Před pár dny jsem vyjádřila podporu panu prezidentovi v dalším jeho boji o českou státnost, o svébytnost naší země, o svobody stále křehčí a podkopávané těmi z venku… i mnohými doma. Volby ukázaly, kdo to vše, pro co jsem pana Zemana podporovala, kdo to nenávidí a rád by „vyprodal“. Ačkoli mne mnozí podrželi, ačkoli jsme slyšela a četla slova úcty a odhodlání od přátel i fanoušků, a viděla často palce zvednuté, přišla i nejedna opačná reakce. Samozřejmě :-( Dnešní společnost to ani jinak neumí :-(

Včera jsem první dámě vyjádřila podporu jen telefonem, ačkoli jsem si moc přála vyslyšet pozvání a být u toho osobně, byť jen podržením za ruku…  Ale pro neodložitelné povinnosti tady v Dolomitech mi cesta do Čr nevyšla. 

Dnes po čtvrté volám. Jsem nervózní, ačkoli výsledky voleb známe.  Spadl mi kámen ze srdce, slyšela jsem ženu rozhodnou, rozvážnou a srovnanou s tím, jak volba dopadla. A vím, že by takovou byla i v případě prohry svého manžela. Opora. V tom ji obdivuji, a nejen v tom. Dnes mi spadl kámen ze srdce. Za ně, za ni, za nás. Za moje děti. Já v době telefonátu byla tři a půl kilometru nad mořem, na nejvyšší hoře Dolomit, koukala na zapadající slunce a měla v očích slzy... Děkuju, že jste to zvládli! 
Blanka
………………………………….

Často se mne lidé ptají, kdo ovlivňuje moje pohledy na svět, moje názory. Jistě, jak jsem již psala v poslední knize, vzhlížím k rozhledu a děkuji zkušenostem mého muže, ale dnes jsem se inspirovala jiným padesátníkem :-), podnikatelem Petrem Ruskem, který k podpoře Miloše Zemana napsal (a já to mohu 100% podepsat): 
„Představuje jednoho z politiků, kteří prosazovali a prosazují zájmy České republiky a jejích obyvatel na vnitrostátní a mezinárodní scéně bez ohledu na dobu, situaci a politické prostředí. Ačkoliv se to občas někomu nelíbí a je to někomu proti srsti. A takový by měl být prezident naší země. Peníze jsem mu poslal proto, že mám děti a není mi jedno, jestli jejich generace bude žít z výkonů českého průmyslu, zemědělství, kultury a cestovního ruchu − nebo jestli bude žít z finanční pomoci států, které si svůj průmysl a zemědělství hájily a uhájily. Jiný zdroj hmotných hodnot pro tuhle zemi nevidím." 

Jen jeden postřeh si neodpustím, ten ze štábu pana Drahoše. Podle přítomných novinářů sálem po zveřejnění prvních výsledků – pro něj nepříjemných – zněly věty o tom, že „venkovští balíci to jistí“. V ten moment jsem si opakovala, že být holkou ze vsi, z naší horské samoty, je pro mne ctí. Že budu klidně oním balíkem, co to jistí, balíkem, který ani idnes, ani Česká televize a další subjekty českou společnost rozdělující cíleně a s nadšením, nemůže ovlivnit. Ty novináře to děsně štve, proto jsou stále agresivnější. Společnost nerozděluje osoba prezidenta, přesněji, ne více, než v minulosti. Klaus, Havel, Beneš, ale i Masaryk, ti všichni dělili společnost, měli zaryté nepřátele a tábory protivníků, ale nikdy se média tak ostentativně nepřidala na stranu „proti Hradu“. A nikdy do ohně tolik nepřilévala, však jejich moc roste geometrickou řadou až poslední roky s rozvojem internetu, malých televizních studií a dokonale uchopeným kladivem na čarodějnice jménem fake news.  

Druhým postřehem ze stejného sálu, je zadokumentované pálení volebních lístků vítěze a nadávání na vše, co „slušňákům“ přišlo vhod: na Čechy a českou náturu. Jsem ráda, že Drahoš neuspěl. Opovrhování lidmi z vesnic a „Čechy“ mi nepřijde nikterak dobrou vizitkou u těch, co z beztvarého želé vytvářeli budoucího možného prezidenta.