Představím Ti zázrak z mého kraje.

Když se mě ptají, které zlaté medaile z Worlds Marmalade Awards si vážím nejvíce, říkám, že mezi všemi sedmi v tříleté zlaté historii, je mi nejmilejší ta z čistého citronu. Ta úplně první. Potěší ocenění za zajímavé kombinace, ano, ale opravdové umění se pozná v jednodruhové marmeládě, v čistotě a dokonalosti zpracování konkrétního ovoce, jehož základní chuť každý zná. Nejde s ní manipulovat (v dobrém), nejde ji rozšafně popisovat co do poměrů jednotlivých složek, jako u vícedruhových marmelád, či míchaných s alkoholem, bylinkami… atd., kde i drobné změny dělají velké rozdíly. Citron má chutnat jako citron. To neokecáš. Ani neupravíš. Pravda je ta, že jí ale můžeš úplně zvojtit :-)

Čistá citronová marmeláda, která byla u zrodu fenoménu exotických produktů… a rozvoje malých marmeládoven v Čechách, fenoménu, jenž dnes pozorujeme na desítkách nových drobných producentů, pokoušejících se ji vyrábět, prodávat a obsazovat v soutěžích, byla z výjimečných plodů odrůdy Limone di Amalfi IGP. Mnozí se zprvu ptali, proč jezdím pro citrony až do jižní Itálie. Odpověď je nasnadě. Jsou nejlepší. Spolu s těmi sicilskými. A na WMA si těch zlatých už připsali několik.

Pojďme si ale dnes popovídat o odrůdě, která je mezi těmi nejlepšími v Evropě výjimečná. Ukázala bych vám ji z okénka mého karavanu, mám je všude okolo. Už třetí zimu vařím v centru dění, na pozemcích, co daly světu Limone Interdonato Messina Jonica IGP (indicazione geografica protetta – chráněné zeměpisné označení), pojem z věčně zelených zahrad, který měl být už i zapomenut. Jeho výskyt na iónské straně messinského regionu je nakonec „zachráněn“, ale tento sicilský zázrak, výsledek přirozeného vývoje a kombinace přírodních i lidských činitelů, vlastní jen a pouze pro tuto oblast světa, stále balancuje na hraně…

Níže se pozastavím nad okatou „neschopností“ Italů (Sicilanů) vytěžit z tohoto žlutého zlata zlato opravdové, nad neprozřetelností symbolizovanou rozhledem na měsíce, namísto desetiletí, vlastní současným generacím. Situace smutná a pro mne naprosto nepochopitelná, však tento plod po staletí ovlivňoval místní hospodářství, zvyklosti, sociální strukturu, kulturu, zvyky a tradice. Co to znamená? Proč málem… konec? Obrovské množství pozemků, kde se tento specifický citron pěstoval, majitelé prodali z touhy po rychlém zbohatnutí bez práce a námahy stavitelům, investorům, developerům. Tam, kde se ještě před čtyřiceti lety táhly od moře k horám zeleno zlaté citrusové háje, stojí dnes řemeslně odfláknuté domy, poloprázdné haly, šeredná parkoviště… i kemp, kde zimuji. I zde je nutné hledat příčinu žalostného ekonomicko-sociálního stavu, ve kterém se sicilská společnost dnes nachází. Rezignace na těžkou práci, náročné pěstování, poctivou výrobu, a orientace na „obchodování“, potažmo ke službám, především v turistickém ruchu; a rozprodávání po staletí chráněných pozemků, sadů a políček. Jistě, jsou i velké výjimky a je jich nemálo, ale do této propasti se padá pomalu. Připomínám, že na Sicílii je nezaměstnanost mezi mladými vysoko přes čtyřicet procent!

Zpět k plodu, který jsem trhala i počátkem týdne, po návratu z horské vesničky Savoca, kde mladý Michele Corleone potkal svoji Apollonii, a kde si o ni řekl opravdu velmi specifickým způsobem. Výjimečně nebudou marmelády. Z šikovně oříznuté kůry bez bílého podkladu, a z čistého alkoholu budu připravovat po příští dva měsíce limoncello, náš oblíbený nápoj. Nic odfláknutého časově i „technologicky“, jak radí Ridi ve svém pořadu, ale pěkně pomaloučku, aby citron odevzdal vše, co odevzdat má… a jak má :-)

Ačkoli se zde (okolí Nizza di Sicilia) hovoří o pravidelném pěstování citrusů již od dob byzantsko-arabských, opravdová kultura cíleného pěstování, sběru a obchodování s citronem, se datuje od poloviny šestnáctého století, kdy místní pěstitelé byli hlavními dodavateli citronů (všeobecně zeleniny a ovoce) pro vojska Karla V., mimochode posledního císaře Svaté říše římské, který byl korunován papežem, při jeho nekonečných válkách o nadvládu v Evropě. I otázka historická byla jedním z „proč“ se místní citron dostal do velmi uzavřené a chráněné skupiny nejlepších citronů v Evropě.

