Když jsme si pořizovali pozemky pod Etnou, sad s citrusy, povídá muž, že bude jednodušší tu mít i ofiko zázemí, adresu, pojištění, doklady, lékaře, účet… atd. Zdálo se to jako dobrý nápad, realizace nebyla úplně bez problémů, ale vše jsme si splnili. Vtipné bylo, jak mnozí úředníci nemohli pochopit, proč to všechno chceme dobrovolně… zrovna na Sicílii.

Banku máme tu nejstarší na světě. Tu, co málem předloni zkrachovala. Ale je obří, vláda ji podržela a jede vesele dál. A jak… panečku :-(

Po mnoha letech, loni kdesi v Norsku, nám přestává fungovat kreditka původem z oné sicilské banky.  Někde jo, jinde ne. OK, se může stát.  Po pár dnech mrkneme do internetového bankovnictví, protože karta pořád nejde. Od banky žádná zpráva, mimo oblíbených „jsme borci, jsme historie, máme dobrý podmínky a přijďte k nám“. Peníze na účte jsou, a není jich nejméně, takže i povinné platby jsou v klidu. Ale neodchází. Klid je to v té špatné podobě. 

Muž se rozhodne všechny peníze převést do jiné naší banky na Apeninském poloostrově. Operaci nelze dokončit. Trvá to dny, než se dovolá na infolinku. Prý nám posílali dopis. Prý nové podmínky. A protože jsem tam disponent, a jsem cizinka, musím přijet podepsat nějaké zbastarděné eurounijní nařízení o tom a tom. Do té doby bude účet blokován. Nepomáhá rozčilování, nic. 

Muž věc svěří naší asistentce v Itálii, ta se do věci opře zhurta. Emailem nic nevyřešíme, přes internetové bankovnictví též ne a přes jinou pobočku někde na severu, podle místa bydliště muže… též ne. Konzultantka píše stížnost do centrály. Nikdy nikdo neodpověděl. Muž píše též. Bez reakce. 

Budeme muset na Sicílii. 

Ale čas běží, práce nad hlavu s oživením Zalužan, pak svátky, pak to a pak tamto. Občas voláme a píšeme do banky. Nikdo se s námi nebaví. Nemáme podepsaný onen souhlas. Peníze jsou… čert ví kde. 

Po pěti měsících bez přístupu k prostředkům, které už ani nemohou složit k plnění našich smluv, a začínají nám trable, do sicilské pobočky oné nejstarší a nejhonosnější banky světa nastoupí nová manažerka. A muž se jí náááhodou dovolá. Můžete dorazit, prý na místě vše vyřešíme. Tak se jede. Čtyři tisíce kilometrů.  

Schůzka je na 15h. Jak má pan P. zvykem, jsme v místě po dvou dnech cesty s předstihem 15 minut. Vcházíme do banky. Jejda, jste tu, no príma, na kolik dnů? To se ptá ona žena. No na hodinu, odsekne muž a už je nabroušen - podepíšeme papíry a tradá, dodá, však tu máme i jiné povinnosti, třeba sklidit ovoce. No ale to se nestihne, my za chvilku zavíráme, máme novou otvírací dobu od dnešního dne. Muž si sedne a povídá, tak se dejme do práce, já nikam nejdu. 

Úřednice začne kopírovat dokumenty, předkládat papíry a najednou povídá, aha, ten váš účet už je docela zrušený. Musíme založit nový. A to bude… opět proces. Je to vždy proces. Máme jich v Itálii několik těch účtů, a vždy je to porod. Absurdní porod. České banky jsou 1 000 000x lepší, rychlejší, vstřícnější a levnější. A fungují, nemůžeme si stěžovat na jednu! 

Muž se vyděsí, přeptá se, co smlouvy na účet navázané, ano příkazy zanikly. Co to a co tamto? Vše zaniklo. Ale prý do dvou dnů bude nový účet aktivní. Stačí podepsat další tunu a kilometr papírů. Já už nemohu, je mi z toho na zvracení a jdu se projít. Jo a peníze prý u nich máme bezpečně uložené a objeví se potom na tom novém účtu. To víte, paní, řekne ta paní, měli jste včas podepsat souhlas se zpracováním osobních údajů. Vyběhnu ven, jinak bych pozvracela bankéřku. 

Kvůli tomu nám blokujete všechny peníze? Děkujeme! 

No a ještě jste měla podepsat nové prohlášení o zamezení dvojího zdanění, dodá, když se snažím projít bezpečnostním turniketem proti vnášení zbraní. 

Muž vše podepíše, přijde za mnou na pláž a povídá, pojď, jdeme na dobrou rybu… Slíbili mi, přidává info, že do dvou dnů bude vše v jejich pobočce u Benátek, kam už je to ze Zalužan jen 900km, a mám si tam příští týden zajet „dopodepsat“ potřebné. Na Sicílii jsme tedy nakonec přijeli udělat pár kopií dokladů (mají je ale už několik let) a podepsat tunu kolonek na dotykové obrazovce. 

Brečela bych, ale je mi tady na té pláži tak dobře. Za zády mám Etnu, před nohami Messinský záliv, tady se narodila naše Mia Ronja. Tady jsem byla pár hodin před porodem a první kroky vedly opět sem. 

Uběhl měsíc. Nikdo nám nevolal, jak slíbeno. Ani ze Sicílie, ani z Benátek. Voláme my. Muž vytočil číslo na bankéřku za ten měsíc cca. 400x. Nikdo nikdy nezvedl telefon a na emaily neodpověděl. Už s tím máme trable. Peníze jsou blokovány přes půl roku. Požádáme o pomoc ambasádu, rozhodnuto.  

Včera překvapivě dorazil emai. Bez omluvy, bez vysvětlení, co to mělo opět celý měsíc znamenat. Prý můžeme dojet do Belluna znovuzaložit účet?!? Pak se požádá o karty, budou za nějaký týden, pak se může navázat na vypovězené smlouvy, které potřebujeme funkční. Jistě uběhne další měsíc. 

Jeden by i jel, ale… lokalita je v červené zóně, měla by nás momentálně brzdit i tato občanská odpovědnost, zbytečně neriskovat další import toho viru do Čech. Navíc do domu, kde tři miniděti a muž se zdravím už tak dost problematickým. Ani karanténa není to, co bychom potřebovali vložit do našeho kalendáře :-(

Představte si, že tam leží jediné vaše peníze třeba, že vám bez nich může zbankrotovat firma, nebo tak. Príma. A pak se Íčka diví, že je banka stále nad propastí, že celý stát nefunguje, že se jedná o jednu z nejhorších ekonomik unie… atd. 

Ptáte se dobře, pokud se ptáte, zda takovou banku potřebujeme. Případně, proč nám ony prostředky nepošlou na jiný účet? Ostatní banky v Itálii nejsou o moc lepší. A pokud v Itálii žijete, máte tam podnikání a rodina bydliště, různé smlouvy, pojištění, zaměstnance, platíte tam daně, telefony… atd., musíte mít logicky jejich účet. A s penězi do znovuzaložení účtu (kdo ví, jak je tam nyní ofiko drží) pohybovat nelze… 

Potřebovala jsem si postěžovat. Sorry :-)