IRA, Řím a konec karantény | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

IRA, Řím a konec karantény

Zveřejněno 29.3.2020

Co to má vše společného? No právě, hodně! Žil dlouho v Římě. Asi proto mu ty legie, kohorty a svět okolo Hadriánova valu…  nějak vrostly do hlavy. Pak ta doba v armádě, hm. Nedokážu si to jinak vysvětlit. A ještě horší je to s Irskou republikánskou armádou.

Jistě si pamatujete, jak mě vzal na rande i s miniEli do Derry a do Belfastu, psala jsem o tom v POV. A chtěl mě představit lidem, pro které tam dělal. Akorát, že většina byla už po smrti, ani jeden věkem, a k tomu nám hned první den vybrali totálně karavan. Takže jsme měli na trable zaděláno i bez jeho plánů :-( Prostě, ten můj chlap je nějak narušenej. I proto ho miluju. Je narušenej docela dobře :-)

Ale proč o tom píšu? A takto pohromadě? Co to tedy má společného? 

Za rok jsem neviděla tolik filmů, jako během naší čtrnáctidenní karantény. Masakr. Přišlo mě to jako nonstop biják. Já, která normálně už téměř deset let neviděla telku, kino nic, ani dévédéčko, snad až na jednu výjimku. Práce, děti, expedice, knihy, práce, děti, expedice, knihy… a věk nad 40, takže totálně out po devatenáctý hodině. Ale pán domu ne. Asi má málo práce! Takže připravil domácí kino na čtrnáctkovém monitoru starýho notebooku. 

Za dva týdny izolace od světa, kdy nikdo ani moc nevolal, a kdybych vám nepsala sem na web, ani bych počítač neotvírala (ano, viróza byla u nás doma v karanténě s námi), jsem zvládla filmový maraton. 

Takže, přátelé, celé 4, slovy čtyři filmy, jsem si dala s mužíčkem na seznam. Čtyři noci po sobě. Na malinkém gaučíku v naší pracovně. Mega ložnice obsazena Maxem, druhá ložnice zabraná indiánkama, salónek moc sousedí s ložnicí a film by dědice rušil, a chodit po patrech se nám nechtělo. Tři večery na barokní pohovce v chlapem, co má mimo 180 cm taky 108 kilo. Erotika hadr :-) Pohodlí non plus ultra. 

A nyní seznam: 
Krvavá neděle, o tomhle filmu jsem psala před lety, představím vám ho tedy původním textem z POV: „Chtěla jsem psát o Derry, pro Brity Londonderry, a o tom, co se tu, nejen tu, dělo v první polovině dvacátého století. Co se tady, ano, tady, co spím, stalo v sedmdesátém druhém, jak vojáci postříleli třináct civilistů, jak se za to ministerský předseda až po neuvěřitelných čtyřiceti letech pozůstalým omlouval, a jak jsem hledala pana Coopra, abych pochopila. Proč? Protože jsem viděla ten film. V Derry. Tu noc. Film Bloody Sunday. A protože nečůrám po větru, tak jsem měla potřebu napsat, co si o sporu probritských a proirských myslím. I proto jsem v Derry spala. V centru, mezi loajalisty za vysokými ochrannými ploty, a výmluvnými zdmi na druhé straně, zdmi které křičely Free Derry. Ale nenapíšu to. Vše totiž přehlušil Belfast. Derry nechávám za sebou u hranic rozdělené země, sedím a koukám z okénka, není se mnou řeč. Pan P. je na tom lépe, už to zná, už tu kdysi byl. Zažil „to“. Když jsem na českém rádiu slýchávala tu píseň od U2 z osmdesátého druhého, netušila jsem, o čem zpívají, jaká „Neděle, Krvavá neděle“!  Stejně, písničkou Sunday, Bloody Sunday reagoval na masakr v Derry John Lennon už o deset let před nimi. A Paul McCartey ve stejnou dobu odpověděl songem Give Ireland Back to the Irish, kterým si vykoledoval zákaz vysílání svých písniček na BBC. Znáte tuhle historii Brouků? 

Centurion, Římané s několika legiemi a v plné zbroji v severní Británii (odtamtud jsme přijeli rovnou do karantény :-) před dvěma týdny) s Michaelem Fassbenderem a s Olgou Kurylenko, ve filmu dokonale divokou, pěkně špinavou a modře pomalovanou takyčtyřicítkou. Muž o ní prohlásil, že si myslí totéž, co agent 007, se kterým to rozjela v Quantum of Solace, že má jako prý nejhezčí prsa na Ukrajině a široko okolo. Jasně, dostal pohlavek, ale zíral přesto nějak zasněně. Muž, ne Bond. Z filmu si pamatuju jen tolik, že víc uřezaných hlav a krve jsem neviděla ani na exkurzi na husí farmu v Rakousku před svátky, a že to tam tenkrát byla řežba!  
 
Ve jménu IRA, v angličtině se film jmenuje myslím Synové matek, a je to tak smutný, až bych raději zapomněla děj. Je to též syrový. Bez hrdinů a hledání pravdy. Ačkoli ty Brity tam fakt nemusíte… Nikdy jsem se tématu více nevěnovala, nerozuměla mu, jako každý z nás jsem podléhala propagandě Systému, nálepkování a… „co je mi do toho“. Ano, byla jsem v tom dost hloupá. Pak mi muž začal vyprávět o jiném úhlu pohledu, o daleké historii, principech, hrdosti, okupaci…, a také o konci minulého století, kdy tam jezdil, o stisku ruky, který říká vše, o slzách starých chlapů, o vystřílené hospodě, o útěku bez dokladů a oblečení na rybářské lodi do Francie, o flanelové košili, co mu z toho zůstala jediná „na památku“ a o tom, co znamená to Dulce et decorum est…  

Attila, prostě Gerard Butler, to jako jo, toho můžu v jakékoli noční hodině :-) Původně právník, rokový muzikant k tomu a Skot jako poleno. Dobrý předpoklady :-) No a pak stačí vzpomenout na temný film 300 bitva u Thermopyl nebo Ctihodného občana… a jeden se těší, co bude dál. Až pak mi došlo, že hlavní role ve filmu Attila, že tohle byly prostě začátky jeho kariéry. A byl moc mladej, ušák, třicet. Na začátku dlouhé cesty. Závěrem jsme tak viděli levnější televizní film o tom, který chtěl římské lázně na asijské pláni, a taky vládnout světu. Vřele doporučit ho fakt nemohu. Chápejte, i muž u něj usnul…  
…..
Takže, jako je vám jasný, jaký je to výběr a jak ho (muže, ne Butlera) musím milovat, že jsem to i to i to a to ještě v momentě, kdy usínám únavou i na záchodě při čůrání… dala?! 

Jaké si vezmu ponaučení z krizového vývoje? Vrátím se tak jako tak k literatuře, teď mi na nočním stolku frčí zahrádkářské příručky :-)
 


Komentáře

Zatím zde nejsou žádné komentáře. Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit