Ke snídani jsem na vesnickém trhu pořídila domácí jogurt, který jedna místní žena dělá do takových malinkých keramických mističek… Nebyl levný, ale nešlo ho nemít :-) Jsou nádherné, dekorované květy a obě už jsme do nich zamilované. Malá pak byla nadšená jak z poctivého jogurtu, tak posléze z mističky na hraní; a já se v dobré náladě rozhodla do jedné z nich zasadit roztomilý kaktus, který jsem cestou z tržiště potkala. Tedy, jeho jedno minimiminko. A ozdobit si tak venkovní stůl, kde sedáme k jídlu i hraní.

Je pozdní dopoledne, nejdřív vyhodím z karavanu pana P., má dnes těžký úkol, půlhodinovou ostrou chůzí ke vzdálenému útesu a zpět, protože se nám nějak kulatí. Poté vyhodím kaktusa na stůl a následuje prcek, ať větrá a může nahánět sousedovic kocoura. Než se obléknu a vyběhnu také, najde E-liška na stolku jaksi zapomenutou lžičku od minula a…  čerstvě zasazený minikaktus! Jasně, však v té mističce od maminky bylo před chvilkou něco tuze dobrého k papání - a pustí se do hlíny. Ne, nenabere si jednu malou k „degustaci“, aby jí to došlo, ale půlku do pusiny rovnou, a hned nabírá druhou. Ačkoli se kření, nic jí nebrání tam vrazit i lžičku druhou, ještě plnější… a až pak začít prskat. To bude rodové, asi. Je po tátovi, taky nejdřív jí a pak o tom teprv přemýšlí :-) Asi je čas jít něco uvařit.

Jedli jste někdy pizzu s bramborama? Já přiznávám, že předloni mě ji koupil můj chlápek poprvé a sem si myslela, že si dělá prču. Ale byla úžasná a dnes ji mám mezi bonusovými :-) Stejně tak podezřele může znít moje obědová divočina, těstoviny s bramborem. Pasta e patate, říkají špagetové. A tady, kde jsem byla dnes, se říká „Past` e patane napulitan“. Vařím s Marií, starou kuchařkou z nejšpinavějšího města poloostrova. Ona ví a já se učím.

Nejsem receptářka, však to znáte, ale alespoň náznakem se pokusím, ať víte, co za neapolitánskou tradici kuchtěnou v Palermu chystáme:
půl kila brambor na kostičky, o trochu míň těstovin, ale jen ty na fotce (malinké pruhované náprstky), jiné se pro to nehodí :-), půlku másla, skleničku olivového oleje, půl litru zeleninového poctivého vývaru, cibuli, malou mrkev, celer, dvě sklenky bílého suchého, sůl a pepř čerstvě mletý, no a sýr! Dejte čtvrt kila, ideální je provola, mladé pecorino a parmezán.

Osmahnu najemno nakrájenou cibulku, mrkev a celer na oleji a máslíčku, přidám kostičkované brambory a lehce je zatáhnu. Pak přijde na řadu vývar, šup s ním na brambory, promíchám, chvilku prohřeju pospolu a poté necelý litřík vlažné vody. Zakreju pokličkou a nechám brambory hóóódně změknout. Poté přidám těstoviny na 2-3 minutky max, aby byly na půl huby vařený. Tedy ne „al dente“, ale al „půl“ dente. Lehce osolím, bacha, sýry jsou slané! Přidám bílé víno, promíchám a vrchol! Sýry! Ideálně na kostičky krájené, lámané, hrubě strouhaný neva. Poté dotáhnu 2-3 minutky vaření. Vše pěkně pohromadě!
Sundám z ohně, přidám čerstvě drcený pepř a posečkám minutku u zavřeného hrnce. Chutě se spojí! Lehce promíchám a servíruju na předehřátém talíři, na stole zakápnu oliváčem - to pro bongustáje, tedy labužníky a jeho milovníky. Nic víc. Chudé, prosté, ale… boží. Táhne se, vypadá divně, ale boží. Mnozí by nad tím ohrnuli nos, ale ráda bych vám to jednou u mě doma uvařila, je to… totiž boží :-)

Tradice, jako uhlířina z brambor a knedlíků u nás na horách.

Někde se dělají p&p řidší, až do konzistence polévky, je tam jen více vývaru. Do základu se dá přidat třeba slaninka, také mortadella, lžíce rajčat, můžeme přihodit bylinky dovnitř i na dekoraci, ale ten pravý recept, ten je takový, jak jsem vám ho popsala. Se sklenkou bílého, a poté rudým pomerančem na závěr… a ani E-lišku už nenapadlo, dokonce celé odpůldne, degustovat místní úrodnou půdu!