Bod zlomu.

Je to dva týdny, co jsme se o půlnoci nastěhovali do evakuáku. Nedobrovolně. Zmateni. Ptáte se na zoufalství? Tak trochu. Z obrovského domu na samotě uprostřed močálů… do mini evakuačního zařízení bez možnosti si uvařit nebo vyprat. Evakuační ubytování opouštíme po deseti dnech a děkujeme místní paní starostce, která se jako jediná politička aktivně zajímala, byla milá a velmi vstřícná.

Trochu, ale opravdu trošičku malinko ještě pomohla Charita, ale zásadní trable, jako bylo zajištění elektro centrály, cisterny s vodou, nebo odpadových kontejnerů, nebo úklidových a čisticích prostředků… nic. A ostatní hráči na trhu s pomocí? Stát? Neziskovky? Aktivisté? Povodňový koordinátor? Ti, co o nich dennodenně čtete v novinách? Či město, pod které naše bažina patří? Nikdo. Absolutně nikdo. 

Ne povodeň, ta nás „jen“ spláchla a utopila celý náš, a hlavně ten dětský svět, ale... Ale následujících deset dnů po neděli patnáctého, časový úsek prázdna a totálního chaosu, nezájmu a nepomoci, to byla ta pravá prda. Pár dní brečíš, pak opadne trochu voda a co ráno si navezeš kanystry s pitnou vodou na místo hrůzy, nazuješ broďáky, abys k domu vůbec došla… a začneš likvidovat. Postupně i čistíš, nechceš vyhazovat, umýváš… a nakonec 90% všeho vyhodit stejně musíš. Do večera denně stejná šichta, jen voda opadla. O to více vše začalo zapáchat. 

Zbavovat se milovaných věcí, vybavení, zařízení, celého našeho minulého MY. Najednou jsme pět lidí bez minulosti, mnoha dokladů, fotografií, uložených obrázků dětí, schovaných pokladů… K tomu můžem vařit jako trempíci na bombě, to se dětem líbí, pak si skočit do lesa na vécko, k tomu se bát v domě na cokoli sáhnout holou rukou, pak večer v evakuáku nakrmit děti... tak nějak, trošku školy a omdlít. Ale předtím ještě ta nejhorší představitelná šichta: škemrání o pomoc. 

Pojistka? 
Zátopová oblast, nemožno. 
Donio a podobní?
Koukali jsme, co je tam příběhů, malé i velké a… jistě jsou tam lidé zoufalejší, než my, třeba přišli o druhé, či o samotný dům, je dobře ten prostor nechat jim. My se spolehli na širokou komunitu lidí okolo nás - bohužel velcí a silní naše prosby vymazali z bucket listu.     
Dávka mimořádné okamžité pomoci od ÚP?
Stačil první kontakt s pracovištěm… a tolik byrokracie, že jsme raději požádali, ať na nás zapomenou nadobro :-( 

Dva týdny po. Co dodat. Ach ano, zoufalství na plný koule. Zkušenost je nepřenositelná. 

V baráku nemáme stále ani vodu, odpadové kontejnery nás opustily a my zíráme na zahnívající dřevěné obklady, plesnivé stěny a máme totální prázdno. V místnostech i v duši. Tohle byl náš domov. Opouštíme ho s několika krabicemi a plačky.  Sem se už nikdy nevrátíme. Ani omylem.  
 
Restart. Nový život. 

Musím děkovat jednotlivcům, přišlo několik nabídek na ubytování, ozvali jste se na naši sbírku, volali, psali… někdo za námi přijel. Smekáme. Já nestíhám ani děkovat jednotlivě, prosím, přijměte naše velké díky takto. Není o nic menší, upřímnější, silnější, jen je z dálky. DĚKUJI. Bez vás bychom byli v podstatně horší situaci. Dětem přišlo několik tašek oblečení, a prý jsou ještě nějaké na cestě, to je úžasné. Jste borci, jak říká Eliška. 

Jasně, chápu, každý chce znát čísla. Tak prosím, poptali jsme na 1200 jednotlivců, firem, kamarádů, přátel, klientů, lidí, které známe dobře i málo, také nejednoho cizího. Zpětná vazba z toho čísla přišla… v objemu jednotek procent. Smekáme před každým jedním! Janou, Karlem, Hankou i Jitkou, prostě, vy jste naše hvězdy. Svítíte nám na cestu. 

Jen malé upřesnění, pokud jste nám psali, že upřednostníte podporu via neziskový sektor, který ji bude distribuovat, pak i vám díky za podporu, ale k nám se nedostane. V našem regionu prý podle HZS Čr operuje pouze Charita. A o té jsme už psali. 

Včera jsme to dopočítali a povodeň nám vystavila temný účet mínus 1.9 milionu korun. Od auta po nábytek a kompletní vybavení bytu, zahradní a lesní drobná technika, veškerá elektronika domácí, spotřebiče, oblečení, boty, knihy, sportovní vybavení… a čert ví, co ještě. Nemluvím o škodách, které nelze vyčíslit, o tom, jak situace zasáhla děti, o utopených vzpomínkách… všech těch věcech na památku. Prostě jen spočtu ztrátu. Škody na domě nejdou za námi naštěstí. Ke škodám musím počítat nemožnost podnikat, však vidíte eshop prázdný a denně se nám tak ztráta zvyšuje. A ještě dlouho bude :-( 

Ze dne na den bum. Pád. Na to jsme opravdu žádný polštář neměli, zvláště když vše otáčíme směrem do sportovní realizace dětí. 
   
Nově máme bydliště napůl u kamarádů, napůl v karavanu. Kruh se uzavřel. Po dvou týdnech. Vrátili jsme se… ke kořenům :-) Obytné auto… Však Eli v obytce strávila kus života, Mia se do něj narodila a Max… nemiluje nic víc, než domov na kolech.

S naším starým DOMA jsme se po dvou týdnech vyklízení rozloučili, poslední na řadu šlo auto, které jsme museli odevzdat do ekologické likvidace. Právě si ho odvezli. 

To je asi naposledy, co jsme o záplavách na Třeboňsku, o našem Utopeném světě psali. Restart je bolestivější, než se původně zdál, ale Eliška začíná trénovat a my musíme a chceme jít dál. Díky za to, že jste u toho s námi. 

…………………….

A pokud by kdokoli chtěl a mohl, pokud se k někomu naše žádost nedostala, prosím, tady je oblíbený Restart QR kód (náš účet je u Airbank: 1211355068/3030) Děkujeme stále.   

Nu a pro ty, kteří čekají na restart marmeládový, máme super dobrou zprávu. Chystá se Utopený zajíc v pytli… objednáte dnes oblíbeného zajíce v pytli, 4 kousky á 160g. dle našeho výběru, dostanete nejen dobrý pocit na srdci (opak infarktu, který po povodních málem usedl na pana P.), ale také jednu marmeládu jako poděkování za popovodňovou resuscitaci našeho klanu a manufaktury navíc. Zajíc a něco navíc… bude vypuštěn v průběhu listopadu 2024. Teď je teprve začneme množit :-) A jak na věc? Tudy!