Mají to na startovních číslech, je tím heslem olepený každý velký stadion, musí absolvovat školení a mít certifikáty, že ví… že mají běhat čistí! Bez dopingu. Ale to lákadlo uspět, překonat sama sebe a druhé, zapsat se do historie, nabrat sponzory, prvotní úctu a… 

Ta droga jménem úspěch a obdiv mnohé k dopingu stejně nejednou přivede. Je jedno, zda se jedná o sportovce RF, USA nebo z poslední díry čert ví kde. A je jedno, zda si na paškál vezmeme cyklisty, běžkaře nebo vzpěrače či atlety. Všude mají borce a blbce. Rozeseto. Sociální sítě a důraz na úspěch a jeho dopady tomu jen přidávají. 

Ano, jsme toho světa součástí. 

Před půl rokem jsme vstoupili do jednání s megaúspěšným britským sprinterem Chambersem, dnes v Londýně koučem. Jeho akademie má i perfektní program pro malé nadějné atlety. Vše si sedlo, Eli ho zajímala, cenově ranec, ale měl smysl. Psala jsem o tom, a psala i o tom, že jeden z nás (v naší rodině) má problém akceptovat, že Dwain je „dopingový trestanec“. Vše jsme zvažovali do posledních dnů. 

Před Tokiem projela médii tzv. předolympijská atletická zpráva z nejhorších. Adeptka na zlato ve sprintu žen je pozitivní. Už nenastoupením do závodu Diamantové ligy ve Stockholmu napovídalo mnohé. Mnohému napovídalo i její sebestředné a extrémně nabubřelé chování předtím. Její slova na Zlaté tretře v Ostravě, její výrazová agresivita po každém finiši... Doma jsem slýchávala, že je stopro pod něčím. Že tohle není normální. Nebylo. Stejně jako její trenér Dennis Mitchell, který je též dopingovým trestancem, jak jim říká pan P. Pravda, prý jen „hulila“, ale je to „jen“? Není! Pravidla hovoří jasně. 

Muž tenkrát počátkem července, když se aféra nadějné americké sprinterky provalila, vedl otec a trenér dlouhý hovor k našim dětem. O sportu, dopingu, podvodech a heslu I Run Clean. Na závěr dodal, že prostě nemůže dát dceru do akademie k někomu, kdo doping prokazatelně bral. 

Vím, že pro mnohé běžkyně, zvláště pak černé, je i SCR vzorem, dokonce modlou. A jakým vzorem, to právě prokázala. Co tím sděluje následovníkům? Dětem, které usilují o to zakleknout do bloků na Diamantové lize nebo na Olympiádě? Příšerné! 

Čistota? Upřímnost? Čest? Hrdost? Poctivost? Úcta a respekt? Fair play? 

A když už jsme u toho zaklekávání a u těch vzorů… Sledovali jste finálový západ ME mezi Itálii a Anglií? Mimo tu ukrutnou hrubost, kdy více jak o míč se kopačky zajímají o sejmutí druhého tím nejhnusnějším způsobem (už si v ničem nezadají s hokejem), nás doma nadzvedlo odporné chování poražených při ceremoniálu. Angláni si to podělali. Nechali v penaltovém rozstřelu po prodloužení tři z pěti kopů mladičkým černochům. Už nestačí poklekání, už je třeba před koncem zápasu vystřídat, povolat černé „borce“ a nechat je přeci „vyhrát“ pro ostrovany zlato. Nikdo nejspíše nepomyslel na psychiku oněch třech náctiletých. Ani jeden se netrefil. Předvedli trapné divadélko s realizací pokutového kopu, poskakovali jako kozy, předváděli se a… prd. Angličané si tam opět, jako po desítky let minulých, mohli nechat zajít chuť. OK, mohlo by se to utnout zde. Trenér podlehl volání pozitivní diskriminace a chtěl se předvést, jakej je king, že to nechá na těch třech postavičkách. To by tak vzrušující nebylo, kdyby… 

Kdyby ti kokoti nepředvedli to Nejhnusnější, Nejnesportovnější a Nejubožejší chování bez respektu k vítězi, bez respektu k fanouškům, vlastní zemi i duchu fair play. Dekorováni stříbrnou medailí na pódiu… si tuto okamžitě z krku strhávali. Až na jedno, dva, tak všichni. Mnohým vydržela na krku max 3 vteřiny.  Hnus fialovej, velebnosti! Někteří si ji ani nenechali na krk pověsit!  Tady by měla následovat pokuta jako prase, nepovolání do reprezentace v příštích letech, rezoluce svazu i asociace o tom, že takto neférově se žádný sportovec chovat nesmí! Bílej, černej ani bledě zelenej. A v neposlední řadě by jim ty jejich nabubřelý zadky neschopný přijmout zaslouženou porážku měli nakopat fanoušci. Ti ostřejší, aby exekuce za TO stála!

