Ani už se mi o nich nechce referovat. O nedobrých zprávách. Jobovkách pandemických či na situaci okolo navázaných. Denně si přičítáme ztráty, rušíme plány, stojíme s pusou dokořán a jako mnozí jiní v sektoru turistického ruchu, a nejen v něm, padáme na dno s tím, že to pomyslné dno ještě ani není vidět. Kam až ten pád půjde? 

Probouzíte se s tím, že budete celý den řešit trable okolo uzavřeného provozu v Dolomitech, spát jdete s tím, že se vám bude zdát o následcích desítek zrušených rezervací ubytování a akcí na zámku, že v nově otevřeném obchůdku máte už pavučiny, a že to a tamto, a že na druhý den to nebude lepší. Ba naopak. Jistě máte mnozí podobné problémy. Kolik lidí už jim říká existenční… 

Těšíte se z drobností. Z posledních pár věcí, které fungují, nebo jsou cílem na konci dlouhé cesty. Cílem, který alespoň vidíte. Včera jsem si psala s kanceláří generálního komisaře pro Expo v Dubaji, které ke konci roku otevírá své brány. Řešila se naše PR prezentace a loučila jsem se s přáním, aby vše proběhlo, jak má. Že se těšíme! 

Náhoda tomu chtěla… (!) za hoďku, ani ne, přišel přípis z „místa činu“. Zvažuje se odložení či zkrácení Všeobecné světové výstavy! Podobně, jako se nejdříve začalo krizově plánovat okolo olympiády v Japonsku, až ji nakonec po pár dnech úplně odložili. Jistě, výstava světová, kam by část světa nemohla, postrádá smysl. Vystavovatelé nestihnou připravit pavilony, nebo ty postavené obsadit pro nouzové stavy, partneři budou v karanténách, novináři též, hosté nebudou moci přijet, však je to výstava především pro lidi… Někdo z důvodu, že budou ještě platit restrikce, druhý z důvodu, že se bude bát. Oboje chápu. 

Na tuto akci se chystáme dva roky. Intenzivně a s pýchou, poctivě a s projekcí vrcholu našeho podnikatelského světa.  

Nedávno jsem psala o odložení olympiády, že to není žádné trauma, nic se neděje, svět na sportu nestojí, je to zábava…, to samé jistě platí o výkladních skříních, jako je Expo. A o mnoha dalších zrušených akcích a projektech. Jsou důležitější věci na světě. A o moc smutnější - ekonomika na kolenou a lidské vztahy krouží okolo propasti rozvratu, společnost v některých zemích na hranici revoluce a vzpoury z bídy a hladu, bující násilí a eskalace kriminality, a desetitisíce ztracených životů.

Co bude dál? Jaké další škody si přičteme? Nebudou ty celospolečenské větší újmou, než samotná pandemie?