A dědečkové také. Chybí nám. To víte. Píšu o tom osm let. Tady na webu, v knížkách, dokonce jsem měla inzerát na babičku :-) Ne, naše děti babičku s dědečkem nemají. Teoreticky ano, ale prakticky ne. Zavržení, kterého se mi dostalo od rodičů poté, co jsem se odstěhovala s mužem na samotu v Pohoří na Šumavě a začala ve vaťáku a v galoších s marmeládami obrážet trhy, dopadlo i na naše děti. Je tomu už osm let.  

Stydím se. Není to moje rozhodnutí, není to moje vůle, a měnila bych ze dne na den. Děti lásku a pohlazení babiček potřebují, laskavost a moudrost dědečků též! 

Moc si vážím toho, že jsme první E-lišky roky měli alespoň babičky adoptované. I jim jsem tu věnovala nemálo, a všechny najdete v první moji knize zvěčněné. Iva z Moravy, Maria ze Sicílie a Ivanka z Jižních Čech. Co bych dala za… asi takovýto moment: kdosi zaťuká na dveře a v nich se po otevření objeví… jedna z oněch babiček. Ale čas běží všem a všichni máme své životy. Dodnes jim ale děkuji a za ty chvilky jsem vděčná. 

Občas se v textech vracím k dopisům, které mi posíláte, a odpovědi dávám přímo sem. Dnes musím násobně. Možná totiž můj nedávný článek o výchově dětí mimo systém nebyl některými čtenáři pochopen na stopro. Jedna přítelkyně mi to i napsala. Může to být chybou na obou stranách, proto zkusím tu moji možnou hned napravit: 

Psala jsem, že mladé rodiny často využívají možnost odložit děti na víkendy k babičkám, aby… byl čas na domácnost, vlastní koníčky a zájmy, nebo jen, jak je patrné z anonymizovaného průzkumu na toto téma, který před lety proběhl v médiích, aby si jen mamka oddechla od dětí. Ano, oddechla. Za tou větou si stojím, to je vidět všude okolo nás, a ač si to budou někteří sami v sobě vymlouvat, že oni to tak nemají, prostě… se to děje. Ne všude, ne všem, ale děje a ve velkém! 

Upřesňuji, pokud je cesta vnoučků k babičkám postavená na faktu, touze a vůli se vidět, být spolu a zažít jiné vazby, pak super. Pokud je to čistě z hlediska zlepšení (nejen) časového managementu rodičů, pak super… NE! A proč? Protože! Sakra! Jsme spolu čím dál tím méně! Rodiny pospolu jako rodiny vlastně ani moc nežijí! Bohužel jsou jiné „entity“, kde jsou členové jedné rodiny téměř častěji, než spolu. Vždy se najde nějaké to Proč je nutné být tam nebo tam, a ne doma. Rodiče děti ráno odvedou do jeslí, školky, nebo do školy, děti potkají odpoledne či po návratu večerním z mnoha jejich kroužků a družin, zahlédnou je, jak si dělají úkol, dají jim večeři, ale málokdy sedí rodina u této spolu… a pošlou je spát. O zbytek času je okrádá televize, nebo telefon či počítač. Kdo s kým doma intenzivně mluví? O víkendu pak… děti, hybaj třeba k té babičce, bo rodiče mají koníčky též, také semináře, školení, týmově scelovací akcičky na horách, chlastačky s kámošema, šoping s kámoškama… atd. Je to moderní svět, je to dnes normál, standard, ale dobře to prostě není. Divná budu asi já. 

Mezigenerační vazby tím, pokud vůbec, vznikají jen těžko, jsou křehké a chybí jim základní rozměr – mezičlánek. Rodiče oněch dětí, tedy děti oněch babiček a dědečků uprostřed. Je notoricky známo, že jsou na tom bídně vztahy uvnitř základní rodiny, popsány byly tisíce stran studií a novinových článků o nerespektu a neúctě mezi dětmi a rodiči – jak pak chceme, aby to bylo přes generaci lepší, když onu generaci mnohdy máme jen jako levný bejbydohled a pokladničku? Opět opakuji, jistě to tak není všude, jistě jsou rodiny s pevnými a krásnými vazbami a takovým tleskám. 

