slunko, začaly padat laviny, přiletěl první ptáček a E-liška proběhla říčkou oddělující kemp od Hory… jen tak v pohorkách. Z radosti.

Napíšu ti sem, proč jsme odešli. Třeba to pochopíš lépe, mnozí jen kulí oči a kroutí hlavou. Ale když tu staří chtějí, aby jim muž vysvětlil, proč jsme tu, líbí se mi je pozorovat. Pak ho poklepou po ramenou a rozsvítí se jim oči. Tak je to správně, chlapče, většinou dodávají.

Proč? Děti!

Je to jeden z důvodů, proč odjíždím. Jistě, neopakovatelná pracovní výzva, láska k vysokým horám, chuť špagetám ukázat, zač je toho loket :-), také výhodná koupě tam, i touha žít stále dále od lidí, co víc než své posrané životy musí donekonečna řešit životy druhých… Je to sakra šance na další miliardu kroků po cestě dokonale vlastní - vlastně je to stále intenzivnější bytostná nezbytnost svobody ve všem, čím jeden prochází dnem, nocí, celým životem. Ano, pro mě a mého muže. Není nám už dvacet ani třicet, jiní zůstávají za pecí, kroutí hlavou a ťukají si na čelo. My zvedneme zadky na stará kolena, pravda, ani jeden v líném poklidu moc minulé roky nebyl, a nehledě na škarohlídy, přizdisráče a bačkory, co chtějí i nás, ale i vás pomalu a jistě roztavit do unifikované a ovladatelné… hmoty šedivé, beztvaré a rezignované… my prostě vyrážíme. Další sen. Život.

Ale především je to cesta pro naše dcery. Aby jejich životy nebyly jako ty naše ještě nedávno! Lineární. Systémem lajnované. Máme v sobě nevykořenitelnou představu, že si Ronja i E-liška zaslouží žít jinak… Divoce, ale v respektu. Nesklánět se, ale poklonit, kde tradiční výchova káže. Svobodně, ale v odpovědnosti. Bít se, kde nebojovat znamená zemřít.

Od jejich narození hledáme časoprostor, kde by jim nikdo, nikdo a nikdo nešlapal po jejich křehkých snech! Protože jen ten, kdo sní, se naučí létat!