Chtěla bych vám napsat pár slov k dnešnímu dni. K dnešnímu svátku. Ale pořád to nejde. Ani po tolika letech. Přesto na ni často myslím. Hodně často. A stále si opakuji, abych nebyla jako ona. Neseme si z dětství životem dál i rány nevyhojené, a někdy a některé se umí po letech otevřít a bolet do dálky... Jeden si mnohdy ani nevšimne. Chtěla bych vám napsat, co bych k ní chtěla cítit. Sedím a koukám do bílé obrazovky počítače. Žádná slova si nevybavuji.   

Hladit tě, lásko, je kapitola z mé třetí knihy. Dnes si pomohu títmo textem. Je o lásce mateřské, ale o jiné generaci.  

Na čele ti potem slepené vlasy malují zvláštní obrazce, snažím se odbojné pramínky posunout na stranu, odolávají a ty se zlehoučka a ze spánku zakaboníš. Snad se ti tvé žluté vlásky líbí právě tak a právě tam. Přestanu, dobře, jen jsem chtěla ti ulevit, provzdušnit je v tom horku portugalského slunce, pročísnout, aby se ti lépe spinkalo. Doteků tisíc by bylo málo. Doteků tisíc co hodinu by mi nestačilo. Někdy se mi zdá, že tě poznávám více těmi doteky než tím, co celé dny vyvádíš a vyprávíš. Jako kdybys mi tak předávala nějakou genetickou informaci, kus svého já, vzorek svých snů i stínů nad nimi. 
Nechám ji odpočívat. 

Stejně ale od ni neodejdu, v pololeže co nejblíže, abych cítila její dech, občas se zrychlující podle nespoutaného cvalu divokých koní na prériích, pak na chvilku téměř neznatelný, to nejspíše hříbátka zastavila u brodu pít. Tvůj oblíbený němý film, který ti vstupuje co den do snu a ty pak vyprávíš jednotlivosti, které jen citlivá duše dítěte může zaznamenat. Však vím, jedno z hříbat ti připadá tuze smutné, běhá po břehu klidně se valící řeky samo a říkáš, že je ztracené od jeho maminky, tatínka a sestřičky. To s bílými podkolenkami.

Zůstanu poblíž, abych mohla pozorovat chvění víček, na kterých se jako kapička rosy na stéblu trávy uchytila kapka potu. Je jich víc, však jsi celý den nabitá energií, těžko tě zastavit a snad i ve spánku lezeš ve větvích košatých stromů, sbíráš dozrávající ovoce a kuješ plány, jak vyzrát na tatínka, co si přeje mít veškerý tvůj pohyb pod kontrolou. Jak koně na pláních z onoho filmu bez lidí zrychlují tvůj dech, tak víčka dávají znát, že ti nic neuteče, že jsi pozorovatelkou, která nic nenechává náhodě, které nic unikne. Snad si alespoň trošku odpočineš, však tě čeká druhá půle dne, která, jak tě znám, nebude o nic méně nespoutaná, než ta první. 

Zůstanu poblíž, hodně poblíž a dlouho a neviditelnou, kdybys náhodou pootevřela očka, nechci prostě rušit, přesto musím, abych mohla dotyky nejjemnějšími vnímat tlukot tvého malého srdce, tak nepatrný, ale o to intenzivnější. Chci mu být blízko, jak jen to jde, chci počítat, jak ťuká spíše, než tluče ten malinký motůrek, který z tebe dělá nezastavitelnou indiánku, velkou bojovnici a dnes už mohu i napsat človíčka se srdce velkým, byť je malinké, co lásky k druhému v tobě je. Budu se dotýkat jen špičkami prstů, slibuju. Jen jejich konečky se dotknu tvých zádíček, když se ti vyhrne při převalování tričko na spaní, budu jako ty přícucky na ekg, třebas z tebe víc pochopím, třeba se od tebe víc naučím, třeba mi to pomůže nedělat chyby, které jsem si přinesla z dětství já. Chtěla bych vidět do tvého srdce, nakouknout do tvého světa, poznat tvé touhy, přání, strachy i praštěné nápady, co jistě budu vždycky a s nadšením a neúnavně podporovat. 

Zůstanu poblíž, na dosah ruky, a s očima otevřenými ačkoli bych únavou chtěla usnout ve vteřině, pohladím ramena s jemnými světloučkými chloupky, a nezapomenu ti dát další, kolik jich dnes už bylo, pusinku na krček. Taťka ti nedávno ustřihl cop. Chtěli jsme dlouhovlásku, a pak jste se spolu domluvili a jednoho rána šmik. A pak vzal do ruky strojek na vousy a opět šmik. Krátké vlásky ti nejen tuze sluší, uleví ti v horku letních dnů, ale také mi odkrývají hladké linie tvé šíje s malinkou pihou. 

Měla bych už jít. Přesto posledních pár minut, abych do dlaní chytila patičky, přejela dlaní po chodidlech studených, však nepřikrytých ve spánku, a ještě jednou pohladila tvá lýtka. To si nemohu nechat ujít, riskuju, že se probereš, však jen malinkým, ale přesto stiskem mohu cítit rýsující se svaly z dennodenního běhání nahoru na salaš pro jogurt, skákání přes potoky, co nám protínají pozemky, lezením lavinovým korytem až na dotek stěny nejvyšší hory Dolomit, tam, kam dopadá ten malý vodopád, který nám co noc hučí do oken k usnutí. 

Chci, chci, abys věděla, že bych ti dala srdce moje, kdyby mělo být tím jediným na světě, co bys potřebovala, že bych ti dala dech můj i cokoli. Tobě, tvé sestře i bratříčkovi. Jste krev naší krve, jak máme spolu s tatínkem napsáno na předloktí!

....

Neostrá fotka v textu je momentka z dnešní naší oslavičky Dne maminek :-)