Zrod výjimečné odrůdy  Interdonato se datuje kolem r. 1875, kdy amatérský pěstitel, profesionální voják, chvilkami ale též zbojník a vězeň, prostě hrdina garibaldiovské doby, plukovník Giovanni Interdonato, započal na podhorské planině čtvrti Reitana, kousek od Nizza di Sicilia s citrusovým šlechtěním. Existují domněnky, zde na Sicílii prakticky bez pochybností, že před sebou máme jedinečný hybrid cedrátu a citroníku v místním názvu l’ariddaru. Napovídá tomu i struktura a tvar kůry, respektive plodu. Tyto citrony nese povětšinou statný a zpravidla beztrnný strom s velkými listy, podobnými citroníku, tupě zašpičatělé, kraje zkadeřené. Plody pak hledejme velké, podlouhle válcovité s nemalou bradavkou. Jedná se o velmi křehké plody, šťavnaté, nižší (pod 50 g/l) kyselosti dužiny, s malou hořkostí a s minimem semínek. Neošetřované se jedí i s kůrou, podobně, jako cedráty, kde je ostatně nejvíce vitamínu C.

Ruční sklizeň začíná 1. září a končí v dubnu, výnosnost dospělého stromu je 90 - 130 kilo plodů. Plody se samozřejmě sbírají plně zralé, a ne tak, jak je známe z českých obchodů podtržené, nazelenalé a bez vůně i pikantnosti. Lze je, stejně jako neošetřené pomeranče, poměrně dlouho uskladnit. Při relativní vlhkosti 75 až 95 procent (nutno 5x denně vyměnit intenzivně vzduch), je lze udržet v chladících boxech za teplot 6 - 11 stupňů po dobu jednoho měsíce. Tzn., stále mluvíme o čerstvém plodu. Zaměřte se na dobu sklizně (!), jedná se (jednalo by se) o obrovské ekonomické plus, protože před sebou máme první hlavní sklizeň v Evropě, mimo některé uměle honěné kousky z poloskleníků ze Španělska, případně prostší ošetřované citrony. Nemluvíme o citronovníkách, které plodí celoročně, protože nezimní plody nemají dostatečnou kvalitu.

Z více jak 12 tisíc hektarů, na kterých se v Evropě pěstují opravdu špičkové citrony, jich 50% připadá na místo, kde na Sicílii žijeme, mezi Syrakusy a Messinu!!! Víte, že citrony blíže Syrakusám, oleje z nich získávané, jsou velmi ceněné výrobci parfémů, jako je Chanel, Dior, Hermes nebo Dolce&Gabbana?        Neuvěřitelné? Logické! A není nezajímavé, že pouze jedna lokalita ve Španělsku a jedna v Portugalsku, jsou řazeny mezi chráněné a ceněné citronové pěstitelské zóny. Odborně řečeno, pedologické, horopisné, klimatické a další přírodní činitele (stovky drobných potůčků ledové horské vody, teplý vítr Messinské zátoky, stálé slunce, pravidelné sesuvy (přísuny) úrodné půdy obohacené nejen vulkanickou činností Etny), definující oblast pěstování Limone Interdonato Messina, tvoří zcela jedinečný a jinde nenapodobitelný ekosystém.

Ano, mediálně slavný citron z Mentonu, například, v seznamu chybí. Logicky. Není na něm totiž nic zvláštního, není především samostatnou odrůdou! Ale díky nemalé snaživosti a za obřího marketingového záběru místních, kteří z něj velmi, ale velmi dobře profitují, směřuje k evropskému označení IGP. Bude se ještě lépe prodávat :-) Je moc dobrý, ano, ale takových je po Evropě nemálo. Srovnání Mentonu a Nizzy di Sicilia, je ukázkovým příkladem rozdílů sicilské a francouzské mentality. Proč se v Mentonu co rok konají největší citronové slavnosti na světě, proč je tam citron tak intenzivně zpracovávaný a proč lokalitě přináší ty obrovské zisky? A to v podstatě celoročně. Protože frantíci umí prodat - pracovat na prodeji, marketingu a podpoře. Umí si příběh i vyrobit, a v případě Mentonu to funguje již téměř 90 let. V tom je obdivuji. Sicílie je naopak ukázkou toho, jak se to dělat nemá. Citrony počínaje, polomrtvým molochem na podporu produktu Arancia rossa di Sicilia konče. Vysublimované dotace, minimum peněz z podpory sadařům, a většina manažerům, co se za ně vozí po světě, aby propagovali to, co pak... Deset pracovitých Čechů se startovním kapitálem, by v tomto chaosu a lenosti dokázalo vybudovat ekonomického pomerančového obra světové třídy. Ne, nezapomněla jsem, Sicílie je od bohaté Evropy násobně dále, než Menton, je tu bídná infrastruktura a služby neslužby, i to hraje roli, proč je Menton neopakovatelný. Moc bych místním přála, aby jejich zeleno žluté… se opravdu zlatem stalo. Zaslouží si to. Ale změna je na nich.

Když tu budete, ochutnejte onu zlatožlutou krásu buď jako sladké (koblihy s krémem) „koule pana plukovníka“ v místním názvu, případně v jedinečném salátu: nakrájet na kousky, posolit a zalít troškou octa a nemálo olivovým olejem. Nebo do citronu prostě a jednoduše lehce dloubněte nehtem a… dlouze si přivoňte.