Brzo už to bude deset let, co jsem jeden pozdní večer v půli léta dorazila do Provence. Moje první levandulově modrý rande. Ujeli jsme z nefungující minulosti, skorem jsme se neznali, ale bylo už tehdy jasné, že… tudy vede cesta :-)

Rozhodnutí vyrazit za levandulí, sklízet modré zlato, kochat se vůní i svobodou, užívat si trhů na malých vesničkách, milovat se nekonečně, dobře a pomalu jíst a vůbec, ale vůbec nikam nespěchat, přišlo z minuty na minutu. Peřinu do dodávky a hurá. Ještě ten večer přijíždíme na náhorní pláně u Valensole, přijíždíme rovnou na ta slavná levandulová pole…

Blíží se noc. Horká jihofrancouzská noc. Jak já se těším! 

Autem nasvítíme (kdysi) modravé řádky. Nejsou ani voňavé, ani modravé. Nejsou žádné. Sklizeno. Jedeme dál. Sklizeno. Letíme jako šílení najít alespoň pár metrů nesklizených. Nic. Prosím, žadoním, alespoň… něco. Je po půlnoci, křižujeme pláně sem a tam, najednou náhodně najíždíme až na pole - ještě, že naše Viano je 4kolka. Pan P. přepne na dálkovky a já vyskakuju z auta do té smutnosti… a běhám sem a tam, tu utrhnu dva kousky, jinde jeden, pak dva, co kde žací stroj zapomněl, až mám alespoň na jednu paličku. Tehdá jsem ani nevěděla, jak se vlastně dělají. 

Domů jsme si přivezli velké pytle pěkně plné, to ano, ale koupené. Také lásku k té modravé kráse jsme znásobili a už se to vezlo. Kdo si vzpomenete, a já dnes ani nevím, zda tam ještě je, zasadili jsme desítky levandulových keříků pod těmi menhiry před kavárnou na šumavském Srní. Poslední rok před jejím prodáním. Celou vstupní stráňku jsme osázeli a nad ni zapustili do země pět obřích kamenů, rodinu.  

Rok poté se vracíme na francouzský venkov, navštívíme stejná místa, domlouváme sklizeň, však levanduli přidávám do marmelád, a také zde u koše bílých broskví padá návrh odjet na Marmeládovou expedici po Evropě a do Afriky.  

Za pár let jsem s Eli a Miou vysadila levanduli před naším domem v Dolomitech, měla jsem velké plány… Teď už ji sázím jen do květináčů, co se dají převést, covid nám moc nepřál. Ale rodí ta letošní krásně. Mohla jsem konečně sklidit sdostatek… na první Milfaití levandulovou paličku a udělat tomu, kdo moji kdysi tak bolavou duši do Provence přivezl a ukázal mi svět za slovy, která říkají, co je správné a co ne, dárek z lásky. 

To jsem vám chtěla dnes povědět. 

No a paličky právě chystám na příští trh, třeba se budou líbit i vám :-)