Vím, že je to téměř nemožné, že moje ideály mají daleko k praxi, ale jak mi jedna ze zmiňovaných „půjčených babiček“ raného Eli dětství napsala: „děti prarodiče potřebují“. To je pravda pravdoucí. Nešťastná nepřítomnost zajímajících se prarodičů při výchově (zdárné a rozumné) vnoučků, patří spolu s moderním pohledem na tzv. dobrovolné singl rodiče, či rodiče stejného pohlaví  k tomu, co tradiční rodinu, tradiční rodinné vztahy a vazby, společnost tak, jak nás po staletí formovala a formátovala… posílá do kopru.  Rodinu ale ničí i další faktory, které nebudeme dnes blíže otevírat, jen povytáhnu některé: nehorázná propagace děsivosti jménem střídavka, nucení žen do kariéry na úkor mateřství, degradace manželských svazků... atd., atp. 

Podle rozsáhlého výzkumu (Oxford 2014) víme, že „ty děti, které mají blízký vztah se svými prarodiči, mají méně psychických problémů i problémů s chováním a lépe se vypořádávají s traumatickými životními zkušenostmi, jako je například rozvod rodičů nebo šikana ve škole“. Podtrhuji! A další výzkum (Belgie 2018) ukazuje, že „děti s blízkým vztahem k prarodičům se méně vymezují vůči svým rodičům a nemají proti starším generacím negativní předsudky“. Podtrhuji celým dnešním článkem! 

Máš pravdu, babičko naše jihočeská kdysi, sociální kontakty k jiné generaci, vazby, respekt, láska, to vše děti od babiček potřebují a musí se učit, to vše též potřebují babičky, aby… no však víme obě. Mimo jiné, zlatá vnoučata jsou vynikající prevencí proti depresi či prodlužují prarodičům život :-)

Samozřejmě, pokud neskočíme z extrému do extrému, kdy na jedné straně prarodiče se o vnoučata nezajímají, nebo naopak, na straně druhé, prarodiče si až moc přejí vnoučata dovychovávat leckdy jinak, než rodiče… 

Jsou to křehké vztahy, není universální příklad, ale jsou historicky a kulturně dané vzorce, podle kterých by to mělo šlapat. A nešlape. Anebo šlape, ale jen v minimu rodin. Kolik jich znám okolo sebe? Rozhodně a bohužel více těch, kde mnou popsané, ale Tebou v dopisu též, nefunguje.

Skoro závěrem už jen dovětek, už jen zmínka o tom, o čem v citovaném článku nepíšu: fakt nepíšu o „negativech“ při zdravém vztahu dětí a prarodičů! To nikdo v mém textu samozřejmě nenajde, oči stačí mít otevřené a mysl též. Píšu jen a pouze o negativu jménem „systematické odkládání dětí“ do kroužků, k chůvám, k prarodičům či do prodloužených družin jen proto, aby rodiče, kteří na děti už tak čas nemají, neměli další. Rodičovství je sakra závazek na plný úvazek!  

Dejte mi, prosím, dejte mi pro moje děti dobrou babičku a šikovného dědečka, garantuji 100% lásku a respekt ze strany tří prcků :-) a můj neskonalý obdiv. 

Teď si vzpomínám, E-lišky první a poslední „velkofilm“ či „tv seriál“, byl již před pár lety a je jím dodnes: Babička (1971, 163 minut, 2 díly). Miluje tuhle babičku, miluje snad každého herce tam a vždy v oněch závěrečných minutách pláče. Všichni by si ho měli jednou ročně pustit (bez popkornu, přepínání na fotbal a netrpělivosti)… jako pomocnou ruku i terapii.