Samozřejmě, že z nich udělali Vzory! Hrdiny! Jeden už nerozumí ničemu… Čutačka je v naší společnosti opravdovou star, vzhlíží k němu, naprosto nelogicky, snad každý malý kluk. Co udělá fotbalista mediálně propíraného jména a z dobrého klubu, to je IN a nese se to. A zaslouží si to opakování. Prckové se tedy na případu černé atletky a poklekávajících kopaček z Británie naučí, že podvádět a nerespektovat soupeře je ok. SCR dostala zákaz jen na měsíc a američtí demokraté v čele s Mr. Prezidentem už volají po změně (prý příliš tvrdých) pravidel pro tyto hříšníky. Děti se takto učí, že porušovat pravidla, nevzdat zasloužený hold vítězi, že nerespektovat hru, nepodat ruku a nezatleskat… a chovat se jako buran, je v cajku, bo nikdo na ně neukázal, aby je odsoudil. 

Nebo je chyba u nás doma? Jsme to my, pro tomu nerozumí? 
…………………..  

Co dál? Fotbal je už tak dost hulvátský sport plný faulů stále křiklavějších a nebezpečnějších, plný divadýlek a hrubosti, však to, co je dnes nepískáno, za to by si před dvaceti, třiceti lety hříšník nezahrál minimálně do konce sezony! 

Sportovec, pro nás hlavně atlet, který si pomohl podvodem k úspěchu, není hoden žádného pochopení, ani druhé šance. Eli si nemůže za trenéra vybrat někoho, kdo dopoval, v telce obdivovat tu, co zhřešila a… jak ji mám vysvětlit, že hulváti reprezentující Anglii na nedávno skončeném mistrovství jsou sice parchanti, kteří se chovají ostudně, ale… společnosti a sponzorům strhávání medailí asi nevadí.  
…………………..

V těchto diskuzích doma, vysvětlování a nastavování pravidel odjel nedávno náš závodní tým do šumavského vojenského prostoru Boletice, kde se běžel poslední závod série: Běhej lesy. Letos jsme nemohli ani na jeden jejich závod pro termínové kolize s jinými akcemi, kam jsme byli kolikráte i pozváni. Škoda. 

Zkrátím to, bo naštvaná jsem ještě teď. Eli na startu dostane tvrdý úder. Ostrý loket do žeber od slečny, která loni několikrát nevzala dobře porážku od naší nejstarší (video z incidentu máme od pořadatele) - na jejího tatínka jsme si museli dokonce stěžovat pro neférové (!) jednání na trati už před rokem, spolu s dalšími rodiči při jiném incidentu. Nikoho to nezajímalo…  

Ve vteřině startu se Eli ještě nebezpečně zahákne startovací páska za krk, prakticky ji zastaví a… Ačkoli je v jejích očích vidět bolest, vyběhne. 

V cíli se onen otec objeví před E-liškou zkroucenou bolestí na klíně tatínka, cíleně za nimi zajde, aby se jim… vysmál do očí! A dal si záležet, včetně „nonverbální komunikace“! Šok! Jsem vděčná, že se můj muž výjimečně nezvedl a nevyřešil ho, jsem ráda, že jsem tam nebyla! 

Ano, Mia předtím dokázala na půlkilometrové trati zaběhnout čas úplně stejný, jako dvě starší dívky – sdílené stupně vítězů. Měla bych mít radost. Ale dnes prostě všechno přetluče to unfair jednání, které sport ničí a ničí a ničí. Je jedno, zda je to jednání malých naočkovaných zlem dospělých, zda je to jednání velkých sportovců, olympioniků, trenérů či diváků. 

Dovětek: za necelou hodinku po doběhu mělo být vyhlašování. Na bednu měla jít Mia i Eli, která se nedala a medaili si i tak vybojovala. Nešlo se. Eli se při převlékání kroutí bolestí, vleze si do peřin týmového campervanu a… snaží se usnout. Tým odjel domů předčasně… 

A závěrem? Nedávno jsem si dodělala certifikát Evropské atletické asociace "I run clean". Nechceme o věcech jen a prostě kecat...