Nekecám, stalo se to zase. Ale popořádku… Jednou na mě v Pohoří na Šumavě přede dveřmi a ve špatném počasí čekal… anděl. Nedočkal se, já zrovínka byla hluboko v Africe, ale Baruška mi poslala jeho fotky. Jo, tihle andělé jdou vyfotit! Hlídal mi dům. Dárek od jednoho z vás :-)

Pak mi nějaký pán přinesl skleněné srdce na dlani. Rudé jako západ slunce nad naší slatí pod kostelem, hřející v ruce jako dlaň toho, kdo vás miluje. Opět jsem nebyla doma, ale nakonec se dočkalo! Projelo se mnou kus expedice a nejspíše pojede na další :-), asi nosí štěstí, se mi zdá.

Dnes jsem přijela po mnoha měsících domů… ani si nepamatuji, kdy to bylo naposledy. Věčné cestování, celá zima na Sicílii na sklizni našich plantáží, poté světová výstava Expo, také práce v kavárně na Šumavě, prostě po roce na expedici se ne a ne zastavit. Ač i pro mě 100x platí, že "cestička k domovu krásně se vine, neznám já krásnější nad všecky jiné", letos jsem ji zanedbala, málo prošlapala, nechala zarůst… To nejen obrazně, trávu máme na metr výšky. Přiznávám, že se mi chtělo chvilku plakat. A nebylo to tou džunglí nesekanou.

E-liška už velmi dobře vnímá svět okolo sebe a poprvé viděla svůj netknutý pokojíček, postýlku, kde nespala než několik málo nocí před dvěma lety. Koukala nevěřícně… Bylo to krapet smutné shledání, na druhou stranu jsme se s mužem shodli, že jsme to takhle potřebovali…, že jsme sice viděli tisíce míst krásných i stovky vhodných k zakořenění, že jsme se chtěli pod nátlakem lidí zlých, závistivých a podlých odstěhovat daleko a daleko, ale že náš starý domek na šumavských slatích Novohradských hor je tím místem, které nám třem zůstává domovem.

Byla jsem na chvilku doma, a jsem zase na cestě… Ještě nepřišel čas na návrat. Můj dům teď ale hlídá nový Anděl strážný. Nevím, kdo ho přinesl, ale vím, že poděkování uslyší, on to ten anděl zařídí! Tedy, děkuju, dobrý člověče, děkuju za vzpomínku, návštěvu našeho zapomenutého koutu země a… za anděla!

………………………………….

Aby to nebylo úplně růžové, tak… sice jsme si koupili velké pozemky, na kterých ale pořád zůstávají stopy od těžké techniky, která na popud jednoho bohatého pána pomáhala odvážet z nich a přes ně (!) krásné obří kameny, na kterých jsem sedávala… nyní tedy ukradené. Sice jsme si koupili ty velké pozemky, vidíte je za stodolou, co před ní stojí Marmeládové Volvo, táhnou se nahoru k lesu; pak také na fotce vedle a na té velké pod, a zadlužili se čertu (doslovně), ale nenašli jsme zatím čas je osadit rybízovou plantáží, stádem ovcí a… Máme pořád mnoho plánů a jen dva páry rukou. Vlastně, od řezání dřeva předevčírem už musím počítat s třetím párem rukou maličkých, ale co den pracovitějších :-) Jo, a kdyby nám chtěl někdo doma posekat, umíme to ocenit!

………………………………….

Poslední dvě fotky: krásný den se mi pokusilo zkazit ultrašeredné a zbytečné parkoviště, které nám kraj před několika měsíci „za odměnu“ nechal zbudovat metr od pozemku s výhledem do naší kuchyně! Viděla jsem ho poprvé. Aby toho nebylo málo, kdosi se navíc rozhodl, že silnička od nás, ta jediná, si zaslouží několik kilometrů nového asfaltu. Hnus, přátelé! Ten starý, popraskaný, vyšisovaný… prostě stačil. Někde se rozpadal, jinde zarůstal, ale sloužil! Komu nový? Na samotu? Slepou silnici? Copak nejsou v kraji stovky a stovky kilometrů silnic, které si nový povrch zaslouží opravdu? My máme být až těmi posledními… Bohatí si tu cestičku k domovu (venkovskému sídlu) prostě představují jináč než my :-(