Jak to máme s „holkama a mašinama“ u nás pod Marmoladou? Sice tu neplandá cedulka Bikers always welcome, ale nestřílíme po nich. Většinou. Jezdí k nám pár hustejch týpků opakovaně, umí s mužem slušně popít, hrát si na jeleny, simulovat nedělní chvilky poezie, krotit Pandu v kombinézách místních včelařů a bavit celý El Morbin – no, že tomu popisku moc nerozumíte, je vlastně dobře – rozjetý monstrum po padesátce dělá prostě paseku :-), ale roztomilou. A těžko to popsat srozumitelnější formou. 

Pokud se klient chová s respektem, potká tu jen vstřícnost a respekt násobný.  A luxusní grappu co hrdlo ráčí. Prostě, jak se do lesa volá… Oni Franz, Roby a pan P. mají poměrně svérázný humor, ale srdce tuze dobré a široké dokonale, jako čepel poctivě kované širočiny! 

Nedávno řešený trable po nehodě slovenské motorky u Milána, loňská oprava téměř neopravitelného motodědečka, nebo předloňská návštěva dvou mladíků, popsaná na portálu motorkari.cz (viz foto), jsou docela slušnou pozvánkou do divokého kraje, doufám! Na holičkách nenecháme nikoho. Jen je to všechno trochu drsnější, vlastně sakra vostřejší a vopravdovější, než se jeví v kontextu návštěv běžného baru na rohu, kde se objímá hipster s lumbersexuálem :-)

PS: Muž vidí, co píšu, nakloní se a povídá, chci pozdravovat kamaráda magora s čírem, co mě přepadnul na benzínce s Budějkách, kudy sem náhodou nedávno projížděl s Franzem - z kufru mašiny vytáhnul ŘÍZKY, BOCHNÍK CHLEBA A SKLENICI OKUREK, a povídá, vole, tohle ti vezu k Marmoladě, pro toho tvýho malýho synka, tak ti to dám teď a pojedu rovnou k moři :-) Chci tomu borci vzkázat, dodává muž, že ho mám rád, ale že řízků bylo málo. Takže čekáme nálož. Nejen řízků, ale i dobrejch chlápků, co se stali kamarády našeho světa.   

................................... Kluci napsali: 

Dobrodružství v Dolomitech

Kolem sedmý jsme dojeli do prvního většího města Caprile, kde jsme si řekli, že už bychom mohli začít hledat ubytko. Tak jsme obešli pár penzionů a hotelů, ale všude plno. "Popojedem trochu mimo město, tam bude volnějc", říkáme si a zastavujeme u pár hotelů po cestě, opět bez úspěchu, navíc většina recepčních nás povzbudí větama typu "na dnešek tady v okolí už nic volnýho nebude", ale zatím nevíme proč.. Znovu poněkolikáté mrkneme na booking a airbnb, všechno obsazený, nebo drahý (8tis. za noc a víc). Nooo, takže co teď? "Zkusíme se vrátit do Caprile, tam přece musí něco bejt, je to velký město." Takže otočka a hledání dalších hotelů a penzionů. Samozřejmě všude plno. Tak si tak stojíme po osmý večer přímo v centru Caprile, padá na nás únava a my už vymýšlíme scénáře, kde to asi tak zapíchnem a jak přečkáme noc bez stanu a spacáků - předpověď hlásí 5 stupňů v noci. "Musíme zkusit nějaký další velký město, jedna paní recepční zmiňovala Canazei." Canazei ovšem bylo dalších 30km na východ. No nezbejvá nám nic jinýho - jedem. Po chvilce jízdy vidím nenápadnou značku "Camping", která ukazuje někam do lesa. Říkám Vojtovi, jestli to nezkusíme, třeba budou mít volný chatky, nebo tak něco. Vojta souhlasí a tak se vydáváme úzkou silničkou do kempu. Po příjezdu vidím na plotě italskou vlajku a vedle ní českou. Říkám si "dobrý, aspoň tu jsou nějaký češi, třeba nám budou ochotný nějak pomoct". Jdu na recepci (půl hodiny po zavíračce) a ptám se slečny, jestli mluví anglicky. Odpovídá že ano, a já podle přízvuku poznávám, že to není italka, ale nejspíše češka. Ptám se jí, jestli je češka a odpovídá, že ano. BINGO! Vylíčím jí naší situaci a dovídám se, proč je všechno plný - očividně je tu tento týden nějaký celostátní italský svátek a všechno v okolí je 14 dní dopředu zabookovaný, bohužel i tenhle kemp. Půjčují i stany a spacáky, ale všechno je pryč. Tak tam tak zoufale stojím, vyhasla ve mně poslední jiskra naděje. "Opravdu se nedá něco udělat?" ptám se. "Chvilku počkejte" slečna odpovídá a bere do ruky vsílačku: "Přijeli dva motorkáři bez stanu a spacáků a potřebujou někde přespat, dá se něco dělat?" a po chvilce se z vysílačky ozve "Chuligány neberem". Slečna se směje, já už se jen křečovitě snažím říct puse, že se má smát... nejde to. V tom přichází český majitel kempu, co mluvil do vysílačky a první co pronese je: "Tolik pí*ovin s sebou táhnete a nemáte stan a spacák?" Nezmůžu se na nic, má pravdu, pro příště už ale aspoň víme. Vysvětlim situaci i jemu, a on mi odpoví víceměně stejně jako slečna: "Stany i spacáky pučujem, ale dneska už je všechno pryč". Chvíli tam tak stojíme, já už total zoufalej, pak jen utrousí: "Tak chvíli počkej" a zmizí.

Vrátí se za pár minut a spustí: "Mám tady dvě nafukovací matrace a svý dva spacáky. Dáte si je před recepci na verandu, která je krytá, takže přes noc nezvlhnete. V restauraci dole, která zavírá za 10 minut, máte připravený dvě pizzy. A teď mi zmizte z očí." Zůstal jsem jen strnule stát a zmohl se jen na opakování "Ježiši marja děkujem moc." Takže jsme si trochu odlehčili a šli se vrhnout na naše pizzy, ke kterým nám byla naservírována Plzeň. Byli jsme v nebi. Pan majitel si k nám potom přisedl a začali jsme si povídat. Vyklubal se z něj motorkář, co už také projel kousek světa, jak na motorce, tak hlavně se svojí ženou ve velkém karavanu a teď společně provozují tenhhle kemp.

Po posilnění pizzou a vydechnutí, že nebudeme muset spát někde na divoko jsme si užili teplou sprchu a vrhli se do spacáků, abychom mohli zase brzo ráno vstát a vydat se vstříc italským průsmykům.