Ač jsem nikdy nevěřila, že to budu muset kdy napsat, že se do takové situace dostanu, život nás před tu zkoušku postavil. Když jsme pomáhali druhým s tím či tamtím, a litovali rodin po požárech či povodních, říkajíce, tohle nás potkat přeci nemůže… netušili jsme, jak blízko tomu jsme. Dnes jdu požádat o pomoc. Bože můj. Jak se to jmenuje moje druhá knížka? 

Pozdravy z jižních Čech celé naší komunitě. Vrátili jsme se včera v noci po týdnu na závodech v Dolomitech do Čech. Eli vyhrála vše, co se dalo, Mia se přidala a Maxík poslední závod též zlatý. Ale o tom jindy. Víte, žili jsme doposud na Třeboňsku na samotě u Majdaleny, na břehu Lužnice. Domů jsme se včera už ale nedostali. Vše zaplavené říční vodou říznutou vyplavenými odpady i septikem, kontaminovanou výkaly a hnojem z pastvin okolo domu… Takže nařízená evakuace, dům pod vodou, plovoucí mrazáky, pračka, postele i milovaná sedačka, všechny boty i oblečení, knížky i učení, práce… i minulost. Druhé auto též, také kola, oblíbený nářezák, dokumenty i archivy, plyšáci i… celý náš svět, celý jejich dětský svět. Asi nám, rodiče a tři malé děti, které poměrně dobře tudy znáte, zůstalo jen to, co jsme měli sebou na závodech. Zbytek je utopený domov. Dnes jsme v evakuačním zařízení u Třeboně, koukáme na déšť a budoucnost se jeví tak nějak na vodě… 

Co bude dál, to opravdu nevíme. V podstatě postrádáme úplně vše, co jsme si jako dospěláci za desítky let pořídili, uschovali, ochraňovali, vše, co Elišce, Mie a Maxovi dělalo náš životní prostor bezpečným, známým a klidným domovem.   

Bude nám asi chvilku trvat, než si najdeme alespoň nějaké provizorní ubytování, v evakuačním můžeme být jen omezenou dobu.

Prvně prosíme… neobjednávejte, nemáme totiž ani co prodávat. Odplaval i náš marmeládový e-konzum. Jak dlouho to bude trvat, to si netroufnu tvrdit. Až teď mi došlo, že nám uplavala celá živnost…, zdroj příjmů.  

Poté, co nám dolomitský svět smetl uragán Vaia, a zámecký hotel zavřel Covid, je tohle třetí darda během pěti let. Zdá se, že mi dochází motivační hesla, kterých jsem nacpala do knížek poměrně dost. Nebo jim přestávám věřit… Třeba místně příslušné je to o tom, že je zapotřebí nepřestávat jít kupředu, ačkoli se jeden momentálně nachází na dně temného a nekonečného Údolí sraček. 
  
Z evakuáku zdraví Blanka a spol., t.č. bez vlastní střechy nad hlavou a všeho ostatního, co k tomu patří… 

A teď jdu lámat chleba. Žádáme o pomoc. Tohle prostě samotní nezvládneme.

Lidé nám nabízí věci, byla tu charita, ale my… je nemáme ani kam dát, ani nevíme, co budeme jednou potřebovat. Nyní musíme pořídit nově vše základní, včetně oblečení a bot prckům a poskládat prostředky na nové bydlení a auto. To je nejhorší. S tím se prostě nepočítalo… Jedno putuje do ekolikvidace, stejně jako vybavení bytu, druhé se poroučelo. Ano, pojištění proti povodním jsme neměli, můžete i dodat, že blbost naše. Ano, budete mít i pravdu. Jen situaci to nepomůže.
  
Prosím tedy, kdo můžete, kdo dokážete… 
Náš účet je u Airbank: 1211355068/3030
Použít můžete i QR kód a doplnit ho dle libovůle. 

Co za to nabízíme? Upřímně? Asi jen poděkování, srdíčko v odpovědi, vděčnost. A pokračování příběhu o životě na hraně dokonalého šílenství :-) Nemáme teď co dát „bártrem“ :-(

Vaše Blanka

A jak to nesou děti? Mia a Max jsou zaražení. Mia k tomu nemocná. Ale oba OK. Eli to odskákala nejvíc. Většinu dne mlčí, nebo pláče. Včera i v noci. Ne, netrénujeme. Ano, učíme se, ale asi to nemá moc velké dopady. Kdy se vrátíme do normálu? Zvláštní a špatně uchopitelná situace, poprvé v životě je nějaká věc naprosto mimo naši moc. Ty vole to fakt nechceš...