Potkáváme lidi, kteří se diví. Povytahují obočí. Někteří se nesměle zeptají, druzí by se zeptali rádi, ale nenajdou odvahu. Tu většinou najdou až… potom, za rohem. K odsudku, případně k úšklebkům typu:  „to teda fakt nechápu“. Přesto je v Čechách na domácí škole stále více dětí. 

Jak domácí škola (neplést s nevýchovou) rezonuje ve společnosti, je patrné z veřejně dostupných informací o rostoucím zájmu rodičů o tuto formu vzdělávání (zvláště po covidové školní uzávěře)… v kontrastu s těmi, kteří ještě dnes lamentují, jak těch pár měsíců nonstop přítomnosti dětí v rodinách a nemožnosti se stýkat s „jinými exempláři stejného druhu“, pošramotilo „téměř nenávratně“ dětské duše. Jak prý dostala na frak socializace a rozkvétaly deprese, psychózy, poruchy osobnosti a úzkosti… Raději to dnes nechám bez komentáře, psala jsem o tom nemálo loni, ale čím jsem starší, tím… raději Jitřní záři a Půlnoční bouři, než život těch, co uvnitř zavedených společenských struktur „ty jiné“ odsuzují!

Někteří se ptáte na naše zkušenost s domácí přípravou… zda a jaké obrysy dostává po třech školních letech doma s Eli, a s rostoucími nároky a požadavky, které klade na všechny děti (i ty naše) školní systém – však i my ho musíme nějakým způsobem reflektovat. Ano, konec romantiky, je tu realita. A světe div se, nikdo nebrečí a nelamentuje. 

Vysvědčení dorazilo. Na hodnocení se v nemalé míře podílíme, dáváme návrhy, ale přesto máme radost nemalou, že je celé jedničkové. Možná je to radost i z toho, že jsme pochodili jako učitelé, vychovatelé, moderátoři prvních školních let naší prvorozené. 

A technicky? Snažíme se, aby se školačka učila denně. Nevychází to. Někdy pro cestu na závody, jindy pro krásné počasí a… raději celý den venku bláznit. Také jen tak, prostě pro zajímavý výlet nebo moře práce na zahradě. Ale 3-4x týdně se škole věnujeme intenzivně. Nepočítáme sebevzdělávání, slečny pátrání po novinkách, dennodenní četbu a touhu vědět, to jsou bonusy navíc.

Pokud máme tedy školu, povětšinou trvá dvě hodiny s malou pauzou uprostřed, část s rodičem v roli učitele a mentora, část „samovýkon“. Nezapomeňte, že pokud jsem třeba s Eli u matiky, je to hodina, která patří jen jí, číslům a mojí maličkosti. Žádní zlobiči, pomalejší kusy, rozkladači morálky, ani inkluzisté, nikdo jiný. Žádných 20-25 dětí. Jen my dvě a šedesát minut. O intenzitě a hloubce výuky si můžete udělat obrázek. Jestli z toho někdy kvetu? Jako všechny učitelky :-)

Co je u nás ještě jiné, mimo to, že nemusí školačka vstávat v šest a dříve, cestovat kamsi a pak čekat na veřejné dopravní prostředky, aby ji dovezly v podvečer domů? Vstává na sedmou, čeká ji 6x týdně první tréninková fáze (2.5km lesem) a pak poctivá snídaně, kvalitní a klidná! Dále pak vaříme denně pro početnou rodinku. Malé děti se nestravují ve školce, větší ve škole a rodiče v kantýně nebo kdesi, všichni jíme pospolu a pomalu a v pohodě. Nepotřebujeme penály, přezuvky a vůbec oblečení do školy, nepotřebujeme školní brašnu ani omluvenky, a žákovská knížka je E-lišce též jednou velkou neznámou. Škola neprobíhá jen u stolu v místnosti, kde ji zbytek rodiny neruší, ale v podstatě kdekoli. A to je super duper. Cestou na trénink, čekajíce v koloně na dálnici, u bazénu na zahradě, na treku vysokohorském… kdekoli prostě. 

Jestli to takto stačí? Osobně si myslím, že ne, že by to sneslo přitlačit, jsme velmi benevolentní. Eli nezná zkoušení, diktáty, písemky a známkování. Nestresuje se. Pokud jí něco hlava nebere, necháme to na jindy. Rámcové osnovy plníme bez problémů, ale… prostě jinak. 

Zda jsem někdy za ty tři roky pochybovala o rozhodnutí potlačit podnikání a čas věnovat dětem a jejich školní a sportovní přípravě? Absolutně nikdy! A aby toho nebylo málo, tak od 1.9. do první třídy nastupuje malá Sicilanka Mia Ronja. Že ten čas letí? Neskutečně! Budeme to ale mít, alespoň první rok, opět jednodušší, sama se naučila číst, počítat a psát. E-lišce jsme pomáhali v předškolním věku, ale Mia je… samorost. Už budeme naprosto unikátní… domácí dvoutřídka i se školníkem :-)

MIMOCHODEM, dnes je to DEVĚT LET, co se E-liška Anna na Barrandovském mostě v naší první dodávce narodila. Z dítěte ze samoty, z dítěte na expedicích po desítkách zemí světě, z holčičky, kterou jsem si přála od první minuty setkání s panem P., je dnes slečna. Bojovnice. Atletka na cestě na její první Olympiádu. Máme za sebou krásný roky a ještě hezčí objednané. VŠE NEJLEPŠÍ, ANIČKO!

Na fotce je první školní den, první třída, kdesi v Norsku a on the road.