Moje prazačátky s cukrařením doprovázelo pár drobností… například obří nejasnosti ve všem, co se profese týče, sprchování na zahradě, protože rekonstrukce se táhla, počítání korun, aby zbylo na první kávovar, takový rádobyrepasovaný zmetek, na první závozy zboží i moje snídaně. Ale pár stovek jsem vrazila i do zcela a bezpochyby potřebných věcí, které každý začínající kitchenguru chce: kudlu, co umí přeříznout psí chlup v letu, superduper robot Kenwood v barvě laku prvních modelů Ferrari, a Deník Dity P. Tu knížku mám ráda, pro grafiku a fotky mi byla hodně vzorem, škoda jen měkkého přebalu. Ale věřím, že právě finišující Dity nová kniha bude… v deskách pevnější.

Časem se nože otupí a některé i ztratí, asi vysublimují, robota je třeba vyměnit, bo 4 roky patnáctihodinového provozu je prostě dost…, ale v mé oblíbené knihovně na toaletě doma na Pohoří, má Dity kuchařka stále své místo. Pochopitelně, na toaletě, v jediném zákoutí, kde mám čas číst, či se kochat klidem a miniterorista je za dveřmi, zavřenými dveřmi. Ač je kuchařka odrbaná, nosí už oslí uši a je notně ošmataná, pořád dlí na původním místě. Beru jí i po letech do ruky. Byť jen na moment, jen tak, potěšit fotkou, kterou jsem viděla už třeba tisíckrát…

A ještě jednu věc vám prozradím, až budu jednou velká holka, až se za pár let vrátím ze všech expedic, co mě čekají, strašně moc bych chtěla vlastní porcelán, vlastní značku porcelánu a pod ní sexy modelové řady a designy snů. To Ditě prostě pozitivně závidím :-) A taky bych chtěla vlastní olivový olej. Dělala bych jen silný nefiltrovaný, z olivového háje, který budu opečovávat a v dešti hodiny pozorovat, jak se mu daří… To už jsem trénovala. A taky pekárnu. A pojízdnou pekárničku větrníčků. A fabriku na čokoládu. A všechno bych prodávala v tom malém obchůdku, co budujeme na Srní, pod Slunečnou kavárnou :-) Ale já vím, dyť jo, jsem skromná, a stojím pevně nohama na zemi a znám limity :-) No jo, to jo, jasně! Ale také vím, že jeden nesmí nikdy přestat snít, protože jen ten, kdo sní, se naučí létat.

Je to o knihách.

…nedávno mi přišlo psaní, které sdílím, protože prostě od úspěšné autorky a kuchařky potěší.

„Včera jsme si s Davidem hráli v posteli a on najednou usnul, a protože doma nikdy nespí víc než 20 minut, říkala jsem si, že nemá cenu, abych začala pracovat a vzala jsem si konečně vaši knihu a začala ji číst. David spal nakonec tři hodiny, takže jsem ji skoro celou přečetla. A celý mi to došlo. Vy jste totiž normální čarodějnice!

Bejt teď středověk, tak vás prostě upálí. Žijete skoro sama uprostřed přírody, odjedete si na cestu s minimiminkem, ničeho se nebojíte, jste úplně svobodná, ničím se nenecháte manipulovat... A ty vaše marmelády - tak jasně, že jsou nejlepší - to jsou totiž lektvary - umíte do nich zavařit kouzlo a navíc celý příběh místa, kde je vaříte a odkud máte ovoce. A to je boží!“

……………………………………………………………

Jestli se to k vám donese, měla jsem mít na veletrhu Svět knihy podpisovku. A nebude. Ačkoli byl zájem ze všech stran, musela jsem nakladateli naprosto neobchodně napsat… že to nedám. Ten den je totiž na Expu Národní den České republiky a, no, snad to pochopíte :-) Ale slibuju, prý se vymyslí něco jiného…

A jen tak pro potěšení k pondělku, v pátek třináctého (!) k nám zavítala dvojice, dvě (2) hodiny před otevírací dobou. Ač běžně vycházíme vstříc, když někdo jede náhodně dříve okolo, zde to prostě nešlo… načuřená madam to nepobrala a arogantní blbec v doprovodu nakonec pověděl naší slečně, co zametala schody: vy mě musíte prodat, co chci třeba vo půlnoci, když Milfaitová je Podnikatelem roku, co si to dovolujete nevyjít hostům vstříc… atd., atp. Srážka s blbcem, který si nevidí na špičku nosu :-( Sem vůbec netušila, jaký povinnosti ten regionální podnikatelskej titul nese :-)