Hrob
Zveřejněno 24.4.2020
Byli jsme tam. Já a on. Snad to bylo včera. Nebo dnes? Je to pořád uvnitř mé hlavy. Byli jsme na hřbitově. Spolu. Přesto každý sám. Ani nevím, kdy jsem na hřbitově byla. On je má rád. Ty vojenské. Často u nich stavíme, muž tam sedí a kouká do prázdna... Tohle bylo jiné. Šel za otcem.
„Nápisy na hrobech neříkají pravdu. Jejich hlavním úkolem je pravdu utajit.“
Na hrobce, kde leží jeho otec, není ani slovo. Je tak... tichá. Jiná. Otočím se na muže. Nevidí, že ho pozoruji. Je mi ho poprvé v životě líto. Potřeboval by podepřít. Slovem, dotykem. Držím se stranou. Já to neumím. Je unavený.
Bůh se na nás vykašlal, řekne a pomalu jde pryč. Jedeme domů. Neptám se. Nemluví.
Kdy příště půjdu na hřbitov?
Některých myšlenek se i bojím...
Komentáře
Zatím zde nejsou žádné komentáře. Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit