Ležím na sterilním studeném lůžku v obří ratejně podivně prázdného hotelu, kde ozvěna buší do uší, duní do spánků, zalézá do posledních zatáček závitů plně šrotujícího mozku…; jsem v krásném kraji kdysi hladových a porobených sedláků, co po jarní vzpouře dostali na frak, vůkol tma tmoucí, dcerky spokojeně oddychují a já… já se snažím zaznamenat, jak intenzivně tluče srdce spící tříleté. Jen tak. Ale nedaří se. Nedávám asi řádně pozor a moje myšlenky odbíhají trestuhodně k čemusi, co mě dlouhodobě trápí a o čem doma stále mluvíme, tu klidněji, jindy s určitým napětím, vždy ale bez rozumného závěru - co s tím. Stejně tak dnes. To jsem se rozčílila fakt pěkně.

Tíží nás diskuze na sociálních sítích. Nesmějte se, neťukejte si na čelo, je to ohavná situace! Je to též jeden z důvodů, proč je, ty sítě, pomalu, ale jistě opouštím.

Trápí nás posty, kterými jednotlivci (mnohdy za vydatné podpory e-davu) útočí na názorové oponenty. Ano, napsala jsem slovo „diskuze“ a o řádku níže „útočí“. Jak to jde dohromady?

Kdybych na to měla hlavu, poptala bych se Aristotelových zápisků o sofistických důkazech, nebo o něco srozumitelnějšího Schopenhauera. Budím muže a hledáme odpovědi spolu. Víme, že je to špatné, co se děje. Však nechápeme stále, co k tomu ty jinak chytré, úspěšné a vzdělané lidi vede? O nich je řeč. Absence pokory, respektu, moudrosti a důvěry v sama sebe, jsem přesvědčená - leč oni se prezentují světu právě plni respektu k druhému, plni nedozírné moudrosti v mezích dokonalé důvěry v sebe sama.

Není se co divit, říkáte? Snad máte pravdu, snad… u prostších duchem, méně vzdělaných, pod vlivem návykových látek, či sžíraných těžkým komplexem, ale jak to jde do kupy s těmi druhými, co se za lepší (spíše nejlepší) část společnosti odvážně považují? Jak to, že nejhnusnější urážky názorového oponenta, nejpřízemnější flusance, nejzrůdnější slova směrem k tomu, komu (povětšinou politicky) nefandí, jdou právě od nich. Směšné, kdyby nebyly tak tragické, pak jsou jejich FB údery z kategorie „vysmívajících se dětí na prvním stupni“, údery pod pás formou trapného poukazování na výzor, kdy sám názor vše pouze odstartoval. Mnohdy si říkám, že to musí být vtip, nepovedená ironie, že to prostě není pravda.  A pak se ptáme jeden druhého, proč jsme u toho.

Psala jsem o tom nejednou, jak již ve starém Řecku stavěli „mimo obec“ ty, kteří v diskuzích neuměli argumentovat rovně k věci, ad rem, ale stále cíleně a podle sklouzávali falešnými argumenty k osobě oponenta, ad personam. Situace se nelepší. Stále více trpím, kdykoli se k podobné iracionální přestřelce „faktů“ či „fakty“ dostanu, byť jako pozorovatel či posléze jako čtenář. Nu dobrá, řekl by jeden, hlupák argumentuje k osobě. Pravda však je naprosto opačná. Nechutně k osobě argumentují četní intelektuálové, lidé, kteří si zakládají na své pozitivní širokospektrální e-sebeprezentaci tak, že někdy až čučím s pusou dokořán. Stále častěji jsou to ti, kteří se samovolně posouvají do role názorového lídra. Je mi té situace líto. Nejeden z nich mi zaslal žádost o přátelství na FB a tak se mi občas jejich blitky na adresu oponentů objeví v počítači. Je to tak nechutné. Už pár let mám pocit, že Facebook lidi nespojuje, moc (s výjimkami) nepomáhá, ale polarizuje, rozděluje na nepřátelské entity a díky anonymitě, drze vlezlé mezi slušné lidi, trýzní a posléze ničí, co potká. Z lidí si vybírá to nejhorší, dává tomu vzklíčit, akceleruje úpadek, aby zmařil vše okolo i uvnitř. Že jsou výjimky? Ano, ale ty to nespraví!

Proč jsem se k tomu dnes vrátila? Včera večer, jako vlastně téměř každý den, táhl ze sousední hospody domů místní výkvět. Notorici, tykve, bouráci s (ne)dokončenou základkou a všichni na draka. Na mol. Jejich výkřiky tichou šumavskou nocí mířené tu na starostu, tu na premiéra, tu na trenéra nároďáku nebo Boha, byly stejně argumentačně kvalitní, jako ony FB posty v prsa se bijících prýdemokratů, cosijakoliberálů, prostě těch správných kluků. Suverénů, kteří často a ostentativně „umakartovými čely“ ze čtvrté cenové opovrhují. Nemám řešení. Jen jsem si posteskla.

Půjdu nakojit osmiměsíční, a vám jeden Shopenhauerův důležitý postřeh: 
„Myslet může jen málokdo, avšak mínění chtějí mít všichni.“ 
Bože, jak trefné k dnešnímu „zamyšlení“ :-)