Pořád je to na nás moc rychlé, pořád nestíháme vnímat ty změny. E-liška nastoupila do druhé třídy. Ach ano, proč nemohla zůstat pětiletou alespoň ještě pět let :-), byla to doba kouzelná! Ale budiž, jdeme zodpovědně na věc! Vlastně, my prázdniny z jednoho úhlu pohledu nemáme nikdy, z druhého je máme stále. Tak nevím :-)

Eli se učí průběžně i v létě, ale dnes jsme to zahájili i novým předmětem. Jo, jo, v letošním roce k „předmětům navíc“ z loňska, jako je atletika a klavír, přidáváme ještě angličtinu a dějepis. Oba zatím v klídku, ale přesto pomalu do drilu. Co necháváme ale volně plynout, je přítomnost Mii Ronji na hodinách starší sestry. Naše čtyřletka má své tajné písanky, učí se také angličtinu a vůbec, chce ve všem dohánět starší sestru. Sama od sebe. Nebrzdíme ji, ale ani nepopoháníme, ani nemotivujeme. Je krásné vidět, že to funguje i tak!  

Loni jsme začínali školu zde, mělo to punc svobody a dobrodružství, nádech objevování a samostatnosti, tak, jak si školu první roky představujeme. Letošní start je ryze v duchu zámeckém, poklidném, ale s finišující přípravou na atletické vrcholy sezony. 

Domácí škola nám umožňuje atletickou přípravu bez jakýchkoli omezení a na druhou stranu, učíme se i cestou na závody nebo mezi disciplínami. Mnohdy to bohatě stačí. Prakticky: o víkendu vyjíždíme obytkou do Ostravy na Zlatou tretru. Hodiny na cestě za stolem - hodiny učení, kdepak čučení na blbosti v tabletu! 

Jsem ráda za tuto jedinečnou symbiózu a z celého srdce děkuji mému panu P., že právě toto je naše cesta. Sama bych na ni odvahu nenašla a před pár lety bych o ní ani netušila. Velkým pomocníkem nám je i fakt, že na ni nejsme sami, že po ní jdou i jiní a že ji ušla řada borců světového kalibru.

Domácí škola a vrcholový sport. Životní filosofie. Cesta, kterou vyšlapala či vyšlapávají taková esa světového sportu, jako třeba sněhová královna Ledecká, hokejista NHL Zacha nebo tenisové dětské superhvězdy, sestry Fruhvirtovy. Na další příklady by mi nestačila celá stránka textu. Nebojte, nejsme v tom ani sami, ani nejsme ničím výjimeční, jen je nás podobně „poškozených“ pouze do 2% populace, a to svádí mnohé k poklepání si pořád ještě na čelo.